Startovné 150 kč jsem zaplatil v předstihu a dokonce jsem se vešel do první stovky přihlášených, takže jsem měl ve startovní tašce kromě čísla, čipu a porcelánové botičky i triko závodu. Moc se mi nelíbí, že start závodu je ve 14:30 a tašku si musím vyzvednout mezi 11. a 13. hodinou, což znamená zbytečnou cestu do města. Včera jsem uběhl prvních pět kilometrů v nových závodních botách od Pavla Baběráda, lehoučkých RC 152, tož uvidíme, jak zvládnou půlmaraton.
Informační mail od pořadatele sděluje, že šatnu mám v lázních na Rašínové, po závodě si můžu zaplavat. První překvapení bylo při hledání šatny - z 1. poschodí, kde jsem se převlíkal vždycky, mě vyhnali; naše šatny prý jsou nahoře a vyplavat se po závodě můžeme, když si to zaplatíme. Vystoupal jsem do třetího patra, rozhlížel se, div si hlavu neukroutil (cestou jsem nenašel jedinou informační cedulku) a nakonec našel. Na chodbě stála zaměstnankyně, dohlížející na pořádek a tvrdící, že naše šatny byly vždycky tady... No nevím, že by můj Alzheimer postupoval tak rychle?! Šatna měla rozměry asi 2x3 metry a bylo v ní šest zamknutých skříněk, ale bylo nás tam pár, tak jsme se vešli. Převlíkl jsem se, věci naskládal do batohu, batoh do vedlejšího hlídaného kumbálu. Vzal jsem si tubu Endurogelu a do kapsy tabletu Carbosnake pro případ krize - tu budu určitě potřebovat, protože mě přepadla nějaká viróza - kašlu, bolí mě v krku, mám zvýšenou teplotu. Půlku tuby Endurogelu jsem vycucl v šatně čtvrt hodiny před startem a vyrazil na Svoboďák.
Na startu tradičně hejno Keňanů :-(, Etiopan Serbessa Mulugeta (ale to už je přece Čech, ne?) a stejně tradičně chybí Dan Orálek, kterému se tenhle závod z několika důvodů nelíbí.
Řekl jsem si, že si nebudu dělat násilí, pokud to nepůjde, jenom to vyklušu, ale po startu jsem vyrazil svižně, však uvidíme. Před Anthroposem cedule 5 km a čas lehce pod 20 minut, takže kilometr pod 4 minuty, to je super. Rozhodl jsem se vysát zbytek gelu - jednak abych ho nemusel držet v ruce a pak taky proto, že má delší dobu do nástupu účinku, tak aby to stihl, než skončím :-). Bohužel se ukázalo, že to bylo moc brzo. Zapil jsem gel vodou a hned mi ztěžkly nohy a začalo píchat v boku. Bolest mě otravovala až na Červený kopec - musel jsem zpomalit a druhých pět kilometrů bylo skoro o tři minuty pomalejší. Uvědomil jsem si, že letos nevyzvání zvon kostitřasu, který jsem vloni musel poslouchat celé kolo a hned se mi běželo líp. První kolo jsem proběhl lehce pod 45 minut. Hlídal jsem si, abych nezrychlil při probíhání Masarykovy a Svoboďáku - člověka to svádí, ale síly pak chybí.
V druhém kole se mi (na rozdíl od loňska) běželo celkem dobře. Na křižovatkách fandili kolegové, na Hlinkách mě vyfotil Haiťák.
 |
| 15. kilometr, foto Hait |
Nové boty se osvědčily, jsou příjemně lehké, nemám žádné otlaky. Musím si ale dávat pozor na došlapy, když jsem šlápl na šalinovou kolejnici bokem boty, docela to bolelo, chybí veškeré vycpávky.
Na Svoboďáku bylo mnohem míň atrakcí, než vloni. Před startem jsem zahlídl lidi na skákacích botách, po doběhu nikdo. Vloni probíhala soutěž živých soch, letos nic. Moderátor opakoval, že závodníci dostanou po doběhu ionťák ve stánku firmy, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Čekal jsem nachystanou řadu půllitrů, ale borec čepoval jeden po druhém a mezitím se dlouze s někým vybavoval, takže jsem si připadal jako somrák.
Celkové hodnocení závodu: dobrá. Zajištěno bylo všechno důležité, i když všude něco skřípalo, ale nejsme rozmazlené slečinky. Mám jenom obavy, aby se závod udržel aspoň takový, jaký je, aby se v Brně pořádala taková větší akce. Určitě bych se obešel bez placených závodníků z Keni, trasa přez Červený kopec je sice náročná, osobák si udělám asi těžko, ale dá se skousnout.
