Ve čtvrtek jsem bohužel chytil virózu, celý pátek jsem měl teplotu 38 stupňů, všechno mě bolelo, byl jsem zesláblý. V sobotu jsme odjížděli do Prahy a už to bylo lepší. Zvažoval jsem, jestli mám běžet nebo ne a "hrdinství" zvítězilo.
V Holešovickém Expu jsem vyzvedl startovní tašku s číslem 139, triko Pim Kings a batůžek. Přespali jsme ve Stodůlkách a v neděli ráno už jsem pod orlojem hledal vstup do sektoru A. Nikde nebyl vidět a moc hledat se mi nechtělo, tak jsem přeskočil hrazení a už jsem byl mezi známými tvářemi - Petrové Kaňovský a Svoboda, Jirka Rerych ... Do sektoru vešel i moderátor s mikrofonem, aby zkrátil čekání rozhovory se závodníky; ptal se mě na závodní taktiku.
Přesně v devět se mi po startovním výstřelu naježily chlupy na těle při Smetanově Vltavě a vyrazili jsme na trať. V hlavě mi blikal červený vykřičník prodělané virózy, takže jsem se držel, abych nepřehnal tempo, přesto jsem se přistihl, že předbíhám Petru Kamínkovou - tak to ne, brzda. Zařadil jsem se za ni a na 1. kilometru máme čas 3:50. Je to rychlé, ale tak to po startu bývá, držím se dál, tempo se mi zdá tak akorát. Druhý kilometr a čas 7:51; pořád dost rychlé, ale běží se mi dobře a dál se držím Petry. Na Karlově mostě se k Petře připojil nějaký známý a během hovoru jsem zaslechl, že Petra drží tempo pod 4 minuty na km, tak to spolu nepoběžíme. V hlavě znovu zablikal červený vykřičník a ubral jsem plyn. Běží se mi sice pořád celkem dobře, ale nohy mě už trošku pobolívají; hnusné velké dlažební kostky v centru jim moc nepomáhají. Po Mánesově mostě se zase vracíme na druhou stranu Vltavy. Asi na úrovni Štvanice na první občerstvovačce doplňuju energii ionťákem a už cítím, že to dnes nebude ono - ve stehnech cítím slabost a jenom doufám, že je to psychická zábrana způsobená virózou, kterou časem překonám. Za desátým kilometrem piju další ionťák, blížím se po nábřeží k Pařížské a už se těším, až tady budu znova kousek před cílem.
Poblíž Prašné brány na 14. km mává Slávinka, ještě odpovídám a zvládám se tvářit spokojeně, ale už přichází krize a udržet plánované tempo mě stojí hodně sil. Proto už teď otvírám gel, abych ho mohl za 15. km zapít vodou. Děláme okruh pod Nuselským mostem a vracíme se Vltavské nábřeží. Pod Vyšehradem hraje jakási death metalová kapela, decibely mi zatloukají hřebíky do hlavy, v tunýlku je to ještě o něco horší. Kolem Podolského koupaliště zápasíme se silným protivětrem, sluníčko se schovalo za těžké mraky a je dost citelná zima. Za dvacátým kilometrem si dávám ionťák a probíhám půlkou závodu lehce pod 1:30 - kdybych se vzpamatoval, tříhodinová hranice by byla pořád dosažitelná. Snažím se posbírat síly a držet plánované tempo. Na konci Podolského nábřeží se otáčíme o 180 stupňů a běžíme zpátky. Vítr teď máme v zádech, ale je nějak slabší, takže máme skoro bezvětří. Potvora slunko vykouklo a začalo se do nás opírat, hned ze mě začal téct pot, zvlášť když se snažím držet rychlé tempo. Vltavu přebíháme po Palackého mostě a běžíme doleva, u pivovaru známý sladový smrad a směřujeme kolem vody po Strakonické. Stehna bolí čím dál víc, připadá mi, že v nich nemám žádnou sílu. Obloha se zatáhla, padá pár kapek a najednou docela hustý déšť. Během chvilky jsem úplně mokrý. Tady už vím, že do tří hodin se nevejdu a soustředím se na důstojné dokončení. Další obrátka o 180 stupňů, vracíme se zpátky a moje tempo už kleslo pod 4:30. Momentálně je největší úkol udržet se v běhu. Podbíháme pod nějakou silnicí a ke 30. kilometru zdoláváme nepříjemné stoupání. Potřebuju se napít a občerstvovačka jako by přede mnou ujížděla. Konečně jsem ji dohnal, v chůzi piju ionty, beru kousek banánu a ještě zapíjím trochou vody. Zvládám se znovu rozběhnout, ale tempo - jestli se tomu tak ještě dá říkat - už je skoro 5 minut na kilometr. Po mostě Legií přebíháme Vltavu a po Mánesově zase zpátky. Na Bubenském nábřeží piju další ionťák a vidina cíle mě táhne dál. Další přeběh Vltavy je po Libeňském mostě na 37. kilometru. Při seběhu s kopce dokonce trochu zrychluju, před zatáčkou u Kauflandu si se skupinou běžců plácáme rukou s divačkou u trati a na "malé" občerstvovačce si za chůze dávám jenom trochu vody. 40. kilometr a další občerstvení, tentokrát si beru ionťák a piju opět v klidu. Před podběhem další silnice řádí moderátor nějakého rádia. Čte si jméno na mém startovním čísle a přes mikrofon se mnou komunikuje: "Tady máme Frantu z Brna, jak se ti běží?" Lžu, že to celkem jde a plížím se dál. Jak jsem později zjistil, tady mi chcípl mobil a tím i záznam Sportypalu. Cestou po nábřeží pořád vyhlížím odbočku na Pařížskou, trvá to dlouho, překonávám několik hnusných dlážděných úseků, až jsem se dočkal a po Pařížské mířím k cíli. Všude fandí diváci, vyškrabávám poslední zbytky sil a snažím se o rychlejší tempo. Před cílem si ještě všímám Slávinky s Jarkou a konečně už se můžu zastavit, mám to za sebou v čase 3:12:26 - čas mizerný, ale vzhledem k okolnostem jsem celkem spokojený.
Přemýšlím o lehnutí na zem, ale to už bych se nemusel zvednout, tak se sunu koridorem. Holky mi berou čip ze startovního čísla, věší mi na krk těžkou účastnickou medaili ve tvaru kapky, netečně procházím kordonem fotografů a beru si hliníkovou folii a flašku s vodou. Pokouším se o výklus, ale marně, nejde to. Nakonec jsem rád, že dojdu dlouhou štreku až na Václavák pro suché oblečení.
Celkově jsem skončil 388. z asi 6500 maratonců, což není až tak špatné, ale loňský PIM nevyšel, letošní taky ne - jestli nebudu mít z Prahy nakonec nějaký komplex...?
 |
| 14. kilometr |
Poblíž Prašné brány na 14. km mává Slávinka, ještě odpovídám a zvládám se tvářit spokojeně, ale už přichází krize a udržet plánované tempo mě stojí hodně sil. Proto už teď otvírám gel, abych ho mohl za 15. km zapít vodou. Děláme okruh pod Nuselským mostem a vracíme se Vltavské nábřeží. Pod Vyšehradem hraje jakási death metalová kapela, decibely mi zatloukají hřebíky do hlavy, v tunýlku je to ještě o něco horší. Kolem Podolského koupaliště zápasíme se silným protivětrem, sluníčko se schovalo za těžké mraky a je dost citelná zima. Za dvacátým kilometrem si dávám ionťák a probíhám půlkou závodu lehce pod 1:30 - kdybych se vzpamatoval, tříhodinová hranice by byla pořád dosažitelná. Snažím se posbírat síly a držet plánované tempo. Na konci Podolského nábřeží se otáčíme o 180 stupňů a běžíme zpátky. Vítr teď máme v zádech, ale je nějak slabší, takže máme skoro bezvětří. Potvora slunko vykouklo a začalo se do nás opírat, hned ze mě začal téct pot, zvlášť když se snažím držet rychlé tempo. Vltavu přebíháme po Palackého mostě a běžíme doleva, u pivovaru známý sladový smrad a směřujeme kolem vody po Strakonické. Stehna bolí čím dál víc, připadá mi, že v nich nemám žádnou sílu. Obloha se zatáhla, padá pár kapek a najednou docela hustý déšť. Během chvilky jsem úplně mokrý. Tady už vím, že do tří hodin se nevejdu a soustředím se na důstojné dokončení. Další obrátka o 180 stupňů, vracíme se zpátky a moje tempo už kleslo pod 4:30. Momentálně je největší úkol udržet se v běhu. Podbíháme pod nějakou silnicí a ke 30. kilometru zdoláváme nepříjemné stoupání. Potřebuju se napít a občerstvovačka jako by přede mnou ujížděla. Konečně jsem ji dohnal, v chůzi piju ionty, beru kousek banánu a ještě zapíjím trochou vody. Zvládám se znovu rozběhnout, ale tempo - jestli se tomu tak ještě dá říkat - už je skoro 5 minut na kilometr. Po mostě Legií přebíháme Vltavu a po Mánesově zase zpátky. Na Bubenském nábřeží piju další ionťák a vidina cíle mě táhne dál. Další přeběh Vltavy je po Libeňském mostě na 37. kilometru. Při seběhu s kopce dokonce trochu zrychluju, před zatáčkou u Kauflandu si se skupinou běžců plácáme rukou s divačkou u trati a na "malé" občerstvovačce si za chůze dávám jenom trochu vody. 40. kilometr a další občerstvení, tentokrát si beru ionťák a piju opět v klidu. Před podběhem další silnice řádí moderátor nějakého rádia. Čte si jméno na mém startovním čísle a přes mikrofon se mnou komunikuje: "Tady máme Frantu z Brna, jak se ti běží?" Lžu, že to celkem jde a plížím se dál. Jak jsem později zjistil, tady mi chcípl mobil a tím i záznam Sportypalu. Cestou po nábřeží pořád vyhlížím odbočku na Pařížskou, trvá to dlouho, překonávám několik hnusných dlážděných úseků, až jsem se dočkal a po Pařížské mířím k cíli. Všude fandí diváci, vyškrabávám poslední zbytky sil a snažím se o rychlejší tempo. Před cílem si ještě všímám Slávinky s Jarkou a konečně už se můžu zastavit, mám to za sebou v čase 3:12:26 - čas mizerný, ale vzhledem k okolnostem jsem celkem spokojený.
 |
| konečně cíl |
Přemýšlím o lehnutí na zem, ale to už bych se nemusel zvednout, tak se sunu koridorem. Holky mi berou čip ze startovního čísla, věší mi na krk těžkou účastnickou medaili ve tvaru kapky, netečně procházím kordonem fotografů a beru si hliníkovou folii a flašku s vodou. Pokouším se o výklus, ale marně, nejde to. Nakonec jsem rád, že dojdu dlouhou štreku až na Václavák pro suché oblečení.
Celkově jsem skončil 388. z asi 6500 maratonců, což není až tak špatné, ale loňský PIM nevyšel, letošní taky ne - jestli nebudu mít z Prahy nakonec nějaký komplex...?
Žádné komentáře:
Okomentovat