20111108
Brněnská pětadvacítka 2011
11. září 2011
Na půlku září docela horko; odhaduju, že teplota šplhá ke třicítce, potil jsem se cestou na kole a přitom jsem se do pedálů nijak zvlášť silně neopíral.
V kanceláři Moravské Slavie jsem se po kratším čekání zaregistroval, zaplatil startovné 100 kč a dostal startovní číslo 77 s čipem. Do startu zbývalo ještě třičtvrtě hodiny, takže jsem si v klidu prohlídl nabídku zboží u Pavla Baběráda - boty Karhu citelně zlevnily, ale pořád ještě stojí přes dva tisíce, časem je asi vyzkouším. Dnes jsem obul lehoučké New Balance RC152, měly by se používat maximálně do půlmaratonu. Dnes je vyzkouším na delší trati a za čtrnáct dní bych je použil na Ostravském maratonu.
Dnes bude potřeba dávat pozor na dehydrataci, takže popíjím hypotonický isodrinx. Půl hodinky před startem jsem vysosnul půlku Endurogelu a zbytek si vzal sebou. Na startu jsem se nijak dopředu nedral, v tomhle horku to přehánět nebudu. Startovní výstřel obstaral Karel Vágner, kterého si pořadatelé vytáhli z právě probíhajícího fotbalového turnaje osobností. Vyběhlo nás asi 105 a já jsem se usadil kolem 20. místa. Musím pochválit pořadatele, trať měli poctivě po kilometru značenou, takže jsem zjistil, že první kilometr jsem zvládl za 3:50, druhý za 4:01 - to je rychlé i za ideálních podmínek, takže lehce ubírám. Na Červeném kopci mě dlouhými skoky dotahuje borec, nepříjemně funící jak pytel ježků - podle stylu zřejmě nějaký nadšený začátečník, jsem zvědavý, kdy odpadne (vydržel až k obrátce). Z kopce jsem to pustil a borec zůstal za mnou, funění zesláblo. Za Pisárkama mě předběhla Ivana Martincová s další holkou a s nima funící borec; no nic, nějak to překousnu. První občerstvovačka na Veslařské - beru si ionťák a přecházím do kroku, abych ho vypil a ne vybryndal, každá kapka bude dobrá. Nevím, jestli je to horkem, ale neběží se mi nijak zvlášť dobře, stejně ale udržuju rychlost na kilometr kolem 4:10. Holky s funivcem se mi vzdálily asi na šedesát metrů, ale neřeším to.
Na desátém kilometru vycucávám zbytek gelu - dřív, než jsem plánoval, protože mi nějak chybí síly. Na obrátce bude další občerstvovačka, zapiju to. Běžíme do mírného kopečka po panelové cestě a najednou se dívám, že holky přede mnou odbočují doleva na louku. Co to má být, změnili trať? Dobíhám k odbočce a opravdu, na stromě visí papírová cedule s šipkou doleva. Shora nikdo nepřibíhá, takže to asi bude pravda. V lehoučkých botách vbíhám do trávy a dávám pozor, abych si nezvrtl bolavý kotník na nějakém krtinci. V tom slyším od běžce z protisměru "tudy ne, je to špatně!". Super, uběhl jsem navíc asi sto metrů, ale Ivana a spol asi dvě stě a dostávají se za mě. Vracím se na panelku a v čase 53:08 probíhám otáčkou. Z kopce už se běží líp, ale stejně to není ono. Znovu mě předbíhá Ivana Martincová, kterou zaběhnutí pěkně nakoplo. Závodníci se pěkně seřadili podle výkonnosti, protože v druhé půlce nikoho nepředbíhám a na mě se taky nikdo netlačí. Na 18. kilometru rozkousávám tabletu Carbosnack a na občerstvovačce zapíjím ionťákem. To mi dodalo energii na vyběhnutí Červeného kopce, dokonce se začínám přibližovat k Ivaně, před Morendou už mi chybí jenom deset metrů, ale nemám chuť ani sílu na nějaký finiš, daleko za mnou nikdo, takže v klidu dobíhám v čase 1:47:49 - celkově 17 a 3. v kategorii MC.
Foťák jsem si nebral - přijel jsem sám na kole a pokračoval na zahradu do Omic. Na internetu jsem se nikde nenašel, takže tentokrát bez fotek.
Chřibský maraton 2011
Chřibský maraton 2011
sobota 15. 10.
Stejně jako vloni jsem vybíhal v klidu a naplánoval jsem si výletní tempo, protože minulý měsíc jsem si v Ostravě vylepšil osobák na 3:01:59, což tady stejně nepřekonám. Počasí výletu přálo - sice nebylo 12 stupňů, jak zveřejnili pořadatelé, ale spíš tak kolem osmi, ale svítilo sluníčko a vítr foukal až ke konci mezi Zdounkami a Kroměříží. Váhal jsem, co na sebe a nakonec jsem zvolil lehkou variantu - trenýrky a triko s krátkým rukávem.
Do Kroměříže jsme přijeli včas, ale tak dlouho jsme seděli u Osinů, že jsem na start dobíhal a rozvičení proběhlo ve zkrácené verzi, naštěstí bez následků v podobě natáhnutého svalu. Po startovním výstřelu jsem zjistil, že nemám nachystaný sporttester - skleróza postupuje rychleji, než jsem čekal :-). Než proběhla synchronizace a pustil jsem stopky, bylo 15 vteřin po startu. Pořadatelé hlásili rekordní účast 105 běžců a běžkyň a pokud můžu posoudit, rekordní byla i vysoká výkonnost zúčastněných.
 |
| vesele po startu |
Během dvou okruhů na stadionu se startovní pole hodně roztáhlo, vepředu táhl Dan Orálek, Vabroušek ... Vyběhli jsme ze stadionu, čelo se vzdalovalo a sem tam mě předběhl někdo další. Na třetím kilometru ve Vážanech první kilometrovník - moje rychlost něco málo přez 4 minuty na kilometr, v pohodě. Doběhl mě Laďa Rozman, na poslední chvíli se prý převlíkal a vybíhal se ztrátou půl kola. Pátý kilometr a mezičas 21:13. Laďa se držel se mnou asi dva kilometry a pak se začal pomalu vzdalovat - já si běžím na výlet a mezičasy jsou dost rychlé, takže si s tím nedělám hlavu.
Sedmý kilometr a v Trávníku první občerstvovačka. Dávám si ionťák a zastavuju, abych si ho v klidu vypil. Předbíhá mě další borec, ale držet se ho nebudu, má hrozně nestálé tempo. Zato asi šedesát metrů přede mnou běží světlovlasá holka (později jsem zjistil, že je to Jana Dorazilová) hezkým stylem a pravidelným tempem, té se budu držet, ale s odstupem, stíhat ji nebudu. Pokračujeme přez Střížovice po silnici na Kvasice. Značka deset kilometrů je v prvním nepříjemném stoupání, mezičas 21:04 (42:17). Na konci Kvasic bude další občerstvovačka, takže dorážím druhou půlku Endurgelu a zapíjím vodou. Za Kvasicema se silnice zvedá hodně nepříjemně, ale já nespěchám. Nahoře mě ale stejně píchá v pravém boku - teď si vzpomínám, že vloni to bylo přesně tak. Příští rok musím počkat s gelem na později. Vystoupali jsme do Nové dědiny, mezičas na patnáctce 22:56 (1:05:13), pořád dostatečně rychlé. Loňské mezičasy v hlavě nenosím, ale pomalejší asi nebudu. Za Dědinou běžíme lesem, sice pořád po silnici, ale provoz není skoro žádný. Stromy jsou krásně vybarvené, sluníčko svítí a běží se mi dobře.
Blížím se ke Kostelanům, na značce 20 km mám mezičas 1:27:42 - čtvrtá pětka za 22:29 - dost rychlé, ale zpomalovat nebudu. V Kostelanech míjím značku půlmaratonu a čas 1:32:32 - pohoda. Předbíhám Radka Dočkala, rozběhl to asi až moc svižně. Pokračujeme nepříjemným stoupáním a z Kostelan vbíháme zase do lesa. Teď je to trochu jako na houpačce, nahoru, dolů. Pak už jenom nahoru a nahoru. Blížíme se k Bunči a buď jsem chytil druhý dech, nebo ostatní zpomalili, nebo jsem se zbláznil, každopádně ve stoupání předbíhám Laďu, Janu a jednoho dalšího, funícího a dupajícího běžce. Mezičas na pětadvacítce 1:51:13, nejtěžší pátá pětka za 23:31 a pak občerstvovačka; zastavuju, dobývám se do tuby s gelem, zapíjím to vodou a Jana mě předbíhá, ale v prudkém seběhu jí to vracím. V minulých ročnících jsem tady asi probíhal v mírném bezvědomí, protože si pamatuju za Bunčem jenom jedno stoupání a jinak pořád dolů až do Zdounek. Jenže ono je to zvlněné mnohem víc a stoupání je několik, ale už to není nic hrozného. Navíc mám pořád docela dost sil, ostatním se pomalu vzdaluju a široko daleko přede mnou nikdo. Vybíhám z lesa a otvírá se krásný výhled do krajiny, Hostýn je zakrytý oparem, Kroměříž mám jako na dlani. Míjím značku 30 km, mezičas 2:12:29, šestá pětka 21:16, docela rychlé. Z kopce se běží lehce, dole to bude horší. Vbíhám do Zdounek, sosám zbytek gelu a zapíjím vodou - zase hezky v klidu, se zastavením. Sto metrů před sebou vidím někoho běžet, ale žádné stíhání nebude, jak jsem předpokládal, ztěžkly mi nohy a moc mi to neběží. Zmírňuju tempo, beru si i Carbonex a čekám, kdy to přejde; za chvilku je to lepší, ale lýtka už docela pobolívají. Mezičas na 35. kilometru 2:34:14, sedmá pětka 21:45. Při přeběhu na druhou stranu silnice se ohlížím a vidím, že se ke mě blíží Laďa s Janou. Nejvíc sil má Jana a nechává nás za sebou. Laďa si stěžuje na křeče v lýtkách, nabízím mu tabletu Carbonexu, ale nezná to a radši odmítá. Občerstvovačka v Šelešovicích mě trochu zaskočila, nějak jsem na ni zapomněl, dávám si čaj. Je mi líp a tempo už se blíží normálu. Laďa začíná ztrácet, Jana mi utíká, ale zase před sebou vidím dalšího, který se občas ohlíží, asi toho má dost. Ve Vážanech je na dosah; nasadil jsem v rámci možností ostřejší tempo a předbíhám ho. Poslední občerstvovačka, dnes ji mimořádně využívám a v běhu si dávám trochu vody. Míjím 40. kilometr a mezičas 2:57:39 (osmá pětka 23:25) ! Super! Minulé mezičasy jsem moc nehlídal, protože jsem si dnes nedával žádný cíl, jenom ve zdraví doběhnout. Míjím známá místa - Tesco, plechový plot, kruháč, Moravská ulice, otáčím se a za mnou nikdo. Fajn, nemusím se honit. Pohodovým tempem vbíhám na stadion a v klidu dobíhám. Slávka na mě volá, že jsem třetí, ale to asi nebude pravda - nebyla, musel bych být ve starší kategorii. Stejně ale čas 3:06:55 je parádní, vloni jsem v Ostravě zaběhl svůj rekord jenom o minutu lepší. Jsem spokojený jak želva, vyklusávám kolem stadionu. V bráně borců číhá Dan Orálek s foťákem na další běžce, domlouvám se s ním na zítřejší společný výběh; pokud prý nezaspí, přijde. Vracím se k rodině - kroutí hlavou, jak se mi může chtít ještě po maratonu obíhat stadion :-).
 |
| cíl |
Nakonec jsem celkově 17. a v kategorii MB 5. Konkurence byla opravdu silná, přede mnou byl na čtvrtém místě Šindelek z Frýdku s časem jenom 22 vteřin přes 3 hodiny!
Celkové hodnocení: samá pozitiva. Hodnotit pořadatele je celkem zbytečné, tradičně byli vynikající. Letos ještě navíc před startem seskočili na stadion parašutisti a zřejmě tam byly nějaké dětské soutěže, ty už jsem nestihl. Měl jsem trošku obavy z kotníků - levý chronicky zvrtnutý a pravý poslední dobou pobolívá a nevím proč. Na levý jsem dvakrát špatně došlápl - a nic! Pravý se neozval vůbec, takže paráda. Žádná velká krize se nekonala, ve Zdounkách jsem se sice rozbíhal ztuha, ale krizí bych to nenazýval.
20111021
půlmaraton Moravským krasem 2011
Půlmaraton Moravským krasem 2011
Blansko 4. 9. 2011
Do Blanska jsem dorazil vlakem z Brna v pohodě za půl hodinky se spoustou dalších běžců. Z nádraží na Městský úřad jsem došel za pár minut, už cestou bylo vidět, že město pojalo celou akci docela velkoryse. Náměstí bylo plné stánků, atrakce pro děti, předváděčky Policie ČR, Renaultu, koncert Kamila Střihavky... Běžel jsem tady před třemi lety a tenkrát to bylo určitě skromnější.
Na Městském úřadě jsem si vyzvedl starovní tašku s trikem, starovním číslem a čipem - poprvé jsem si ho připevňoval plastovým páskem, v cíli čekal pořadatel se štípačkama a odstřihával.
Šatny byly o kousek dál, v Dělnickém domě. V přízemí byla úschovna zavazadel, v prvním patře šatny žen, ve druhém muži. Prostředí v pohodě, židle, stoly, wc; sprchy jsem nenašel.
Zvolil jsem osvědčený způsob hydratace organizmu - dvě hodiny před startem jsem začal popíjet hypotonický isodrinx. Bylo to potřeba, protože teplota se pohybovala kolem třicítky. Bohužel jsem si zapomněl koupit osvědčený Endurogel, na náměstí jsem si ve stánku koupil jiný, neosvědčený, ale taky posloužil. Čtvrt hodinky před startem jsem půlku vysosnul a zbytek nacpal do kapsičky u trenýrek.
Po startu jsme vyrazili na dva okruhy centrem města. Jako obvykle se pomalejší běžci nacpali dopředu a překáželi. Do toho rozpálená silnice a výsledkem bylo, že jsem se nějak nemohl trefit do správného tempa. Řekl jsem si, že aspoň první půlku se nikam nepoženu. Po kroužení centrem jsme seběhli ke Svitavě a po podběhnutí Svitavské ulice vyrazili směr kras.
První pětka a čas 20:43, dost rychlé, kilometr za 4:09, v tomhle počasí na mě až moc rychlé. Na první občerstvovačce si dávám ionťák a piju ho pomalu a opatrně, abych nevylíval drahocennou tekutinu. Musel jsem zpomalit, ale dnes to stejně nebude na rekord. Sluníčko pořád praží, stín nikde. Máme pro sebe půlku silnice, přehrazenou kužely. Minuli jsme odbočku na Lažánky a cesta ke Skalnímu mlýnu už byla jenom naše, a co víc, byla ve stínu. Příjemně se klikatila pod stromy, jenom místy se větvemi prodralo sluníčko. Za devátým kilometrem jsem vytáhl ulepený gel a zbytek vysál; po kilometru jsem to zapil čistou vodou. Druhých pět kilometrů za 22:46 - kilometr za 4:35. Po dalších skoro dvou kilometrech se blížím k otáčce; už mě minul Dan Orálek se Serbessou a ještě jedním běžcem. Začal jsem protiběžce počítat a došel jsem k číslu 38 lidí přede mnou.
Hned za obrátkou jsem se přiblížil běžci s bílým šátkem, spole jsme předběhli prvního, pak i bílý šátek. Běželo se mi dobře, ve stínu, z mírného kopce, třetí pětka za 21:20, ale teď už běžím kilometr za 4:03. Předbíhám další běžce, kteří vypadají docela svěže a čekám, kdy mi to oplatí, ale nikde nikdo. Předbíhám Ivanu Martincovou chvilku po tom, co ji opustil "nosič vody", prohodíme pár slov a jdu dopředu. Vidím dva chlapy a ženskou a pomalu je stahuju. Pak se z trojice stala dvojice a odpadnuvšího mladíka předbíhám. Chvilku se mě snažil držet, ale neudržel. Kolem 18. kilometru už dýchám dvojici na záda, mírně jsem i zpomalil s tím, že těchle už se budu držet do cíle. Jenže najednou vidím, že se mi vzdalují! Chvilku nevím, jestli jsem nezpomalil, ale když vidím, že předbíhají dalšího závodníka je mi jasné, že zrychlili. Rozbalil jsem Carbo tabletu, půlku rozkousal a druhou nechal pomalu rozpouštět pod jazykem, energie se bude v závěru hodit. S dvojicí jede celou dobu cyklista, občas sbírá po cestě odhozené houbičky a dívčinu zásobuje pitím. Dvacátý kilometr a já musím zapít tabletu vodou, která je až na posledním stolku. Jenže přede mě najel cyklista a s kolem celý stolek zablokoval. Mám ho oběhnout a vrátit se pro pití, nebo vydržím kilometr nasucho? Volím druhou variantu a rozprouděný adrenalin mě nakopl dopředu, předbíhám občerstvující se dvojici a ještě dalšího běžce. Pak už daleko široko nikdo. Odbočil jsem od Svitavy do města a musel se ptát pořadatele na křižovatce, kde mám odbočit, nikde žádný vodič. Pak ale vidím snad sto metrů před sebou dalšího, už má asi dost a já ještě trochu můžu, tak to zkouším. Dotáhl jsem ho na záčátku náměstí, na začátku cílové rovinky a zrovna ve chvíli, kdy jsem míjel Slávinku s Bárou. Vjela do mě energie, o které jsem ani nevěděl a zbylých sto metrů zvládl sprintem.
Nakonec jsem skončil celkově 22., takže od obrátky jsem předběhl 17 běžců! Výsledný čas sice nic moc - 1:29:11, ale s tím jsem počítal. Radost mi udělal večer pohled do výsledkové listiny - skončil jsem čtyři vteřiny za Petrou Kamínkovou z AK Olomouc!
Blansko 4. 9. 2011
Do Blanska jsem dorazil vlakem z Brna v pohodě za půl hodinky se spoustou dalších běžců. Z nádraží na Městský úřad jsem došel za pár minut, už cestou bylo vidět, že město pojalo celou akci docela velkoryse. Náměstí bylo plné stánků, atrakce pro děti, předváděčky Policie ČR, Renaultu, koncert Kamila Střihavky... Běžel jsem tady před třemi lety a tenkrát to bylo určitě skromnější.
Na Městském úřadě jsem si vyzvedl starovní tašku s trikem, starovním číslem a čipem - poprvé jsem si ho připevňoval plastovým páskem, v cíli čekal pořadatel se štípačkama a odstřihával.
Šatny byly o kousek dál, v Dělnickém domě. V přízemí byla úschovna zavazadel, v prvním patře šatny žen, ve druhém muži. Prostředí v pohodě, židle, stoly, wc; sprchy jsem nenašel.
Zvolil jsem osvědčený způsob hydratace organizmu - dvě hodiny před startem jsem začal popíjet hypotonický isodrinx. Bylo to potřeba, protože teplota se pohybovala kolem třicítky. Bohužel jsem si zapomněl koupit osvědčený Endurogel, na náměstí jsem si ve stánku koupil jiný, neosvědčený, ale taky posloužil. Čtvrt hodinky před startem jsem půlku vysosnul a zbytek nacpal do kapsičky u trenýrek.
Po startu jsme vyrazili na dva okruhy centrem města. Jako obvykle se pomalejší běžci nacpali dopředu a překáželi. Do toho rozpálená silnice a výsledkem bylo, že jsem se nějak nemohl trefit do správného tempa. Řekl jsem si, že aspoň první půlku se nikam nepoženu. Po kroužení centrem jsme seběhli ke Svitavě a po podběhnutí Svitavské ulice vyrazili směr kras.
První pětka a čas 20:43, dost rychlé, kilometr za 4:09, v tomhle počasí na mě až moc rychlé. Na první občerstvovačce si dávám ionťák a piju ho pomalu a opatrně, abych nevylíval drahocennou tekutinu. Musel jsem zpomalit, ale dnes to stejně nebude na rekord. Sluníčko pořád praží, stín nikde. Máme pro sebe půlku silnice, přehrazenou kužely. Minuli jsme odbočku na Lažánky a cesta ke Skalnímu mlýnu už byla jenom naše, a co víc, byla ve stínu. Příjemně se klikatila pod stromy, jenom místy se větvemi prodralo sluníčko. Za devátým kilometrem jsem vytáhl ulepený gel a zbytek vysál; po kilometru jsem to zapil čistou vodou. Druhých pět kilometrů za 22:46 - kilometr za 4:35. Po dalších skoro dvou kilometrech se blížím k otáčce; už mě minul Dan Orálek se Serbessou a ještě jedním běžcem. Začal jsem protiběžce počítat a došel jsem k číslu 38 lidí přede mnou.
Hned za obrátkou jsem se přiblížil běžci s bílým šátkem, spole jsme předběhli prvního, pak i bílý šátek. Běželo se mi dobře, ve stínu, z mírného kopce, třetí pětka za 21:20, ale teď už běžím kilometr za 4:03. Předbíhám další běžce, kteří vypadají docela svěže a čekám, kdy mi to oplatí, ale nikde nikdo. Předbíhám Ivanu Martincovou chvilku po tom, co ji opustil "nosič vody", prohodíme pár slov a jdu dopředu. Vidím dva chlapy a ženskou a pomalu je stahuju. Pak se z trojice stala dvojice a odpadnuvšího mladíka předbíhám. Chvilku se mě snažil držet, ale neudržel. Kolem 18. kilometru už dýchám dvojici na záda, mírně jsem i zpomalil s tím, že těchle už se budu držet do cíle. Jenže najednou vidím, že se mi vzdalují! Chvilku nevím, jestli jsem nezpomalil, ale když vidím, že předbíhají dalšího závodníka je mi jasné, že zrychlili. Rozbalil jsem Carbo tabletu, půlku rozkousal a druhou nechal pomalu rozpouštět pod jazykem, energie se bude v závěru hodit. S dvojicí jede celou dobu cyklista, občas sbírá po cestě odhozené houbičky a dívčinu zásobuje pitím. Dvacátý kilometr a já musím zapít tabletu vodou, která je až na posledním stolku. Jenže přede mě najel cyklista a s kolem celý stolek zablokoval. Mám ho oběhnout a vrátit se pro pití, nebo vydržím kilometr nasucho? Volím druhou variantu a rozprouděný adrenalin mě nakopl dopředu, předbíhám občerstvující se dvojici a ještě dalšího běžce. Pak už daleko široko nikdo. Odbočil jsem od Svitavy do města a musel se ptát pořadatele na křižovatce, kde mám odbočit, nikde žádný vodič. Pak ale vidím snad sto metrů před sebou dalšího, už má asi dost a já ještě trochu můžu, tak to zkouším. Dotáhl jsem ho na záčátku náměstí, na začátku cílové rovinky a zrovna ve chvíli, kdy jsem míjel Slávinku s Bárou. Vjela do mě energie, o které jsem ani nevěděl a zbylých sto metrů zvládl sprintem.
Nakonec jsem skončil celkově 22., takže od obrátky jsem předběhl 17 běžců! Výsledný čas sice nic moc - 1:29:11, ale s tím jsem počítal. Radost mi udělal večer pohled do výsledkové listiny - skončil jsem čtyři vteřiny za Petrou Kamínkovou z AK Olomouc!
Ostravský maraton 2011
Ostravský maraton 2011
sobota 24. září 2011
Start maratonu byl v deset hodin, takže jsme vyrazili z Brna už před sedmou, abych v pohodě stihl prezentaci. Letos bylo počasí oproti loňsku velice příjemné, sluníčko svítilo, teplotu bych odhadl ke dvacítce, ale stejně jsem k převlíknutí využil osvědčený obchoďák na Masarykově náměstí - a nebyl jsem sám.
Před startem jsem potkal Dana Orálka a dalšího Brňáka, se kterým jsme byli na společném výběhu. Chvilku po desáté nás odstartovala Jarmila Kratochvílová, zřejmě v rámci velkoryse pojatého 50. ročníku závodu. Vyběhli jsme z náměstí Muzejní ulicí do Střelniční, což byla proti loňsku drobná změna, aspoň si myslím, že vloni to bylo rovnou na Střelniční. Jinak byla trasa stejná - ze Střelniční na dlouhé Havlíčkovo nábřeží a tunýlkem jsme podběhli Českobratrskou. Před budovou magistrátu stály dva autojeřáby, stařičká tatra zrovna nastartovala, asi aby jsme si nemysleli, že dýchat v Ostravě je nějaká sranda :-). Vběhli jsme do Komenského sadů a po cyklostezce kolem Ostravice doběhli k Muglinovské a zpátky jinou cestou přez Komenského sady. Hlavně tady je to trasa velice příjemná - rovinka, aleje stromů, celkem rovný asfaltový povrch (s výjimkou asi stometrového přeběhu trávníku). Od Havlíčkova nábřeží pak stejnou trasou na Masarykovo náměstí.
Každý kilometr na okruhu byl značený (1-5) a k tomu ještě cedule po pěti kilometrech. První kilometr jsem uběhl za 4:04, druhý za 4:12 - pořád moc rychlé, pro začátek jsem počítal s tempem 4:20 a pak že se uvidí.
Čas po první pětce 20:53, to je dost rychlé, ale počítal jsem se svižnějším začátkem, teď ale musím zpomalit. Poprvé probíhám cílem, na konci náměstí si beru ionťák a zapomněl jsem se podívat, na který stůl mi dali gely. Druhá pětka mi trvala 21:33 - to už je lepší, takhle by to mohlo vydržet. Výhodou závodů na více kol je, že můžu sledovat, jak se to vyvíjí na čele. Závod pořád táhne Dan Orálek a na záda mu dýchá Mireček Serbessa, stejně jako v Blansku. Horší je, když se závodníci pomíchají, a v Ostravě se míchají fest. Spolu s námi vyběhly maratonské štafety a půlmaratonci, kteří proběhli jenom část Komenského sadů a pak se k nám zase připojili, takže v tom udělali úplný guláš a poznal jsem jenom čelo závodu podle zelených triček Dana a Mirečka. Ve třetím kole si dávám minidávku ionťáku, nějak na nás šetří. Pořád mě někdo předbíhá, často určitě i maratonci, ale snažím se držet si svoje tempo a nebláznit. Daří se mi to, třetí pětka za 21:36, super. Na začátku čtvrtého kola si beru druhý gel, půlku vycucávám a pořádně zapíjím vodou; měl jsem štěstí, protože holky na občerstvovačce s tekutinama dost šetřily, hlavně ionťáku dávaly necelou decku. Dvacátý kilometr a čtvrtá pětka za 21:12, dvacítka za 1:25:14, což znamená mezičas na půlmaraton zhruba 1 hodina 30 minut. Vloni jsem se tak rychlého mezičasu zalekl, letos s tím počítám a pokračuju v pohodě stejným tempem. Na čele závodu se občas objeví i Mireček, střídá Dana, ale jenom občas.
Páté kolo, na začátku ionťák, při běhu parkem zjišťuju podezřelý nedostatek sil, krizí bych to nenazval, ale pro jistotu si beru tabletu Carbonexu, za chvilku je to lepší. Bohužel jsem proběhl kolem cedule s číslem 25 a zapomněl si stopnout mezičas. Třetí desítka je označená tabulí před Masarykovým náměstím, čas 42:59, daří se mi udržovat stabilní tempo a už mě nikdo nepředbíhá. Šesté, předposlední kolo a sil ubývá, i když jsem si dal i zbytek druhého Endurogelu. Stejně se ale snažím držet stejné tempo a teď zase předbíhám všechny já. Sice nevím, jestli už někoho beru o kolo, nebo máme stejný počet kol. Sedmá pětka za 22:25, trošku zpomaluju, zkouším mírně přidat. Po vyběhnutí z parku za sebou vidím Dana s Mirečkem a trochu si prodlužuju trasu, abych jim nepřekážel při předbíhání.
Naposledy probíhám náměstí, holky mávají ze zahrádky, piju poslední ionťák a vbíhám do posledního kola. Počítám časy a vychází mi celkový čas těsně nad tři hodiny. Nemám sílu zrychlit? Zkouším to, ale jde to ztuha. Několikametrový výběh na hráz u Ostravice vybíhám těžce a na cyklostezce mírně ubírám, abych vůbec doběhl. Předbíhám další skupinu, probíhám 40. kilometr, osmá pětka za 21:37, celkový čas 2:52:15, pod tři hodiny to nestihnu, ale aspoň si vylepším osobák. Do cíle na náměstí dobíhám v čase 3:01:59, loňský osobák jsem si zlepšil o čtyři minuty, takže spokojenost. Tříhodinovou hranici nechám na příští rok, až naberu rychlost a budu zvládat desítku pod 39 minut, pak by to mohlo jít.
Vloni vyvěsili organizátoři výsledky skoro okamžitě, teď na ně dlouho čekáme marně; myslím si, že je zaměstnalo zpracování výsledků štafet, kolem kterých byly nějaké zmatky. Nakonec se přece jen objevují a čtu si, že jsem druhý v kategorii, takže si počkám i na vyhlášení; snad stihnu noční směnu. Celkový vítěz byl Mireček Serbessa, za ním Dan, v naší kategorii vyhrál ostravský Baláž a za mnou doběhl brněnský Radek Dočkal, se kterým jsem se později seznámil na hodinovce v Ivančicích.
Rekapitulace - před závodem opět osvědčený způsob hydratace - sedmička hypotonického Isodrinxu a půlka Endurogelu, během závodu jeden a půl endurogelu a tableta Carbonexu. Žádná vážnější krize, žádné puchýře ani otlaky, takže paráda.
sobota 24. září 2011
Start maratonu byl v deset hodin, takže jsme vyrazili z Brna už před sedmou, abych v pohodě stihl prezentaci. Letos bylo počasí oproti loňsku velice příjemné, sluníčko svítilo, teplotu bych odhadl ke dvacítce, ale stejně jsem k převlíknutí využil osvědčený obchoďák na Masarykově náměstí - a nebyl jsem sám.
 |
| před startem |
Každý kilometr na okruhu byl značený (1-5) a k tomu ještě cedule po pěti kilometrech. První kilometr jsem uběhl za 4:04, druhý za 4:12 - pořád moc rychlé, pro začátek jsem počítal s tempem 4:20 a pak že se uvidí.
Čas po první pětce 20:53, to je dost rychlé, ale počítal jsem se svižnějším začátkem, teď ale musím zpomalit. Poprvé probíhám cílem, na konci náměstí si beru ionťák a zapomněl jsem se podívat, na který stůl mi dali gely. Druhá pětka mi trvala 21:33 - to už je lepší, takhle by to mohlo vydržet. Výhodou závodů na více kol je, že můžu sledovat, jak se to vyvíjí na čele. Závod pořád táhne Dan Orálek a na záda mu dýchá Mireček Serbessa, stejně jako v Blansku. Horší je, když se závodníci pomíchají, a v Ostravě se míchají fest. Spolu s námi vyběhly maratonské štafety a půlmaratonci, kteří proběhli jenom část Komenského sadů a pak se k nám zase připojili, takže v tom udělali úplný guláš a poznal jsem jenom čelo závodu podle zelených triček Dana a Mirečka. Ve třetím kole si dávám minidávku ionťáku, nějak na nás šetří. Pořád mě někdo předbíhá, často určitě i maratonci, ale snažím se držet si svoje tempo a nebláznit. Daří se mi to, třetí pětka za 21:36, super. Na začátku čtvrtého kola si beru druhý gel, půlku vycucávám a pořádně zapíjím vodou; měl jsem štěstí, protože holky na občerstvovačce s tekutinama dost šetřily, hlavně ionťáku dávaly necelou decku. Dvacátý kilometr a čtvrtá pětka za 21:12, dvacítka za 1:25:14, což znamená mezičas na půlmaraton zhruba 1 hodina 30 minut. Vloni jsem se tak rychlého mezičasu zalekl, letos s tím počítám a pokračuju v pohodě stejným tempem. Na čele závodu se občas objeví i Mireček, střídá Dana, ale jenom občas.
Páté kolo, na začátku ionťák, při běhu parkem zjišťuju podezřelý nedostatek sil, krizí bych to nenazval, ale pro jistotu si beru tabletu Carbonexu, za chvilku je to lepší. Bohužel jsem proběhl kolem cedule s číslem 25 a zapomněl si stopnout mezičas. Třetí desítka je označená tabulí před Masarykovým náměstím, čas 42:59, daří se mi udržovat stabilní tempo a už mě nikdo nepředbíhá. Šesté, předposlední kolo a sil ubývá, i když jsem si dal i zbytek druhého Endurogelu. Stejně se ale snažím držet stejné tempo a teď zase předbíhám všechny já. Sice nevím, jestli už někoho beru o kolo, nebo máme stejný počet kol. Sedmá pětka za 22:25, trošku zpomaluju, zkouším mírně přidat. Po vyběhnutí z parku za sebou vidím Dana s Mirečkem a trochu si prodlužuju trasu, abych jim nepřekážel při předbíhání.
 |
| předposlední kolo: pod tři hodiny to nebude |
Naposledy probíhám náměstí, holky mávají ze zahrádky, piju poslední ionťák a vbíhám do posledního kola. Počítám časy a vychází mi celkový čas těsně nad tři hodiny. Nemám sílu zrychlit? Zkouším to, ale jde to ztuha. Několikametrový výběh na hráz u Ostravice vybíhám těžce a na cyklostezce mírně ubírám, abych vůbec doběhl. Předbíhám další skupinu, probíhám 40. kilometr, osmá pětka za 21:37, celkový čas 2:52:15, pod tři hodiny to nestihnu, ale aspoň si vylepším osobák. Do cíle na náměstí dobíhám v čase 3:01:59, loňský osobák jsem si zlepšil o čtyři minuty, takže spokojenost. Tříhodinovou hranici nechám na příští rok, až naberu rychlost a budu zvládat desítku pod 39 minut, pak by to mohlo jít.
Vloni vyvěsili organizátoři výsledky skoro okamžitě, teď na ně dlouho čekáme marně; myslím si, že je zaměstnalo zpracování výsledků štafet, kolem kterých byly nějaké zmatky. Nakonec se přece jen objevují a čtu si, že jsem druhý v kategorii, takže si počkám i na vyhlášení; snad stihnu noční směnu. Celkový vítěz byl Mireček Serbessa, za ním Dan, v naší kategorii vyhrál ostravský Baláž a za mnou doběhl brněnský Radek Dočkal, se kterým jsem se později seznámil na hodinovce v Ivančicích.
 |
| trocha hygieny... |
 |
| radost na závěr |
20111018
Olomoucký půlmaraton 2011
sobota 18. 6.
Nemám v oblibě monstrózní závody, ale když se běží na Moravě, je to pro ně polehčující okolnost :-). Četl jsem na loňský ročník velice pochvalné recenze a v Olomouci jsem se přesvědčil, že nelhaly. Na běžeckém fóru se objevila kritika, že trať je popisovaná jako rovná, vhodná k vytvoření osobního rekordu a není to pravda. Skutečně tam nějaká menší stoupání jsou, ale protože jsem před dvěma týdny běžel Silva Nortika maraton, nepřišlo mi to nijak těžké.
Centrum Olomouce bylo obšancované uzavírkama, tak jsem se přiblížil co nejvíc a zaparkoval asi kilometr od Horního náměstí. Cestou pěšky už byly vidět přípravy - kilometrovníky, hrazení tratě, na náměstí nafukovací brány, stánky se sportovním zbožím a činorodý ruch. Příjemně mě překvapily památky, nahuštěné v centru - orloj, sloup Nejsvětější trojice, krásné kašny, vzorně udržované historické budovy. Škoda, že jsem si nevzal Nikona, ale jenom malý foťáček Olympus.
Po menším vyptávání jsem našel dobře ukryté expo, kde jsem si vyzvedl starovní tašku a tričko, dokonce v přiměřené velikosti. Přijel jsem v půl čtvrté odpoledne a start je v sedm, takže mám spoustu času k prohlídce. Za hodinku už mě ale bolí nohy - ty ještě budu potřebovat, takže jsem se na Dolním náměstí usadil ke kašně a dočetl minulé Běhej. V pět jsem snědl tyčinku müsli Galaxy a začal popíjet hypotonický isodrinx. Půl hodinky před startem jsem vycucl půlku Endurogelu - osvědčený stravovací model z Nových Hradů. Převlíkl jsem ve stanu, věci nacpal do batohu a ten nechal v úschovně - moc pěkně zorganizované, rychlé.
Vystál jsem pětiminutovou frontu u Budky úlevy a vydal se do koridoru. Organizátoři vytiskli přímo na starovní číslo, kam kdo patří podle výkonnosti. Přímo u cedule s Áčkem stála pořadatelka, zkontrolovala označení a pustila mě dovnitř - opět hladce, žádné pobíhání a protahování se škvírou v hrazení, jako v Praze. Trošku mě znervóznilo hrazení, které podélně rozdělovalo koridor - není jedna půlka na desítku a druhá pro půlmaraton? Stojím správně? I startovní brána je dvojmo... Naštěstí bylo všechno v pohodě, pravá brána byla průběžná a levá cílová; starovní byly obě.
Starovní výstřel zazněl přesně v sedm. Jako vždy mi překáželo plno běžců přede mnou; proč se cpou dopředu, když vybíhají tak zvolna? Hrubou dlažbu pod nohama nevnímám, ale v první zatáčce se vytvořil špunt, který mě přinutil přejít do chůze. Po sto metrech už je volněji a můžu dopředu - jen to nepřehnat.
Pořadatelé slíbili označení vzdálenosti na každém kilometru a splnili to (opět chválím). První kilometr a čas 4:08 - vzhledem ke zdržení po startu až moc rychlé, lehce ubírám tempo. Druhý kilometr 8:10, to by šlo. Cílem je běžet pokud možno kilometr za čtyři minuty, ale cíl je ještě daleko, nebudu přehánět tempo. Proběhli jsme kolem nádraží, kruhový objezd a je tu první kratší stoupání na Velkomoravskou ulici. Na pátém kilometru probíhám sprchou, bodla, protože je docela horko a hned za ní občerstvovačka. Ionťák je až na konci, snažím se nezpomalovat, takže si ho liju do očí, na triko, trochu i do krku. Běžíme kolem čerpačky Shell, mají tady natural o korunu levnější, než na bratrských brněnských pumpách. Kolem šestého kilometru se Velkomoravská zvedá, stoupání je dlouhé, ale celkem mírné, nemusím ani zkracovat krok. Každý kilometr si hlídám tempo, pořád je to pár vteřinek nad čtyři minuty. Odbočujeme vpravo, probíháme sedmý kilometr, další zatáčka vpravo a vbíháme do Čechových sadů. Diváci tady vytvořili dlouhý špalír a perfektně povzbuzují. Předbíhá mě svalovec ve velkých botách, zřejmě se nechal fanděním vyhecovat, protože po proběhnutí Smetanovými sady se zase dostávám před něj při docela prudkém výběhu na rampu. Vysávám zbytek Endurogelu a tubu házím do koše. Z parku vybíháme na Palackého ulici - tady to znám, poblíž mám zaparkované auto. Riegrovou ulicí se blížíme znovu ke startu a já našlapuju jak fakír ve střepech. Dlažba je z hrubých kamenných kostek, samá škvíra, nohy v lehkých newbalanckách trpí. Desátý kilometr je závoroveň první průběh cílovou bránou a čas 40:59. V druhém kole si musím víc hlídat tempo; předbíhám dost lidí, kteří přecenili síly a odpadají. Místy fouká docela silný vítr, který žene pár dešťových kapek. Trasa je stejná jako v prvním kole až po čtrnáctý kilometr, kde zabíháme na Babičkovu ulici, otáčíme se do protisměru a zase se vracíme na Velkomoravskou. Na sedmnáctém kilometru se donutím k rozkousání tablety Carbonexu, i když se mi běží dobře, žádná krize na obzoru. Hned nato probíháme po Foerstrově ulici dalším přidaným protažením a znovu se otáčíme zpět 180 stupňů, takže vidím, kdo běží za mnou. Ne že by mě to bůhvíjak zajímalo, ale nikdo se na mě nijak výrazně nedotahuje. Zato já předbíhám další dva borce a asi šedesát metrů přede mnou jsou další; dlouhán v černočerveném tričku běží lehce, jako by zrovna odstartoval, ten se asi nedá předběhnout. Po kilometru už ho mám nadosah, když předbíhám jeho unavenějšího kolegu. Vbíháme do Smetanových sadů a styl černočerveného trika mě deptá; jsem už hodně unavený a on si běží lehounce a vzdaluje se mi asi na patnáct metrů. Zakazuju si myslet na nějaké stíhání, srovnávám krok a najednou zjišťuju, že mu dýchám na záda! Za dvacátým kilometrem při náběhu na Palackého ulici ho předbíhám a na Riegrově ulici už nemám čas sledovat, jestli mi to nevrací - hnusné dlažební kostky mě plně zaměstnávají, vyškrabávám zbytky sil a probíhám cílem za hodinu, 25 minut, 43 vteřin - super, nový osobák! Zlepšení je sice jenom o půl minuty, ale už jsem nečekal, že bych si zlepšil výsledek z úspěšné sezóny 2008. Celkově jsem ze běžců 77. a 7. v kategorii do 45 let; na celkový počet běžců přez 1200 slušný výsledek.
Vyzvednutí věcí z úschovny opět rychlé, převlíkl jsem se ve velkém stanu a pak jsem udělal chybu: nechal jsem si vyrýt na medaili výsledný čas, když už jsem si zaběhl osobák, ty dvě stovky oželím. Moc lidí přede mnou nebylo, medaili jsem předal nic zlého netuše - a dostal jsem ji až po dvou hodinách! Měli v tom zmatek, někomu vyryli špatný čas, spousta lidí si vyžádala medaile zpět nevyryté, prostě mizérie. S tím ale pořadatelé neměli nic společného, zajišťovala to nějaká firma, takže pořadatelům dávám za zajištění závodu 1*.
Nemám v oblibě monstrózní závody, ale když se běží na Moravě, je to pro ně polehčující okolnost :-). Četl jsem na loňský ročník velice pochvalné recenze a v Olomouci jsem se přesvědčil, že nelhaly. Na běžeckém fóru se objevila kritika, že trať je popisovaná jako rovná, vhodná k vytvoření osobního rekordu a není to pravda. Skutečně tam nějaká menší stoupání jsou, ale protože jsem před dvěma týdny běžel Silva Nortika maraton, nepřišlo mi to nijak těžké.
Centrum Olomouce bylo obšancované uzavírkama, tak jsem se přiblížil co nejvíc a zaparkoval asi kilometr od Horního náměstí. Cestou pěšky už byly vidět přípravy - kilometrovníky, hrazení tratě, na náměstí nafukovací brány, stánky se sportovním zbožím a činorodý ruch. Příjemně mě překvapily památky, nahuštěné v centru - orloj, sloup Nejsvětější trojice, krásné kašny, vzorně udržované historické budovy. Škoda, že jsem si nevzal Nikona, ale jenom malý foťáček Olympus.
Po menším vyptávání jsem našel dobře ukryté expo, kde jsem si vyzvedl starovní tašku a tričko, dokonce v přiměřené velikosti. Přijel jsem v půl čtvrté odpoledne a start je v sedm, takže mám spoustu času k prohlídce. Za hodinku už mě ale bolí nohy - ty ještě budu potřebovat, takže jsem se na Dolním náměstí usadil ke kašně a dočetl minulé Běhej. V pět jsem snědl tyčinku müsli Galaxy a začal popíjet hypotonický isodrinx. Půl hodinky před startem jsem vycucl půlku Endurogelu - osvědčený stravovací model z Nových Hradů. Převlíkl jsem ve stanu, věci nacpal do batohu a ten nechal v úschovně - moc pěkně zorganizované, rychlé.
Vystál jsem pětiminutovou frontu u Budky úlevy a vydal se do koridoru. Organizátoři vytiskli přímo na starovní číslo, kam kdo patří podle výkonnosti. Přímo u cedule s Áčkem stála pořadatelka, zkontrolovala označení a pustila mě dovnitř - opět hladce, žádné pobíhání a protahování se škvírou v hrazení, jako v Praze. Trošku mě znervóznilo hrazení, které podélně rozdělovalo koridor - není jedna půlka na desítku a druhá pro půlmaraton? Stojím správně? I startovní brána je dvojmo... Naštěstí bylo všechno v pohodě, pravá brána byla průběžná a levá cílová; starovní byly obě.
Starovní výstřel zazněl přesně v sedm. Jako vždy mi překáželo plno běžců přede mnou; proč se cpou dopředu, když vybíhají tak zvolna? Hrubou dlažbu pod nohama nevnímám, ale v první zatáčce se vytvořil špunt, který mě přinutil přejít do chůze. Po sto metrech už je volněji a můžu dopředu - jen to nepřehnat.
 |
| solidní dlažba za startem foto Jindrich1950 |
Vyzvednutí věcí z úschovny opět rychlé, převlíkl jsem se ve velkém stanu a pak jsem udělal chybu: nechal jsem si vyrýt na medaili výsledný čas, když už jsem si zaběhl osobák, ty dvě stovky oželím. Moc lidí přede mnou nebylo, medaili jsem předal nic zlého netuše - a dostal jsem ji až po dvou hodinách! Měli v tom zmatek, někomu vyryli špatný čas, spousta lidí si vyžádala medaile zpět nevyryté, prostě mizérie. S tím ale pořadatelé neměli nic společného, zajišťovala to nějaká firma, takže pořadatelům dávám za zajištění závodu 1*.
20110619
rozhledna Kleť
5. června 2011
Během dovolené v jižních Čechách jsem si nemohl odpustit návštěvu nějaké té rozhledny. Kleť je od Nových Hradů docela daleko, takže jsme se přiblížili autem. Rozhledna sice patří pod Obec Holubov, ale motorista musí zajet do Krasetína, kde se dá pohodlně zaparkovat asi 100 metrů od stanice lanovky, která na trase 1792 překoná výškový rozdíl 383 metrů. Zpáteční jízdenka pro dospělého stojí 100 kč, což ujde. Po včerejším maratonu by se mi pěšky nechtělo, zaplatil bych i víc :-). I lanovkou trvala cesta nahoru minimálně čtvrt hodiny.
Ze stanice lanovky jsme přešli asi padesát metrů nahoru k budově pod rozhlednou, kde se to díky krásnému počasí hemžilo turisty a cyklisty. Vešli jsme do základny kamenné vyhlídkové věže, koupili si v lístky v automatu a po stodeseti schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu.
 |
| severní strana |
Uprostřed plošiny stojí nefunkční dalekohled na mince, které naštěstí vrací. Rozhled je opravdu krásný na všechny starny, nikde nic nebrání výhledu - pokud nepočítám štíhlou věž televizního vysílače na severní straně. Kolem ochozu jsou vymalované panoramata s popisem. Na jižní straně stojí observatoř, kterou jsme si taky nenechali ujít.
Slunečná rozhledna Velké Pavlovice
neděle 8. května 2011
Na tuhle rozhlednu jsem se dostal víceméně omylem. Vyrazili jsme na bobovou dráhu v Němčičkách a chtěl jsem využít příležitosti a prohlídnout si rozhlednu na Kraví hoře. Do Bořetic jsme přijeli od Němčiček, hlavu jsme si mohli ukroutit, jak jsme vyhlíželi rozhlednu a nikde nic. Odbočili jsme vpravo na Velké Pavlovice a před námi na kopci rozhledna. Jenom ten tvar mi nějak neseděl; podle fotek na internetu to měl být dřevěný hranol a tohle bylo spíš jakési ptačí hnízdo. Našli jsme si cestu mezi vinohrady a přijeli autem až pod rozhlednu. Tady jsme zjistili, že jde o rozhlednu Slunečnou.
Dobrým dojmem působila hned od začátku. Rozhledna stojí na vyasfaltované ploše s lavičkami a stoly. Nechybí turistický rozcestník, tabule s informacemi ani panoramatické fotky okolí. Hned vedle je stánek se suvenýry, vinný sklípek a WC (zdarma) - vše ve stylu vinných sklípků, čisté, upravené, neposprejované - připadal jsem si jako v Rakousku.
Rozhlednu tvoří dvanáct kulatých trámů, ukotvených po dvou a rozmístěných do vějíře kolem ocelového točitého schodiště (3 x 25 schodů). 15 metrů nad zemí je umístěná vyhlídková plošina. Na zábradlí jsou připevněné panoramatické fotky s příslušným výhledem a popisem orientačních bodů. Tady jsme konečně zjistili polohu rozhledny Kraví hora; cestou z Němčiček jsme ji vidět nemohli, alébrž byla za kopcem, snad někdy příště, třeba na kole. Ale zpátky ke Slunečné. Ochoz je opět vzorně upravený, žádná špína, poškození ani čmáranice - neuvěřitelné (možná jenom pro Brňáka :-( ). Rozhledové podmínky nebyly úplně ideální, ale Pálavské vrchy byly vidět celkem dobře, zřejmě byl k vidění i Lednický minaret, ale jistý si nejsem. Na severní straně je vidět rozhledna na Kraví hoře.
Celkový dojem z rozhledny jednoznačně příznivý: krásné umístění mezi vinohrady, pěkný rozhled, zajímavá stavba, okolí rozhledny upravené a vybavené tak, jak jsem nikde jinde neviděl, všechno čisté, vzorně upravené a udržované - velká pochvala Velkopavlovickým.
![]()
![]()
Nakonec pár technických údajů z internetu:
Výstavba turistického areálu byla zahájena dne 9. března 2009. Dodavatelem stavby se stala na základě výběrového řízení firma Teplotechna, a. s. Ostrava. Projektantem samotné stavby rozhledny je známý architekt Ing. Martin Novák ve spolupráce s Ing. Antonínem Olšinou. Turistický areál, navozující svým ztvárněním pohodu na jihu Moravy, je dílem místního projektanta Josefa Veverky.
Turistický areál se rozkládá ve výšce 225 metrů nad mořem ve vinařské trati Nadzahrady, její nejvyšší bod dosahuje do výše 18,6 m. Vyhlídková plošina je položena ve výšce patnácti metrů. Základy pod stavbou jsou železobetonové, podezdívka je postavena z kamenů bílého vápence, které sem byly přivezeny z lomu nedaleko Senice. Dřevo pochází z Vysočiny, konkrétně z lesů okolo města Ždírec nad Doubravou.
zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=7756
Na tuhle rozhlednu jsem se dostal víceméně omylem. Vyrazili jsme na bobovou dráhu v Němčičkách a chtěl jsem využít příležitosti a prohlídnout si rozhlednu na Kraví hoře. Do Bořetic jsme přijeli od Němčiček, hlavu jsme si mohli ukroutit, jak jsme vyhlíželi rozhlednu a nikde nic. Odbočili jsme vpravo na Velké Pavlovice a před námi na kopci rozhledna. Jenom ten tvar mi nějak neseděl; podle fotek na internetu to měl být dřevěný hranol a tohle bylo spíš jakési ptačí hnízdo. Našli jsme si cestu mezi vinohrady a přijeli autem až pod rozhlednu. Tady jsme zjistili, že jde o rozhlednu Slunečnou.
Dobrým dojmem působila hned od začátku. Rozhledna stojí na vyasfaltované ploše s lavičkami a stoly. Nechybí turistický rozcestník, tabule s informacemi ani panoramatické fotky okolí. Hned vedle je stánek se suvenýry, vinný sklípek a WC (zdarma) - vše ve stylu vinných sklípků, čisté, upravené, neposprejované - připadal jsem si jako v Rakousku.
Rozhlednu tvoří dvanáct kulatých trámů, ukotvených po dvou a rozmístěných do vějíře kolem ocelového točitého schodiště (3 x 25 schodů). 15 metrů nad zemí je umístěná vyhlídková plošina. Na zábradlí jsou připevněné panoramatické fotky s příslušným výhledem a popisem orientačních bodů. Tady jsme konečně zjistili polohu rozhledny Kraví hora; cestou z Němčiček jsme ji vidět nemohli, alébrž byla za kopcem, snad někdy příště, třeba na kole. Ale zpátky ke Slunečné. Ochoz je opět vzorně upravený, žádná špína, poškození ani čmáranice - neuvěřitelné (možná jenom pro Brňáka :-( ). Rozhledové podmínky nebyly úplně ideální, ale Pálavské vrchy byly vidět celkem dobře, zřejmě byl k vidění i Lednický minaret, ale jistý si nejsem. Na severní straně je vidět rozhledna na Kraví hoře.
Celkový dojem z rozhledny jednoznačně příznivý: krásné umístění mezi vinohrady, pěkný rozhled, zajímavá stavba, okolí rozhledny upravené a vybavené tak, jak jsem nikde jinde neviděl, všechno čisté, vzorně upravené a udržované - velká pochvala Velkopavlovickým.
Výstavba turistického areálu byla zahájena dne 9. března 2009. Dodavatelem stavby se stala na základě výběrového řízení firma Teplotechna, a. s. Ostrava. Projektantem samotné stavby rozhledny je známý architekt Ing. Martin Novák ve spolupráce s Ing. Antonínem Olšinou. Turistický areál, navozující svým ztvárněním pohodu na jihu Moravy, je dílem místního projektanta Josefa Veverky.
Turistický areál se rozkládá ve výšce 225 metrů nad mořem ve vinařské trati Nadzahrady, její nejvyšší bod dosahuje do výše 18,6 m. Vyhlídková plošina je položena ve výšce patnácti metrů. Základy pod stavbou jsou železobetonové, podezdívka je postavena z kamenů bílého vápence, které sem byly přivezeny z lomu nedaleko Senice. Dřevo pochází z Vysočiny, konkrétně z lesů okolo města Ždírec nad Doubravou.
zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=7756
20110614
Silva Nortica maraton
sobota 4. 6. 2011
Na tenhle maraton jsem se těšil dlouho dopředu už proto, že jsme s ním spojili rodinnou dovolenou. Pronajali jsme si domek ve Štiptoni a už dva dny předem vychutnávali krásy jihočeské přírody.
V sobotu mě Slávinka přivezla na náměstí v Nových Hradech, odkud měl jet v čase 7:35 autobus do Karlstiftu na start maratonu. Přijely dokonce dva, pohodlně jsme se usadili a přesně na čas odjeli. Na hraničním přechodu jsme nabrali zbytek běžců a vyrazili do Rakous.
Na lyžařském stadionu v Karlstiftu už běžely plným proudem přípravy - nafukovací brána, vytyčená trať, stoly s občerstvením, nic nechybělo. Šatny jsem ani nehledal (stejně jako většina mužských kolegů) a převlíkl se u nějaké budky. Hlavně na nic nezapomenout; občanku jsem si přišpendlil sichrhajckama pod startovní číslo, namazal si nohy proti spáleninám, do ruky dva Endurogely. Všechny věci jsem naskládal do batohu, který jsem dal do velkého bílého pytle k ostatním a šel se rozběhat. Nezapomněl jsem na nic? Zapomněl! Tablety Carbosnack pro případ krize zůstaly v batohu! Rychle zpátky, třeba se k nim ještě dostanu. Nedostal; v autobuse už jsou tři velké bílé pytle nachystané na odvoz do cíle a já ani nevím, ve kterém můj batoh je. No nic, musím si poradit bez tablet. Rozhlížím se po stolcích s občerstvením a všude mají gely, ale tablety nikde. Nakonec si beru Carbogel, aspoň něco, i když teď sebou potáhnu tři tuby gelů.
Startovní výstřel zazněl přesně v devět hodin a ze stočlenného startovního pole jsem vyrazil asi na sedmém místě. Vyběhli jsme do kopečka (jinam to ani nešlo) a zase se vraceli zpět přez start a do lesů. Trať mírně stoupala, lesní cesta byla z uježděného písku a kamenů, dost kamínků se válelo i na silnici - ještěže jsem si neobul lehoučké závodní New balancky, to bych si něco užil! Po dvou kilometrech cedule - do cíle 40 km, to je sice hezké, ale spíš čekám na ceduli, kolik mám za sebou, abych si zkontroloval tempo. Po sedmi kilometrech další cedule - do cíle 35 km; doprčic, oni to mají celé číslované takhle opačně! Takže, teď mám za sebou asi 7200 metrů... tohle počítat nebudu. Jinak je trať pěkně značená, na sloupkách jsou značky maratonu a na zemi červené šipky se směrem trati. Zrovna je tady další - odbočit vlevo, šipky na zemi to potvrzují, jenže... Vlevo jsou odbočky dvě! Přede mnou nikdo, za mnou nikdo! Po chvilce váhání se dávám tou pravděpodobnější, první odbočkou. Jenže cesta, až doteď široká pro traktor, se najednou zúžila na pěšinu, samá mulda. Tohle asi nebude to pravé, budu muset zpátky. Začal jsem se vracet a zespodu se blíží další dva běžci a míří ke mě. Volám na ně, jestli běží správně; první rozhodí rukama, není si jistý, ale druhý, Rakušan, si jistý je a probíhá kolem nás. Dáváme se za ním a kopec je prudší a prudší, nakonec jsme přešli do chůze, nemá smysl plýtvat silami. Tady si teda maraton pod tři hodiny nezaběhnu! Konečně jsme nahoře a dokončujeme desetikilometrový okruh po seběhu do Karlstiftu. Znovu se blížíme ke staru na lyžařském stadionu, zase běžím sám, dva kolegové jsou kus za mnou. Za startovní bránou probíhá šou v podání rakouského hlasatele, diváci fandí, běží se příjemně. Pak ale mrknu pod nohy a metr přede mnou se na silnici vyhřívá had! Nestačil jsem si všimnout, jestli je to zmije, nebo nějaký její neškodný kolega a za cenu ztráty stability došlapuju v bezpečné vzdálenosti. Had se svinul, zasyčel, já jsem to ustál a pokračoval dál. Trať pokračovala mírně dolů, příjemným lesním chládkem. Připojil se ke mě kolega s číslem 218, později jsem zjistil, že to byl Jirka Syrovátko z Kerteamu, a běžel se mnou asi 20 kilometrů, docela jsme i pokecali.
Harmanschlagem jsme proběhli asi dvacet minut před startem půlmaratonu - čekal jsem, že to bude víc a půlmaratonci nás nedoběhnou. Spousta se jich rozbíhala po náměstí a sympaticky tleskali a povzbuzovali. Povzbuzení jsme potřebovali, protože následovalo stoupání, napřed mírné, pak prudší a nakonec jsme zase šlapali krokem. Asi na 30. kilometru v Moorbad Harbachu jsme se zastavili na další občerstvovačce, nalil jsem do sebe ionťák a čekal na souputníka Jirku, jenže ten si dával načas, nalíval si kolu do flašky, nespěchal a zezadu se blížili další dva maratonci. Jirko promiň, ale nechci je pouštět, odběhl jsem sám. Jeden z nich mě došel v dalším hnusném stoupání u Maarbachu (Petr Coufal z Poděbrad) a dýchal mi na záda ještě na 38. kilometru v Heinrichs. To už se běželo víceméně po rovině, ale na asfaltce a s horkým sluncem nad hlavou. Auto z protisměru přibrzdilo a řidič se ptal, jestli nás nepředbíhal Dan Orálek. No jo, kde vlastně je? Čekal jsem ho už v Karstiftu. Za pár minut ale bylo jasno, Dan se svižným krokem přehnal kolem nás. Čekal jsem, že u Pyhrabruku mě Petr předběhne, když se držel takovou dobu v závěsu, ale naopak se ztratil někde vzadu. Proběhl jsem vesnicí a věděl, že cíl je asi 500 metrů daleko, ale na kopci. Nohy už protestovaly, hlavě se nechtělo. Otočil jsem se a za mnou nikde nikdo, tak jsem ještě naposledy přešel do chůze. Nahoře jsem se zase rozběhl - přece cílem neprojdu?! a byl jsem tam, konečně.
Naivně jsem si myslel, že Chřibský maraton s převýšením 300 metrů je těžký; lehký určitě není, ale tady jsme prý nastoupali 1199 metrů ! V cíli jsem vyhlížel Petra Coufala, abych zjistil, co se mu stalo. Doběhl za necelé dvě minutky, musel si prý odpočinout, bylo mu na omdlení - nebyl by první. Jirka Syrovátko doběhl jako další maratonec za pět minut.
Můj čas v cíli 3:31:21, v Ostravě nebo Praze bych se za něj styděl, ale tady jsem skončit v absolutním pořadí 6. a druhý Čech, takže super.
Organizace závodu klapala na jedničku, autobusy jely včas, suché věci ze startu se bezpečně objevily v cíli. Občerstvovací stanice byly velice dobře zásobené, na některých byly dokonce i energetické gely. Jenom zamrzelo, že nebylo možné poslat si na ně vlastní občerstvení. Povrch tratí byl různorodý - nejčastěji různé asfaltky, hodně bylo polních cest, pár krátkých úseků bylo kamenitých a nebezpečných. Celkově bylo okolí tratě velice příjemné, asi jako z Obřan do Bílovic, k tomu až pedantsky upravené rakouské vesnice, zuřivě fandící diváci (až jsme se jednou s Jirkou Syrovátkem lekli :-) ). Říkal jsem si, že bych příští rok zkusil ultramaraton, ale nezkusím, už maraton je hodně náročný. Navíc jsem později zjistil, že trať ultramaratonu vede kolem rozhledny Kraví hora, takže je snad ještě kopcovitější, než maraton; uctivý hlubokosklon před ultras.
foto Slávinka a Hnilička, díky.
Na tenhle maraton jsem se těšil dlouho dopředu už proto, že jsme s ním spojili rodinnou dovolenou. Pronajali jsme si domek ve Štiptoni a už dva dny předem vychutnávali krásy jihočeské přírody.
V sobotu mě Slávinka přivezla na náměstí v Nových Hradech, odkud měl jet v čase 7:35 autobus do Karlstiftu na start maratonu. Přijely dokonce dva, pohodlně jsme se usadili a přesně na čas odjeli. Na hraničním přechodu jsme nabrali zbytek běžců a vyrazili do Rakous.
Na lyžařském stadionu v Karlstiftu už běžely plným proudem přípravy - nafukovací brána, vytyčená trať, stoly s občerstvením, nic nechybělo. Šatny jsem ani nehledal (stejně jako většina mužských kolegů) a převlíkl se u nějaké budky. Hlavně na nic nezapomenout; občanku jsem si přišpendlil sichrhajckama pod startovní číslo, namazal si nohy proti spáleninám, do ruky dva Endurogely. Všechny věci jsem naskládal do batohu, který jsem dal do velkého bílého pytle k ostatním a šel se rozběhat. Nezapomněl jsem na nic? Zapomněl! Tablety Carbosnack pro případ krize zůstaly v batohu! Rychle zpátky, třeba se k nim ještě dostanu. Nedostal; v autobuse už jsou tři velké bílé pytle nachystané na odvoz do cíle a já ani nevím, ve kterém můj batoh je. No nic, musím si poradit bez tablet. Rozhlížím se po stolcích s občerstvením a všude mají gely, ale tablety nikde. Nakonec si beru Carbogel, aspoň něco, i když teď sebou potáhnu tři tuby gelů.
Startovní výstřel zazněl přesně v devět hodin a ze stočlenného startovního pole jsem vyrazil asi na sedmém místě. Vyběhli jsme do kopečka (jinam to ani nešlo) a zase se vraceli zpět přez start a do lesů. Trať mírně stoupala, lesní cesta byla z uježděného písku a kamenů, dost kamínků se válelo i na silnici - ještěže jsem si neobul lehoučké závodní New balancky, to bych si něco užil! Po dvou kilometrech cedule - do cíle 40 km, to je sice hezké, ale spíš čekám na ceduli, kolik mám za sebou, abych si zkontroloval tempo. Po sedmi kilometrech další cedule - do cíle 35 km; doprčic, oni to mají celé číslované takhle opačně! Takže, teď mám za sebou asi 7200 metrů... tohle počítat nebudu. Jinak je trať pěkně značená, na sloupkách jsou značky maratonu a na zemi červené šipky se směrem trati. Zrovna je tady další - odbočit vlevo, šipky na zemi to potvrzují, jenže... Vlevo jsou odbočky dvě! Přede mnou nikdo, za mnou nikdo! Po chvilce váhání se dávám tou pravděpodobnější, první odbočkou. Jenže cesta, až doteď široká pro traktor, se najednou zúžila na pěšinu, samá mulda. Tohle asi nebude to pravé, budu muset zpátky. Začal jsem se vracet a zespodu se blíží další dva běžci a míří ke mě. Volám na ně, jestli běží správně; první rozhodí rukama, není si jistý, ale druhý, Rakušan, si jistý je a probíhá kolem nás. Dáváme se za ním a kopec je prudší a prudší, nakonec jsme přešli do chůze, nemá smysl plýtvat silami. Tady si teda maraton pod tři hodiny nezaběhnu! Konečně jsme nahoře a dokončujeme desetikilometrový okruh po seběhu do Karlstiftu. Znovu se blížíme ke staru na lyžařském stadionu, zase běžím sám, dva kolegové jsou kus za mnou. Za startovní bránou probíhá šou v podání rakouského hlasatele, diváci fandí, běží se příjemně. Pak ale mrknu pod nohy a metr přede mnou se na silnici vyhřívá had! Nestačil jsem si všimnout, jestli je to zmije, nebo nějaký její neškodný kolega a za cenu ztráty stability došlapuju v bezpečné vzdálenosti. Had se svinul, zasyčel, já jsem to ustál a pokračoval dál. Trať pokračovala mírně dolů, příjemným lesním chládkem. Připojil se ke mě kolega s číslem 218, později jsem zjistil, že to byl Jirka Syrovátko z Kerteamu, a běžel se mnou asi 20 kilometrů, docela jsme i pokecali.
 |
| někde v první půlce |
 |
| Pyhrabruk se blíží |
Naivně jsem si myslel, že Chřibský maraton s převýšením 300 metrů je těžký; lehký určitě není, ale tady jsme prý nastoupali 1199 metrů ! V cíli jsem vyhlížel Petra Coufala, abych zjistil, co se mu stalo. Doběhl za necelé dvě minutky, musel si prý odpočinout, bylo mu na omdlení - nebyl by první. Jirka Syrovátko doběhl jako další maratonec za pět minut.
Můj čas v cíli 3:31:21, v Ostravě nebo Praze bych se za něj styděl, ale tady jsem skončit v absolutním pořadí 6. a druhý Čech, takže super.
 |
| konečně cíl |
foto Slávinka a Hnilička, díky.
20110501
Brněnský půlmaraton 2011
sobota 30. května 2011
Startovné 150 kč jsem zaplatil v předstihu a dokonce jsem se vešel do první stovky přihlášených, takže jsem měl ve startovní tašce kromě čísla, čipu a porcelánové botičky i triko závodu. Moc se mi nelíbí, že start závodu je ve 14:30 a tašku si musím vyzvednout mezi 11. a 13. hodinou, což znamená zbytečnou cestu do města. Včera jsem uběhl prvních pět kilometrů v nových závodních botách od Pavla Baběráda, lehoučkých RC 152, tož uvidíme, jak zvládnou půlmaraton.
Informační mail od pořadatele sděluje, že šatnu mám v lázních na Rašínové, po závodě si můžu zaplavat. První překvapení bylo při hledání šatny - z 1. poschodí, kde jsem se převlíkal vždycky, mě vyhnali; naše šatny prý jsou nahoře a vyplavat se po závodě můžeme, když si to zaplatíme. Vystoupal jsem do třetího patra, rozhlížel se, div si hlavu neukroutil (cestou jsem nenašel jedinou informační cedulku) a nakonec našel. Na chodbě stála zaměstnankyně, dohlížející na pořádek a tvrdící, že naše šatny byly vždycky tady... No nevím, že by můj Alzheimer postupoval tak rychle?! Šatna měla rozměry asi 2x3 metry a bylo v ní šest zamknutých skříněk, ale bylo nás tam pár, tak jsme se vešli. Převlíkl jsem se, věci naskládal do batohu, batoh do vedlejšího hlídaného kumbálu. Vzal jsem si tubu Endurogelu a do kapsy tabletu Carbosnake pro případ krize - tu budu určitě potřebovat, protože mě přepadla nějaká viróza - kašlu, bolí mě v krku, mám zvýšenou teplotu. Půlku tuby Endurogelu jsem vycucl v šatně čtvrt hodiny před startem a vyrazil na Svoboďák.
Na startu tradičně hejno Keňanů :-(, Etiopan Serbessa Mulugeta (ale to už je přece Čech, ne?) a stejně tradičně chybí Dan Orálek, kterému se tenhle závod z několika důvodů nelíbí.
Řekl jsem si, že si nebudu dělat násilí, pokud to nepůjde, jenom to vyklušu, ale po startu jsem vyrazil svižně, však uvidíme. Před Anthroposem cedule 5 km a čas lehce pod 20 minut, takže kilometr pod 4 minuty, to je super. Rozhodl jsem se vysát zbytek gelu - jednak abych ho nemusel držet v ruce a pak taky proto, že má delší dobu do nástupu účinku, tak aby to stihl, než skončím :-). Bohužel se ukázalo, že to bylo moc brzo. Zapil jsem gel vodou a hned mi ztěžkly nohy a začalo píchat v boku. Bolest mě otravovala až na Červený kopec - musel jsem zpomalit a druhých pět kilometrů bylo skoro o tři minuty pomalejší. Uvědomil jsem si, že letos nevyzvání zvon kostitřasu, který jsem vloni musel poslouchat celé kolo a hned se mi běželo líp. První kolo jsem proběhl lehce pod 45 minut. Hlídal jsem si, abych nezrychlil při probíhání Masarykovy a Svoboďáku - člověka to svádí, ale síly pak chybí.
V druhém kole se mi (na rozdíl od loňska) běželo celkem dobře. Na křižovatkách fandili kolegové, na Hlinkách mě vyfotil Haiťák.
Před občerstvovačkou u Anthroposu jsem rozkousal tabletu Carbosnaku - spíš proto, že jsem si předem natrhl obal, než že bych to potřeboval, ale určitě neuškodila. Za Anthroposem mě předběhl borec plný sil, ale pak už jsem předbíhal jenom já, posledního až na Masarykově. Cílem jsem proběhl těsně pod 1.5 hodiny, 1:29:36, celkově 25., v kategorii MB 5. - na tu bídu slušný výsledek.
Nové boty se osvědčily, jsou příjemně lehké, nemám žádné otlaky. Musím si ale dávat pozor na došlapy, když jsem šlápl na šalinovou kolejnici bokem boty, docela to bolelo, chybí veškeré vycpávky.
Na Svoboďáku bylo mnohem míň atrakcí, než vloni. Před startem jsem zahlídl lidi na skákacích botách, po doběhu nikdo. Vloni probíhala soutěž živých soch, letos nic. Moderátor opakoval, že závodníci dostanou po doběhu ionťák ve stánku firmy, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Čekal jsem nachystanou řadu půllitrů, ale borec čepoval jeden po druhém a mezitím se dlouze s někým vybavoval, takže jsem si připadal jako somrák.
Celkové hodnocení závodu: dobrá. Zajištěno bylo všechno důležité, i když všude něco skřípalo, ale nejsme rozmazlené slečinky. Mám jenom obavy, aby se závod udržel aspoň takový, jaký je, aby se v Brně pořádala taková větší akce. Určitě bych se obešel bez placených závodníků z Keni, trasa přez Červený kopec je sice náročná, osobák si udělám asi těžko, ale dá se skousnout.
Startovné 150 kč jsem zaplatil v předstihu a dokonce jsem se vešel do první stovky přihlášených, takže jsem měl ve startovní tašce kromě čísla, čipu a porcelánové botičky i triko závodu. Moc se mi nelíbí, že start závodu je ve 14:30 a tašku si musím vyzvednout mezi 11. a 13. hodinou, což znamená zbytečnou cestu do města. Včera jsem uběhl prvních pět kilometrů v nových závodních botách od Pavla Baběráda, lehoučkých RC 152, tož uvidíme, jak zvládnou půlmaraton.
Informační mail od pořadatele sděluje, že šatnu mám v lázních na Rašínové, po závodě si můžu zaplavat. První překvapení bylo při hledání šatny - z 1. poschodí, kde jsem se převlíkal vždycky, mě vyhnali; naše šatny prý jsou nahoře a vyplavat se po závodě můžeme, když si to zaplatíme. Vystoupal jsem do třetího patra, rozhlížel se, div si hlavu neukroutil (cestou jsem nenašel jedinou informační cedulku) a nakonec našel. Na chodbě stála zaměstnankyně, dohlížející na pořádek a tvrdící, že naše šatny byly vždycky tady... No nevím, že by můj Alzheimer postupoval tak rychle?! Šatna měla rozměry asi 2x3 metry a bylo v ní šest zamknutých skříněk, ale bylo nás tam pár, tak jsme se vešli. Převlíkl jsem se, věci naskládal do batohu, batoh do vedlejšího hlídaného kumbálu. Vzal jsem si tubu Endurogelu a do kapsy tabletu Carbosnake pro případ krize - tu budu určitě potřebovat, protože mě přepadla nějaká viróza - kašlu, bolí mě v krku, mám zvýšenou teplotu. Půlku tuby Endurogelu jsem vycucl v šatně čtvrt hodiny před startem a vyrazil na Svoboďák.
Na startu tradičně hejno Keňanů :-(, Etiopan Serbessa Mulugeta (ale to už je přece Čech, ne?) a stejně tradičně chybí Dan Orálek, kterému se tenhle závod z několika důvodů nelíbí.
Řekl jsem si, že si nebudu dělat násilí, pokud to nepůjde, jenom to vyklušu, ale po startu jsem vyrazil svižně, však uvidíme. Před Anthroposem cedule 5 km a čas lehce pod 20 minut, takže kilometr pod 4 minuty, to je super. Rozhodl jsem se vysát zbytek gelu - jednak abych ho nemusel držet v ruce a pak taky proto, že má delší dobu do nástupu účinku, tak aby to stihl, než skončím :-). Bohužel se ukázalo, že to bylo moc brzo. Zapil jsem gel vodou a hned mi ztěžkly nohy a začalo píchat v boku. Bolest mě otravovala až na Červený kopec - musel jsem zpomalit a druhých pět kilometrů bylo skoro o tři minuty pomalejší. Uvědomil jsem si, že letos nevyzvání zvon kostitřasu, který jsem vloni musel poslouchat celé kolo a hned se mi běželo líp. První kolo jsem proběhl lehce pod 45 minut. Hlídal jsem si, abych nezrychlil při probíhání Masarykovy a Svoboďáku - člověka to svádí, ale síly pak chybí.
V druhém kole se mi (na rozdíl od loňska) běželo celkem dobře. Na křižovatkách fandili kolegové, na Hlinkách mě vyfotil Haiťák.
 |
| 15. kilometr, foto Hait |
Nové boty se osvědčily, jsou příjemně lehké, nemám žádné otlaky. Musím si ale dávat pozor na došlapy, když jsem šlápl na šalinovou kolejnici bokem boty, docela to bolelo, chybí veškeré vycpávky.
Na Svoboďáku bylo mnohem míň atrakcí, než vloni. Před startem jsem zahlídl lidi na skákacích botách, po doběhu nikdo. Vloni probíhala soutěž živých soch, letos nic. Moderátor opakoval, že závodníci dostanou po doběhu ionťák ve stánku firmy, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Čekal jsem nachystanou řadu půllitrů, ale borec čepoval jeden po druhém a mezitím se dlouze s někým vybavoval, takže jsem si připadal jako somrák.
Celkové hodnocení závodu: dobrá. Zajištěno bylo všechno důležité, i když všude něco skřípalo, ale nejsme rozmazlené slečinky. Mám jenom obavy, aby se závod udržel aspoň takový, jaký je, aby se v Brně pořádala taková větší akce. Určitě bych se obešel bez placených závodníků z Keni, trasa přez Červený kopec je sice náročná, osobák si udělám asi těžko, ale dá se skousnout.
20110123
Nerezová Radostická desítka 2011
sobota 22. 1. 2011
Původně jsem na tenhle závod ani nechtěl jet. Na silvestra jsem si natáhl stehenní sval, deset dní jsem neběhal a pak to zkoušel maximálně na pětikilometrové trati. V lednu jsem měl naběháno asi 25 kilometrů :-(.
Ráno před během jsem se rozhodl, že to přece jen zkusím. Možná to byla i výzva z loňska, kdy jsem běžel Radostice poprvé; byla to v silném mrazu a hlubokém sněhu zkouška ohněm, nebo spíš ledovým peklem.
Letos byly podmínky podmínky mnohem příjemnější; teplota asi -3 a suchá, zmrzlá zem.
Naplánoval jsem si, že první ze tří kol poběžím zvolna a podle bolesti v noze pak rozhodnu, jak dál. Proběhli jsme necelý kilometr vesnicí a odbočili vpravo k obávané sjezdovce. Proti loňsku to byla procházka - po sněhu ani památky, na zmrzlém travnatém povrchu byla hladce ušlapaná cestička. Vyběhl jsem drobnými, rychlými kroky, nahoře jsem trošku vydechl na rovice, koleje vyjeté v poli byly docela rovné. Vběhli jsme do lesa, cesta byla klikatá a nahoru-dolů, ale vcelku příjemný úsek mezi stromy. Po výběhu z lesa následoval krátký úsek cesty vysypaný hrubými kameny, tady hrozilo zvrtnutí nohy, takže jsem volil trasu hned vedle cesty po trávě. Seběhli jsme dolů do vesnice, proběhli cílem do dalšího kola.
Udělal jsem si soukromou "inventuru" - noha úplně v pohodě, ale cítil jsem manko v naběhaných kilometrech (taky jsem za 14 dní lenošení přibral dvě kila), takže jsem zůstal ve stejném tempu. Běželo se líp, pole běžců se hezky roztáhlo a už bylo vidět, kam šlapu. Zbylá dvě kola jsem proběhl celkem v pohodě, bez trháků a krizí, v závěru jsem zkusil i něco jako finiš a stopky ukázaly v cíli čas 46:08, proti loňsku zlepšení o osm minut, ale srovnávám nesrovnatelné.
Na závěr tradiční pochvala pořadatelům BBP; trať byla pěkně připravená, dobře vyznačená, na některých místech jsem si všiml čerstvě uhrabané hlíny, kde zřejmě urovnávali nerovnosti. Žádná fronta u zápisu ani při odevzdávání čipu, tradiční občerstvení čaj, svařák, limo, tatranka a müsli tyčka. Vloni jsem parkoval na travnaté ploše na za začátku vesnice, letos přímo na ulici spolu s ostatními, snad se na nás domorodci nezlobí.
Původně jsem na tenhle závod ani nechtěl jet. Na silvestra jsem si natáhl stehenní sval, deset dní jsem neběhal a pak to zkoušel maximálně na pětikilometrové trati. V lednu jsem měl naběháno asi 25 kilometrů :-(.
Ráno před během jsem se rozhodl, že to přece jen zkusím. Možná to byla i výzva z loňska, kdy jsem běžel Radostice poprvé; byla to v silném mrazu a hlubokém sněhu zkouška ohněm, nebo spíš ledovým peklem.
Letos byly podmínky podmínky mnohem příjemnější; teplota asi -3 a suchá, zmrzlá zem.
Naplánoval jsem si, že první ze tří kol poběžím zvolna a podle bolesti v noze pak rozhodnu, jak dál. Proběhli jsme necelý kilometr vesnicí a odbočili vpravo k obávané sjezdovce. Proti loňsku to byla procházka - po sněhu ani památky, na zmrzlém travnatém povrchu byla hladce ušlapaná cestička. Vyběhl jsem drobnými, rychlými kroky, nahoře jsem trošku vydechl na rovice, koleje vyjeté v poli byly docela rovné. Vběhli jsme do lesa, cesta byla klikatá a nahoru-dolů, ale vcelku příjemný úsek mezi stromy. Po výběhu z lesa následoval krátký úsek cesty vysypaný hrubými kameny, tady hrozilo zvrtnutí nohy, takže jsem volil trasu hned vedle cesty po trávě. Seběhli jsme dolů do vesnice, proběhli cílem do dalšího kola.
Udělal jsem si soukromou "inventuru" - noha úplně v pohodě, ale cítil jsem manko v naběhaných kilometrech (taky jsem za 14 dní lenošení přibral dvě kila), takže jsem zůstal ve stejném tempu. Běželo se líp, pole běžců se hezky roztáhlo a už bylo vidět, kam šlapu. Zbylá dvě kola jsem proběhl celkem v pohodě, bez trháků a krizí, v závěru jsem zkusil i něco jako finiš a stopky ukázaly v cíli čas 46:08, proti loňsku zlepšení o osm minut, ale srovnávám nesrovnatelné.
Na závěr tradiční pochvala pořadatelům BBP; trať byla pěkně připravená, dobře vyznačená, na některých místech jsem si všiml čerstvě uhrabané hlíny, kde zřejmě urovnávali nerovnosti. Žádná fronta u zápisu ani při odevzdávání čipu, tradiční občerstvení čaj, svařák, limo, tatranka a müsli tyčka. Vloni jsem parkoval na travnaté ploše na za začátku vesnice, letos přímo na ulici spolu s ostatními, snad se na nás domorodci nezlobí.
 |
| foto dino-tym; díky |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)