20121120

Chřibský maraton 2012

Kroměříž, 13. října 2012

   Nepamatuju, že by se někdy Chřibský maraton běžel za špatného počasí. Letos opět svítilo sluníčko, prý bylo 13 stupňů, ale hádal bych i víc.
   Zaregistroval jsem se (100 kč - příjemná cena), rozmístil jsem gely do příslušných krabiček - na 12. kilometr endurogel a na 31. carbogel. Od pořadatelů je velice sympatické, že tohle umožňují, zdaleka ne všude vyjdou takhle vstříc.
   Na startu se sešlo 90 běžců a běžkyň, účast nižší, než vloni, kvůli termínové kolizi třeba s během Okolo prýglu, který určitě pár Brněnských běžců stáhl. Já ale dám rozhodně přednost krásnému závodu v příjemné atmosféře, než se za drahé peníze strkat v davu šestnácti set lidí. Mezi všemi vyčníval Dan Orálek, což mě docela překvapilo, spíš bych ho čekal na pryglu. Kousek ode mě přešlapovala Jana Dorazilová, která mě vloni předběhla někde za Zdounkama, ale jinak nikoho známého nevidím.

   Odstartovali jsme přesně v 10:30. Obkroužili jsme dvě kolečka na stadionu, držel jsem se někde kolem osmého místa, ale hlídal jsem se, abych tempo nepřehnal a menší skupinka přede mnou už se začala vzdalovat. První značka na silnici oznamovala 3. kilometr a můj mezičas 12:00, tempo jsem moc neuhlídal. Mírně jsem ubral a předběhla mě Jana Dorazilová. Vzpomněl jsem si, jak vloni běžela hezky rovnoměrně a srovnal se s ní. Dali jsme se i do řeči, prý nějak není ve formě a jsme dost rychlí, kopce prý nás srovnají.
   První menší stoupání nás přivedlo k první občerstvovačce v Trávníku. Zastavuju, abych si v klidu vypil ionťák, Jana mi trochu utíká, ale jenom na chvilku. Sleduje sporttester a asi drží přesně tempo kolem 4:10 na kilometr. Pátým kilometrem probíháme v čase 20:33. Mám ale dojem, že se snaží stejným tempem vybíhat i stoupání, takže v dalším kopečku na 10. kilometru (čas 41:49, 2. pětka za 21:16) se mi trošku vzdálila. Z kopce se otevřel krásný výhled na Kvasice, dobíhám Janu a nasazuju úspornější tempo. Na konci Kvasic druhá občerstvovačka, piju ionťák a chvilku čekám, než mi najdou můj gel. Pamatuju si na loňský i předloňský ročník, kdy jsem si hned sosnul a nahoře na kopci mě tak píchalo v boku, že jsem musel zvolnit; strkám gel do kapsičky v trenýrkách. Stoupání je nepříjemné, ale Jana zpomaluje víc, než bych chtěl, takže jdu před ni. Nahoře se opět kochám krásným výhledem do krajiny a připojuje se ke mě Slovák, který zjišťuje, ve které kategorii běžím a je spokojený, že v mladší, než on. Povídáme si o tom, kdo kde běžel, tady je poprvé a líbí se mu to, na Slovensku to jde od desíti k pěti, ruší se závody s tradicí desítek let. Zezadu slyšíme kroky a zjišťujeme, že jsme při pokecu zpomalili; rušíme konferenci a vracíme se k závodění. V Nové dědině stopuju další pětku: 23:43, celkový čas 1:05:32, kopce nás opravdu zpomalily. Vbíháme do lesa, sice pořád po asfaltce, ale přece jenom mezi stromy. Brzo bude občerstvovačka, otvírám endurogel a půlku saju. Po pár minutách, na 18. kilometru už zapíjím vodou. Slovák se drží v závěsu a začínám se přibližovat k Radku Dočkalovi. Spolu jsme proběhli 20. kilometr - pětka za 23:09, celkový čas 1:28:42. Z kapsy na trenýrkách se mi ozývá Ivetin hlas ze Sportypalu: uběhli jste 20 km.... Nechápu, jak se mi mohl mobil v kapse odemknout a zapnout zvuk! Doluju mobil, vypínám hlasitost, zamykám a po krátkém rozhovoru předbíhám Radka.
   V Kostelanech přebíhám značku půlmaratonu, čas 1:33:34 a zdolávám nepříjemný kopec na konci vesnice. Trať je tady už dost kopcovitá, Bunč se blíží. Funím v lesních serpentinách, předbíhám staršího běžce, který vyběhl o půl hodiny dřív - další vstřícný krok pořadatelů. Těsně pod Bunčem dobíhám k další občerstvovačce, vycucávám zbytek gelu, probíhám 25. km, pětka za 24:18, celkem 1:53:01 a zapíjím vodou. Ptám se po svém Carbogelu, nejsem si jistý, jestli jsem si ho poslal sem, nebo až pod kopec - tady ho nemají. Vybíhám poslední metry stoupání a silnice se prudce láme dolů. Tady opatrně, snažím se při seběhu šetřit paty a kotníky, v pravém mě dost nepříjemně brní. Asi 200 metrů před sebou vidím borce v červeném dresu; že bych ho dotáhl? Uvidíme, ale aspoň nejsem tady v "pustině" sám.
   Opouštím poslední zbytky lesa, probíhám pár houpáků a už se při seběhu kochám krásným výhledem do kraje. Na značce 30 km cvakám další mezičas, pětka za 21:40, celkem 2:14:42 - je vidět, že se běží s kopce. Zkouším na chvilku zrychlit, borec v červeném se mírně přiblíží, ale za chvilku je zase 200 metrů přede mnou; nevadí, do cíle je ještě daleko.
   Zdounky už jsou pode mnou, rozbaluju iso tabletu, abych se líp vyrovnal s nepříjemným přechodem v charakteru trati ve Zdounkách. Po dlouhém klesání se dostáváme do mírného stoupání na frekventované silnici; dřív jsem s tím míval problémy. Teď ale sbíhám poslední metry klesání do Zdounek, na občerstvovačce si beru carbogel, piju ionťák a pouštím se do nejnepříjemnějšího úseku trati. Před Olšinou opatrně sleduju, co udělá velký černý pes, který jde sám proti mě po silnici. Naštěstí si mě nevšímá a v klidu probíhám 35. km. Pětka za 22:21, celkem 2:37:03, kilometry jsou už v nohách dost cítit, ale zatím žádná velká krize.
   Občerstvovačka v Šelešovicích mě letos nezaskočila, carbogel zapíjím ionťákem, snad se z toho nepo..., potřebuju do sebe dostat co nejvíc energie. Chlapík mi s pitím dává i informaci, že ztrácím jenom 35 vteřin na běžce přede mnou, jenže já už nemám dost sil na výraznější zrychlení. Nemůžu se dočkat Vážan, to už je skoro Kroměříž, skoro cíl! Že by to byla tahle dědinka? Není, jsou to Jarohněvice. Za vesnicí mě těsně míjí linkový autobus. Šofér mě z dálky vidí, ale neobtěžuje se ani vyhodit blinkr, takže řidič favoritu, který jel za ním, se mě viditelně lekl. Přežil jsem a Vážany už jsou na dohled. Vycucávám zbytek carbogelu a na občerstvovačce zapíjím vodou. Kousek dál už stopuju mezičas na 40. kilometru - pětka za 22:54, celkem 2:59:58. Borec v červeném má pořád stejný náskok, už to neřeším a zajímám se o situaci za sebou. Čekal jsem, že mě bude předbíhat Jana, ale za mnou široko daleko nikdo. Znovu probíhám známá místa u nákupní zóny, vyhýbám se rozkopanému chodníku u Tesca, za kruhovým objezdem pokračuju po dloooouhé Moravské ulici skoro až na konec, odbočuju doleva a už mě přitahuje otevřená brána borců. Pod nohama už mám měkký tartan a v klidu dobíhám do cíle v čase 3:08:59, celkově devátý, v kategorii 40 - 49 let tradičně 4.
   Hodnocení závodu bych mohl opsat z předchozích ročníků. Pořadatelé byli výborní, na občerstvovacích stanicích fungovaly "předsunuté hlídky", které volaly dozadu, co mají komu nachystat k pití. Jediná skvrnka přišla na vyhlášení vítězů, avizované na 16:00. Přišel jsem o pět minut dřív, ale už jsem stihl jenom nejstarší muže a holky. Ale celkově jednička s hvězdičkou, Chřibský maraton zůstává mezi mými nejoblíbenějšími závody.

běh na Býčí skálu 2011

10. prosince 2011

Počasí proti loňsku ideální - skoro sucho, v Brně tři stupně nad nulou, slunečno.
Účast byla velice slušná - z výsledků jsem později zjistil, že třicítku nás běželo 49 a půlku 35. Vloni jsem vyběhl dost rychle, abych neztratil kontakt čelem, které znalo trasu. Později jsem toho litoval, až jsem cestou do kopce ztěžka zvedal nohy. Letos jsem se poučil a běžel asi až v půlce startovního pole. Po krátké rovince na hrázi jsme vběhli do lesa a do stoupání. Tempo se mi zdálo až moc pomalé, ale na předbíhání moc prostoru nebylo. Vyběhli jsme do prudkého, rozbláceného stoupání pod elektrickým vedením, předběhl jsem dva pomalejší kolegy, pak rovinka a zase stejné stoupání, ale tentokrát bylo písčité a skoro neprokluzovalo. Další úseky byly příjemnější - lesem jsme proběhli kolem Soběšic a před Útěchovem naběhli na silnici. V autobusové smyčce se odpojili "půlkaři" a moje obavy se naplnily - přede mnou nikdo v dohledu. Naštěstí si trať víceméně pamatuju z loňska. Za Útěchovem se mi zdá, že vede trochu jinak, ale značená je dobře, oranžové pásky visí na větvích docela hustě. Přebíhám silnici a po pár stech metrech už sbíhám prudší klesání, které vede do Adamova; vloni se mi to zdálo být mnohem později. Prudkou lesní cestu vystřídalo dlouhé klesání po asfaltce a výběh pod Adamovským nádražím. Vbíhám na silnici a málem ležím, protože námraza na silnici je jako sklo. Opatrně přebíhám na krajnici a mířím ven z Adamova.
"Kolik kilometru musite bězet?" ptá se mě na chodníku udivený šikmooký spoluobčan.
"Třicet", ale nemusíme. Jsme blázni, kteří běhají rádi :-)
K Býčině zase stoupám, ale jenom mírně, nic dramatického. Horší je to s ledovkou - když zaběhnu do silnice, jsem jako koza na ledě, tak se zase vracím do bezpečného písku na krajnici. Musím hlídat auta, aby mě náhodou nesmetly; jezdí okolo naprosto suverénně.
Předbíhám močícího veterána a dívám se do protisměru, kdy už uvidím Dana Orálka, jak se vrací do Brna. Pořád nic a to už běžím dost dlouho, kde je ta Býčina?! Vysosávám endurogel, snad ho brzo zapiju na obrátce. Vloni mi to připadalo kratší, ale z Adamova je to skoro pět kilometrů. Konečně se potkávám s Danem, po sto metrech s dalším, pak skupinka, Laďa Rosman, Ivana Martincová; přede mnou je docela hodně lidí.
Dobíhám na obrátku a jsem tam jediný běžec. V klidu piju hrnek horkého čaje, do pusy hodím kousek banánu, stěžuju si na namrzlou silnici.
"Tady se nikdy moc nesypalo, je to krasová oblast". Hm, díky za vysvětlení. A zase na trať. Z kopce je to veselejší a taky zjišťuju, že i za mnou běží dost lidí, mezi nima i Tomáš, který chtěl jít jenom patnáctku. Sem tam někoho předbíhám, nejspíš většinou běžce, kteří vyrazili o půl hodiny dřív. V asfaltkovém stoupání za Adamovským nádražím předbíhám tři běžce, třetí je sténající Ivoš Zejda. Stoupání není moc prudké, ale hodně dlouhé, občas proložím běh chůzí. Vybíhám další stoupání lesem a shora se dívám, jestli mě někdo nedobíhá - nikdo. Přede mnou taky nikdo, takže sólo běh. Do Útěchova je to jasné, není kde zabloudit. Za ním je to horší, tam jsem vloni zapomněl odbočit vpravo a chvíli bloudil lesem, než jsem našel ve sněhu stopy běžců. Asi jsem to kritické místo objevil; táhlo mě to na pěšinu vlevo, ale uviděl jsem oranžový fáborek vpravo - teď už snad nezabloudím.
Sluníčko mám rád, ale teď mi svítí do očí a musím mžourat po značkách. Jde to, ale za Soběšicemi musím na lesních "křižovatkách" několikrát zastavit a pátrat - fáborky asi někdo trhá, jsou najednou dost řídce. Musím dokonce tipovat a běžet kus odhadem, naštěstí se vždycky značka objevila.
Teď už musím být asi kilometr od cíle, na začátku posledního klesání, ale při nejlepší vůli značku nikde nevidím. Zkusmo probíhám desítky metrů po různých chodnících - nic. Na kole přijíždí Vilma - že by záchrana? Bohužel taky neví, ale trasa by prý měla vést po žluté turistické značce. Další běžci pořád nikde, tak se vydávám po žluté. Cesta mi moc povědomá není, ale vede přibližně správným směrem. Rozhlížím se a sto metrů za sebou vidím běžce v modré bundě. Sláva! Asi běžím dobře. Pak se ale les otevřel a zjistil jsem, že jsem uprostřed Zamilovaného hájku, takže špatně. Ptám se paní s kočárkem, ale těžko vysvětluju, kam se chci dostat. Modrý běžec někam zmizel a přibíhá červený. Zapojuju logiku - pokud jsme vybíhali ze severní strany Zamilce, musím zpátky a držet si údolí po levé ruce. za chvilku předbíhám jednoho běžce podruhé a už vidím cílovou rovinku. Sláva, zaběhl jsem si asi půl kilometru, ale zdržel se minimálně pět minut.
Od startu docházím 300 metrů do šatny, k horké sprše.
Mailem mi přišly výsledky - doběhl jsem přesně v polovině startovního pole 24. v čase 2:38:36. Příští rok snad už nezabloudím.