20190929

Vinařský maraton Velké Bílovice 2017

Třetí ročník populárního závodu, na kterém mám premiéru. Letos se běžel zároveň jako mistrovství republiky veteránů v maratonu; naštěstí, protože jinak bych se už nevešel do limitu 600 účastníků. Jako veterán jsem zaplatil zvýhodněné startovné 300 kč a zaregistroval se bez problémů.
Na místě jsem si během minutky vyzvedl startovní tašku a pak už jsem v šatně řešil oblečení. Boty jsem vyřešil už doma - terén neznám, ale předpokládám, že lehké silniční závodní boty to zvládnou. S oblečením je to horší, deset stupňů a nepříjemný vítr se mi moc nelíbí. Nakonec dělám kompromis. Nohy promasíruju hřejivým krémem a beru si jenom trenýrky, nahoru dlouhé triko a na ně tílko Morendy.
 Na start jdeme ze šatny 800 metrů kolem vinohradu a kosa je fest. V houfu běžců se dávám do řeči s Martinem Šimunkem, to bude hodně těžký soupeř, na Masakru mi nadělil asi deset minut.
Přesně v devět nás poslali na trať. Většina z asi 120 závodníků trať zná, takže vyběhla opatrně, já i přes odhodlání vyběhnout zvolna, v první pětce. Trať se klikatí do celkem mírného kopce kolem sklípků, asi po kilometru vbíháme na silnici směr Čejkovice. Místy rovina, místy dokonce odpočívám v mírném klesání, hladký asfalt, běží se mi dobře. Po dvou kilometrech míjím bez povšimnutí občerstvovací stanici a silnice se začíná mírně zvedat. Na čtvrtém kilometru už je stoupání výraznější. Sbíháme ze silnice na polní cestu a už vidím, proč se běželo tak pěkně bez aut - tady je policie zastavila. Stoupání pokračuje i na polní cestě. Povrch je trochu horší, ale pořád ujde, jenom místy se objevují kaluže a menší blátivé fleky. Na sloupku ve vinohradu míjím ceduli 5 km (souhlasí se Suuntem), čas 21:00; tempo je o dost rychlejší, než jsem zamýšlel a to mám nastoupáno asi 90 metrů! Rozhoduju se mírně ubrat, ale těžko se to provádí, když se běží z kopce do kopce; držím aspoň tepovku na stotřiceti. V dolíku před Čejkovicemi už je na cestě tolik bahna, že se mu nedá vyhnout. Nohy mi s každým došlápnutím ujíždí, naštěstí hned zase stoupáme k hlavní silnici a po rovině vbíháme do Čejek. Tady už auta jezdí i proti nám, takže si radši vybírám celkem slušný chodník. Hasiči zajišťují přeběhy přes křižovatky a směřují nás ke hřišti. Tam si na devátém kilometrů beru na občerstvovačce ionťák. Energii budu potřebovat, protože podle Suunta nastoupám do Vrbice 120 metrů. Pořád běžím kolem nějakého vinohradu; v jednom zrovna orají a hlínu, vyhozenou na cyklostezku smetají vzorně zpátky. Je tady docela pěkný rozhled, ale taky ledový vítr. Naštěstí už jsem dobře zahřátý, ani holé nohy neprotestují. Mezičas na desátém kilometru 43:06, podepsalo se na něm stoupání. Před sebou vidím na kopci Vrbici a běžce, plahočící se nahoru. Báječné ženy a hasiči nás směřují klikatou cestou pořád do kopce. Výhled je nádherný (někdy si sem musím zajet), ale začíná mě pobolívat pravé lýtko. Dávám si půlku endurogelu, snad pomáhá i na křeče a na občerstvovačce ho zapíjím vodou. Z Vrbice už se běží líp, hezky z kopečka. Musím si dát pozor na trasu, protože v prvním kole se někam zahýbá. S kopce dobíhám do dolíku, kde je zase docela dost bahna, vybíhám nepříjemné stoupání a míjím 15. kilometr, mezičas 1:05:00. Odbočka se nedá přehlédnout ani splést. Na cestě jsou nasprejované směrovky a i pořadatel nás posílá na asi sedmisetmetrový závlek k pěkné rotundě. Stejnou cestou se vracíme zpátky a můžu tak sledovat, kdo je kde. Zdravím se s Pavlem Kratochvílem, běží asi 3 minuty přede mnou, Martin zase 3 minuty za mnou. Závěr prvního kola se blíží, sbíhám dolů do Velkých Bílovic, běžec přede mnou je dost daleko, takže v jednom místě váhám kam dál, ale šipky mě zavedly na hliněnou, místy opět bahnitou cestu. Kontroluju mezičas na dvacítce: 1:26:21, na občerstvovačce si beru ionťák a vbíhám do druhého kola. Zdravím se se Slávinkou a Romčou a bohužel dobíhám pomalý chvost půlmaratonců, kteří vystartovali asi před dvěma minutami. Je jich plná cesta, takže předbíhám jak to jde - přes obrubníky, trávník a někde to nejde vůbec a musím zpomalit na jejich tempo, pak zase zrychlit, abych se dostal dopředu. Někteří jsou všímaví a volají, aby mi ostatní udělali místo. Na silnici už je místa víc a půlmaratonci rychlejší. Dva kilometry za startem je občerstvovací stanice v obležení :-). Naštěstí nic nepotřebuju a svižně pokračuju po silnici. Odbočka na polní cestu mezičas na 25 km 1:47:56. Probíhám kolem vinohradů, blátem v dolíčku, v Čejkovicích za odbočkou ke hřišti vymačkávám zbytek gelu a zapíjím vodou. Kousek dál míjím třicítku, mezičas 2:11:15. Pravé lýtko pořád pobolívá, hlavně do kopce, ale dá se to vydržet. Teď zrovna vybíhám jeden hodně prudký kopec, drobím krok a běžím dost pomalu, takže i půlmaratonec, který se na mě zavěsil před pár kilometry, mě předbíhá. Cestou k Vrbici opět vybíhám několik dalších kopečků a v jednom z nich předbíhám jdoucího Pavla, má nějaké potíže. Opět stoupání ve Vrbici a opět se kochám pěkným výhledem. Od památníku klikatou cestou dolů, na konci Vrbice si na občerstvovačce zastavuju, dávám si ionťák a preventivně protahuju nohy. Fundovaní pořadatelé mi hned nabízí sůl proti křečím; proč ne, špetku si dávám a jedeme z kopce. Svižným tempem míjím 35. kilometr v mezičase 2:35:45.
O půl kilometru dál už další menší stoupání a hned zas hezky dolů. Za 37. kilometrem poslední nepříjemné delší stoupání. Nenápadně se ohlížím, protože za sebou slyším hlasy, ale vidím jenom zelená půlmaratonská čísla a ani ti se mě nesnaží dohánět, naopak já ještě sem tam některého předbíhám. Míjíme odbočku k rotundě a tentokrát běžíme rovně. Poslední malé stoupání a do cíle něco přes dva kilometry. Cítím se poměrně dobře a ani nepotřebuju běžet naplno, šetřím síly. Na 40. kilometru (mezičas 2:59:18) se v ostré zatáčce ohlížím a za mnou čtyři půlkaři, žádný soupeř. V cílové rovince mě ještě předbíhá půlmaratonec a vybízí mě k finiši, ale odmítám a dobíhám v klidu v čase 3:09:06. Zítra hraju Brněnskou bowlingovou ligu a na bolavých nohách se špatně ohýbá.
V cíli mi zavěšují na krk místo medaile skleničku na víno, výměnou za čip flašku bílého.
Nejsem si úplně jistý, jestli přede mnou doběhl nějaký padesátník, ale moc jich určitě nebude. Hledám výsledek na monitoru a jsem příjemně překvapený: vítěz kategorie MC a celkové 12. místo je paráda.



Brněnský masakr 2015, letos jenom malý

19. 9. 2015






Letošní rok se běžecky nevydařil. Od začátku jsem měl problémy s namoženou nohou, pak zase měsíc nějaká viróza, takže až v květnu jsem naběhal tréninkové kilometry podle svých představ. Bohužel asi až moc, protože kombinace přetrénování, nerozcvičení a tvrdohlavá snaha o výběh stoupání způsobila natržení pravého hamstringu.
Trénovat jsem začal necelý měsíc před startem Masakru a chtěl jsem se odhlásit, ale nakonec jsem se zapsal na malý Masakr, aspoň jako tréninkový běh.
V sobotu jsem přijel na kole z noční a už nestálo za to chodit spát, start byl v deset hodin. Bylo dost teplo, možná až moc, asi 21 stupňů a slunečno. Registrace proběhla rychle a bez problémů. Oblíkl jsem si kraťasy a černé (špatný nápad) triko Masakru, obul krosové NB 610, na zádech batoh Kalenji, do kterého jsem napustil jenom půl litru vody, abych netáhl moc velkou zátěž.
Na startu jsem se postavil vedle Dana Orálka, který se nechtěl unavit velkým Masakrem před startem nějakého důležitého závodu. Vyběhl jsem rozumným tempem, i tak jsem se pohyboval do desátého místa. Už první kopce v lese mi ukázaly, že nemám natrénováno a řádně jsem funěl. Další rána přišla v Lelekovicích. Vedoucí skupina (Dana nepočítaje) asi sedmi běžců vběhla do první uličky a pokračovala do vesnice. Po sto metrech jsem zastavil, protože jsem si uvědomil, že jsme neměli běžet mezi baráky, ale do lesa. Uvažoval jsem o vrácení, ale pak jsem si řekl, že bude brzo nějaká další odbočka, kterou se vrátíme do lesa. Bohužel nebyla, proběhli jsme půl dědiny a prodloužili si trať minimálně o půl kilometru. Na trať jsme se napojili asi ve třetině stoupání na Babí lom v době, kdy už probíhal klidný závodnický střed. Běžet se kvůli prudkému stoupání nedalo, snažil jsem se aspoň svižně jít, ale pod rozhlednou už jsem sotva popadal dech a pot mi tekl čůrkem, takže jsem si ani moc neužil krásný úsek na skalnatém hřebenu za rozhlednou. Při seběhu k lelkovadlu jsem pár běžců předběhl a vydal se přiměřeným tempem k Vranovu. Na občerstvovací stanici jsem si řádně přihnul ionťáku a snědl půl banánu. Na konci Vranova se rozdělují trasy malého a velkého Masakru, takže dávám pozor, abych si zase nezaběhl. Nakonec to nebylo potřeba, odbočka byla dobře značená a trasa vedla zvlněnou krajinou souběžně se silnicí do Útěchova; občerstvovačka na hřišti je na 17,5 km, čas 1:40 hod. Odpočal jsem si asi v tříkilometrovém klesání, pak vystoupal k Ořešínu. Asi na 22. kilometru jsem mezi jinými předbíhal Ondru Strnada, který běžel velký Masakr, prohodili jsme pár slov a v dalším stoupání mě zase nechal za sebou. Z kopce mi to jde, ale cestou nahoru mi chybí fyzička. Hodně to cítím v dlouhém kopci k Soběšicím, naštěstí u občerstvovačky na hřišti už mám za sebou 26 km, v čase 2:28. K Zamilovanému hájku trať zase klesá, předbíhám dalšího běžce, který mi to ale v dalším menším kopečku hned vrací. Prudké stoupání k hřišti na Novoměstské mi dává hodně zabrat, nahoře se ohlížím a nevypadá to, že by mě někdo dobíhal, takže pohodovým tempem dobíhám do cíle ve Sportareálu Družstevní.


Babí lom 11 km 1:01:47
Vranov 14,8 km 1:24:53
Útěchov, hřiště 17,5 km 1:40
Horka, rozcestí 21 km 1:59
Soběšice, hřiště 26 km občerstvení 2:28
Zamilovaný hájek 29 km 2:44