Chřibský maraton 2010

Kroměříž, 23. 10. 2010

Ráno jsem mrknul na teploměr, který se zastavil na nule. Hm, nic moc. Navíc se všude válela mlha, zima byla vlezlá. Chřibský maraton jsem běžel čtyřikrát, vždycky kolem poloviny října a vždycky bylo hezky, teplota kolem čtrnácti a slunečno; že by se to letos změnilo? Před osmou jsem si dal hrnek müsli s mlíkem, osvědčenou zásobárnu energie.
Start byl plánovaný na 10:30 a před desátou už jsem byl na stadionu. Na dráze už pobíhalo plno běžců, viděl jsem i pár tváří, známých z ostravského maratonu před čtrnácti dny. Startovné bylo proti minulému maratonu o 20 kč vyšší, ale stovka je pořád docela srandovní třeba proti čtrnáctikilometrovému Běhu kolem prýglu, kde se platily čtyři stovky. Po desáté začalo nesměle vykukovat sluníčko a lehce se oteplovalo, opravdu ale jenom lehce, takže jsem se rozhodl, že si oblíknu sice krátké kalhoty, ale triko s dlouhým rukávem, což se později ukázalo jako dobrá volba.
Sosnul jsem si trošku Carbogelu a zbytek poslal na občerstvovačku na 12. kilometru. Na start se postavilo kolem osmdesátky běžců, jeden vyrazil o půl hodinky dřív; tohle se mi moc líbí - takový "rodinný" běh, žádné tisíce lidí a navíc vstřícný postoj k běžcům - trvá ti to dýl? Vyběhni dřív, není problém. Chceš na trati vlastní občerstvení? Stačí ho položit do příslušné krabice a je tam.

Start byl docela rychlý - nebo jsem já pomalejší? Dvakrát jsme obkroužili stadion a vyrazili, přede mnou asi 15 lidí, opravdu dost rychlý start na tak těžký závod. Rozhodl jsem se, že nebudu rychlost přehánět; před čtrnácti dny jsem běžel maraton v Ostravě, pobolívá mě naražené koleno a nevím, co udělá na trati, je možné, že ani nedoběhnu a hlavně - tohle je chřibský maraton, v kopcích budu energii potřebovat.
První mezičas jsem si mohl zkontrolovat na třetím kilometru - 12:50, takže kilometr za 4:17, to je docela rychlé, ale běží se dobře, takže v tom vydržím. Proběhli jsme kolem odbočky na Kotojedy, po silnici směr Kvasice. Pátý kilometr vzorně vyznačený na obou stranách silnice a čas 21:08. Sedmý kilometr v Trávníku a první občerstvovačka, dávám si horký čaj. Pokračujeme na Střížovice a předbíhá mě borec v červenobílých botách NB, které mu vržou tak hrozně, že obětuju něco sil a dostávám se zase před něj, abych to nemusel poslouchat.
Desátý kilometr je uprostřed prvního většího stoupání, čas 42:50 pořád v pohodě, žádné zrychlování není potřeba a koleno drží. Předbíhá mě borec s holkou a s nima - Vrzavé boty :-(. Budu to muset vydržet, nemá smysl se uštvat v první půlce, zvlášť na Chřibském maratonu, tady se láme chleba kolem 25. kilometru. Probíhám Kvasice, na konci vesnice je další občerstvovačka, beru si Carbogel, mocně sosám a zapíjím vodou. Gel si strkám do kraťasů za pas, ale sjíždí dolů, tak ho otáčím šroubením dolů, hranaté dno se zachytává o gumu v pase.  Jestli se mi to šroubení při běhu otevře, budu vypadat,  že mám z běhu orgasmus :-). Za Kvasicema už jde do tuhého, vybíháme dlouhé, nepříjemné stoupání kolem Nového Dvora. Dnes si běh užívám a vychutnávám si krásný výhled, který se otevřel na pravé straně - kolem Kvasic se obtáčí Morava, s ní se leskne i plocha Tlumačovské tůňky, která mi přijde spíš jako docela velký rybník. Odhaduju, že jsme vystoupali o dobrých sto metrů výš. Pořád mi sjíždí hrudní pás pulsmetru, musím ho vytahovat nahoru a teď mě navíc začalo píchat v boku, asi jsem si dal moc gelu s vodou. Snižuju už tak nízké tempo a čekám až bolest odezní. Probíhám Novou dědinou, na značce 15 kilometrů ukazují stopky 1:07:07, tempo je pomalejší, ale tak jsem si to naplánoval, trasa už je dost kopcovitá. Mám tak víc času kochat se krásným okolím - louky, údolí, barevné lesy - paráda. Občas už běžím i z kopce, takže trošku zrychluju, dvacítku mám za 1:30:33. V Kostelanech je vyznačená polovina trasy - 1:35:40, což by znamenalo výsledný čas kolem tří hodin a dvanácti minut - na tenhle závod super výsledek (aspoň pro mě). Vybíháme z Kostelan, jak jinak, než zase do kopce, pak zase dolů, je to jako na houpačce. Při seběhu pouštím nohy, aby si běžely a tak předbíhám borce v dresu Barnex sportu, naopak mě v dalším stoupání předbíhá třetí holka a s ní - málem jsem padl v šoku - borec v plátěných tříčtvrtečních kalhotách a fleesové mikině!

To si snad dělá srandu a vyběhl tady někde z auta, přece takhle oblečený neběží maraton? Držel se přede mnou asi kilometr, pak mu holka utekla a předběhl jsem ho i já. Cesta vede lesem a mírně, ale vytrvale stoupá. Bunč se blíží, cesta se stáčí do serpentin a stoupání je prudší. Tohle je nejhorší úsek trasy - sil ubývá, stoupání je prudké, serpentiny vedou lesem; unavený běžec doufá, že za zatáčkou už uvidí vrchol, ale je tam zase jenom další kopec; náročné je to i na psychiku, ale dnes jsem na to připravený. U Bunče si dávám na další občerstvovačce čaj, vybíhám ještě kousek stoupání a pak prudce dolů na Zdounky - po vyběhnutí z lesa je vidím sice blízko, ale pěkně hluboko. Předbíhám nějakého veterána, pár seniorů v Daewoo Matiz mi nabízí rozinky, ale děkuju a spoléhám se na Carbogel. Mezičas na 30. kilometru mám 2:17:22; pohoda. Před občerstvením ve Zdounkách jsem vycucnul zbytek gelu, bylo ho tam míň, než jsem čekal. Je přede mnou další nepříjemný úsek - frekventovaná silnice ze Zdounek do Kroměříže. Běží se mi celkem dobře, i když únava se hlásí, ale s tím se počítá. Kolem 35. kilometru (2:40:12) předbíhám Vrzavé boty, které už kupodivu nevržou. před sebou pořád někoho vidím, ale nemám chuť je stíhat, docházejí síly a to dost rychle. Celou cestu jsem neměl krizi a i teď to hlava zvládá dobře, ale nohy těžknou a musím zvolnit. Proběhl jsem Jarohněvice a očima přitahoval Vážany, to už je vlastně Kroměříž. Ve Vážanech nechávám bez povšimnutí poslední občerstvení, probíhám kolem značky 40 km v čase 3:05:00. Poslední dva kilometry už dobíhám setrvačností, široko daleko kolem mě nikdo, nemám důvod finišovat a výsledný čas 3:15:15, takže spokojenost. Celkově 15., v kategorii už tradičně 4.
V šatně si vedle mě sedl borec s vrzavýma botama, nedalo mi to a řekl jsem mu o tom. "Ani mi to nepřipomínej. Zapomněl jsem si dát do bot vložky, ale až mi popraskaly puchýře, už se to dalo". Ukázal mi nohu se zakrvácenými prsty a já jsem musel v duchu smeknout, protože si musel hodně vytrpět, ale vydržel. A vo tom to je, ne? :-)
Pokud mám závod zhodnotit, pak musím rozhodně pochválit pořadatele, jako každý rok byla organizace na jedničku, občerstvovacích stanic bylo dost a dobře zasobené, dvacet metrů před každou stál špion, který hlásil dozadu, co si kdo přeje, aby se běžec nezdržoval.
Trať není stavěná na lámání rekordů, převýšení je přez 300 metrů (mě se zdá i vyšší), docela nepříjemný je úsek Zdounky - Vážany po frekventované silnici, ale pohled na krásnou krajinu Chřibů tohle všechno převáží, vždycky se sem rád vrátím.

Maraton Ostrava

9. 10. 2010

První dojem z Ostravy nic moc - město nebylo přez mlhu skoro vidět a po vystoupení z auta nás rozklepala pěkná kosa. Místo startu - Masarykovo náměstí jsme našli (s pomocí navigace) bez problémů, vystál jsem si asi desetiminutovou frontu na startovní číslo a čip, pořadatelé přihodili i tričko závodu velikosti XL, což se na mé 165 cm vysoké postavě bude určitě vyjímat :-). Přímo na náměstí byly stany, kde bylo možné se převlíct, oficiální šatny v lázních na Čapkárně, ale ty jsem ani nehledal a vzal zavděk azylem v obchodním domě na náměstí. Rodinka si sedla ko kavárny na kafčo, já jsem se převlíkl a zahřál. S oblečením jsem řešil dilema - původně jsem chtěl běžet v lehkých trenýrkách a tričku s krátkým rukávem, ale na náměstí byla taková zima, že jsem uvažoval o dlouhých nohavicích. Nakonec jsem zvolil kompromis - triko s krátkým rukávem a elastické kraťasy nad kolena, což se ukázalo jako dobrá volba.



škaredá, studená mlha

 Na startu nás znejistil pořadatel informací, že vybíháme zároveň s půlmaratonci, kteří někde po kilometru běží rovně a my odbočujeme doprava. Paráda! Už jsem se viděl, jak běžím půlmaraton. Startovní výstřel zazněl tři minutky po desáté, obkroužili jsme náměstí, seběhli k Ostravici běželi pohromadě i s půlmaratonci. Snažil jsem se sledovat žluté tričko Dana Orálka, abych věděl, kde mám zabočit, ale bylo mi jasné, že mi brzo zmizí z dohledu. Zkusil jsem se zeptat kolegy, jestli ví, kde je ta odbočka. "Nevím, dívám se, kam běží Orálek". Hm, tak dík :-). Naštěstí to měli pořadatelé zajištěno, stál tam vyvolávač, který nás poslal vpravo na vyvýšené nábřeží, po kterém jsme běželi kolem Komenského sadů až k Muglinovské ulici, před kterou jsme sady oběhli, překonali stometrový travnatý úsek a po krásně hladkém asfaltu krásným prostředím Komenského sadů se vraceli zpátky k náměstí. Teda - že jsou sady hezké jsme ještě kvůli mlze nevěděli. Probíhal jsem kolem chlapíka, který hlásil: "V Beskydech už sviti slunko naplno, za chvilku to bude tady". A naštěstí měl pravdu, během druhého kola se začala mlha trhat a se sluníčkem nad hlavou se hned běželo líp.
Nedal jsem si žádný velký cíl, za čtrnáct dní běžím Chřibský maraton, tak hlavně si běhání neznechutit. Trať byla po pěti kilometrech vzorně označená tabulemi, první kilometry byly ještě vyznačeny křídou na chodníku. Podle nich jsem měl první kilometr za 4:04, druhý 8:10, což bylo hooodně rychlé, ale nutné, když jsem měl chvilku sledovat Dana aspoň zpovzdálí. Poprvé jsem zkusil běžet maraton s pulsmetrem, tak jsem se spolehl na něj; trošku jsem ubral, protože rychlost 4 minuty na kilometr bych dlouho nevydržel, snížil jsem tep asi na 140 za minutu. Po pěti kilometrech jsem byl zvědavý na mezičas - pod 4:30 na kilometr, dost rychlé, ale cítil jsem se dobře, tep v mezích, tak proč zpomalovat? Proběhl jsem 20. kilometr, čas 1:24, to znamená půlmaraton za 1:29 - jéžišmarjá, půlmaraton běhám jenom o málo rychleji, to nevydržím. Doteď se mi běželo fajn, ale najednou se hlava šprajcla a přesvědčovala nohy, že už nemůžou. To známe, mám natrénováno, takže to musí být v pohodě; na chvilku jsem ubral a slabost přešla. V žaludku se mi udělalo nějaké prázdno, tak jsem vycucl něco gelu - dlouho před čtyřicetiminotovým intervalem. Občerstvovací stanice byla na trati jediná, na náměstí, takže asi po šesti kilometrech. K pití měli teplý čaj, vodu a ionťák, chtěl jsem si vzít banán, abych zahnal hlad definitivně, ale zahlídl jsem jenom rozinky a piškoty; nevadí, vystačím s gelem. V druhé půlce jsem tempo o poznání snížil, pětikilometrové úseky se protáhly o minutku až dvě a přesto přišla kolem 35. km další slabost - schválně nepíšu krize, protože to byl problém spíš hlavy, než svalů; zrosolovatěly mi kolena, zase jsem měl pocit, že už nemůžu, do cíle daleko... Nasadil jsem tradiční medicínu, zpomalil jsem, tep spadl ke 120 a po pár minutách zase bylo dobře. Pak jsem proběhl náměstím do posledního kola a najednou se objevily nějaké zbytky sil a dokonce jsem i zrychlil. Musel jsem se trochu brzdit, protože jsem myslel na Kroměříž; nikdy jsem neběžel dva maratony ve dvou týdnech. Na čtyřicítce jsem mrkl na stopky - 2:55, to znamená celkový čas kolem 3:06, super!!! Myslel jsem, že osobák z roku 2008 (3:09:56) už nemám šanci překonat a je to tady! Poslední dva kilometry už jsem dobíhal v euforii a cílem proběhl v čase 3:05:59. Ani mě moc nemrzelo, že jsem skončil v kategorii 4., celkově 24. Běžel jsem od začátku jenom proti času a vyhrál jsem.



v cíli s úsměvem


Ještě k jídlu během dne: ráno po šesté jsem posnídal hrnek müsli s mlíkem, před devátou asi půlku banánu, popíjel jsem slabý ionťák. Deset minut před startem jsem si sosnul trochu energetického gelu, vzal jsem si ho sebou a naplánoval si sosání po čtyřiceti minutách. Nakonec to bylo jinak, řídil jsem se pocitem, měl jsem hlad dřív, ale celkově mi bylo fajn, žádné píchání v hrudníku nebo boku. Po doběhu jsem snědl karamelovou tyčinku s BCAA, což určitě pomohlo regeneraci.
A celkový dojem z ostravského maratonu? Běžel jsem ho poprvé a určitě ne naposledy. Pořadatelé zvládli úlohu bezchybně, běželo se sedm kol v podstatě po rovině, takže proti Kroměříži velká výhoda. Jedna občerstvovací stanice po šesti kilometrech stačí, zásobená byla dostatečně. Trať zajištěna perfektně pořadateli i policií. Po doběhu jsme dostali pohár (medaile by byla praktičtější, máme malý byt :-) ), pití, dokonce pivo, gulášek... Naprostá spokojenost, pořadatelům píšu 1.