Brněnská pětadvacítka 2013

14. září 2013

Brněnská pětadvacítka

Termín závodu mi moc nesedl, běželo se v poledne a já jsem šel po noční spát v půl sedmé ráno. K tomu ještě beru antibiotika, takže vyhlídky nic moc. Aspoň počasí vyšlo pro běhání celkem ideálně - teplota kolem 15 stupňů, občas trošku sprchlo. Vloni se měnila trať, protože opravovali cyklostezku mezi Komínem a Bystrcí, takže z Morendy se přeběhl Červený kopec, kolem Anthroposu a pak proti proudu Svratky ke Komínské sokolovně. Tady byla otáčka, běželo se zpět k lanovému centru pod Červeným kopcem a zase zpět do Komína a po další otáčce už zpátky na stadion. Prý byly na tuhle variantu tak pozitivní ohlasy, že už to nechali i letos tak.
Po předchozí registraci se platilo startovné 100 kč, dostali jsme papírové číslo a žádný čip. Přemýšlel jsem, jestli si na triko neoblíknu ještě vestu, ale nakonec jsem to zavrhl a udělal jsem dobře.

Přesně v poledne jsme odstartovali, bylo nás 86 - dnes se běží na výstavišti Run Tour, což určitě dost lidí odvedlo. Držím se kolem 10. místa, tempo je dost svižné, takže se nesnažím držet kontakt s prvníma. Oběhli jsme jedno kolečko a vyběhli ze stadionu a na 1. kilometru si kontroluju mezičas. Naplánoval jsem svižné tempo 4 minuty na kilometr a hodinky mi ukazují 3:45. Chtělo by to ubrat, ať se po pár kilometrech netrápím, ale předbíhá mě Ondra Strnad s jedním dalším běžcem, takže se jich snažím držet - zatím to nestojí moc sil. Ve stoupání na Červený kopec mám na značce 2 km čas 7:30, to už je moc, musím zpomalit. Ondra se mi o pár metrů vzdálil, ale s tím počítám. Z kopce zase natahuju krok, ale i tak se přeze mě přeženou tři borci, jeden z nich je Petr Svoboda; divím se, že se vůbec octl za mnou. Na pátém kilometru mám k dobru proti plánu skoro minutu. První a jediná občerstvovací stanice na Veslařské; dávám si ionťák. Přebíháme na levý břeh Svratky a pro mě začíná sólozávod - špička mi utíká a zezadu se nikdo neblíží, to mi vyhovuje. Tempo se mi podařilo vyladit na 4 minuty na km a pořád držím minutový náskok. Před Komínskou otáčkou si prohlížím borce před sebou, většinou mladí kluci. Přede mnou Ondra, parťák mu začíná utíkat, ale zato stahuje jednoho borce ze špičky. Držím svoje tempo a čekám, kdy mi začnou chybět síly - naštěstí marně. Naopak se mi zdá, že zkracuju náskok běžců přede mnou. 8. kilometr a čas 30:50; to přece není možné, vždyť takhle si dnes udělám osobák na desítku! A taky jo, číslici 10 přebíhám po návratu na Veslařskou a čas 38:37! Nechce se mi tomu věřit a přemýšlím, jestli je v pořádku značení. Rád bych to s někým probral, ale běžím pořád sám, i když Ondra s novým parťákem se přibližují. Na občerstvovačce piju zase inťák a kelímek házím vzorně do koše. Za Anthroposem obíhám bahnitý úsek po hrubé kamenné dlažbě a pomalu se přibližuju k druhé otáčce v polovině trati. Na borce před sebou už ztrácím jenom pár metrů a pořád se mi běží dobře, žádná krize; nechápu to, ale je to moc pěkný pocit. Preventivně si beru tabletu Carbosnacku. Po zkušenosti z Blanska, kde jsem ji rozpouštěl v puse osm kilometrů, půlku rozkousávám a druhou půlku schovávám pod jazyk. Před Anthroposem předbíhám Ondru a věším se za borce v žíhaném triku, který se propadl zepředu, ale teď běží zase svižně. Na Veslařské váhám s předbíháním, nechci přepísknout už tak rychlé tempo. Piju obyčejnou vodu, aby mě nezačalo píchat v boku a za mostem se odhodlávám k předběhnutí. Do otáčky předbíhám ještě dalšího. Pořadatel na Komínské otáčce mě povzbuzuje: "Dobrý, super čas!" To vím, teď jenom vydržet. Ještě před Veslařskou předbíhám dlouhána v červeném triku. "Běž, já už vypínám". Odpovídám něco povzbudivého a ukrajuju další metry. Občerstvovačku tentokrát míjím, nechci riskovat nějaké bolení, těch pět posledních kilometrů vydržím bez pití. Před stoupáním na Červený kopec se otáčím a vypadá to, že mám dostatečný náskok. Zkracuju krok a zpomaluju, abych do kopce nevyhořel. Za vrcholem zase zrychluju, z kopce se běží přece jenom líp. Daleko přede mnou nikdo, není kam spěchat. Sbíhám do parčíku u řeky a v zatáčkách zjišťuju, že mám asi patnáct metrů za sebou borce v červeném triku, snaží se na mě dotáhnout. Zrychluju zase jak mi síly dovolí, to by mělo stačit, vždyť už přece nemohl... Půl kilometru před cílem mrknu za sebe, náskok mám pořád stejný, ale aspoň se nezmenšuje. Na stadionu mě čeká jedno kolečko, čekám, jestli nepřijde nějaký ostrý finiš, ale naštěstí nepřichází. Probíhám cílem v čase 1:37:48 a nechce se mi tomu věřit, super závod! Doběhl jsem v celkovém pořadí 12., v kategorii 2. za Petrem Svobodou.

BBP Okrouhlá

30. 11. 2013

Okrouhlá je docela daleko, z Vinohrad 54 km a možná právě proto jsem se až letos poprvé rozhodl tam jet.
Byl jsem sice nachlazený a moc jsem se necítil, ale první závod zimního BBP jsem vynechal, takže volba byla jasná.
Počasí bylo docela fajn, svítilo sluníčko a teplota kolem čtyř stupňů. Do Okrouhlé jsem trefil bez problémů i bez navigace. Našel jsem i parkoviště, ale když jsem viděl v jakém marastu se tam auta brodí, radši jsem hledal místo u silnice.
Přihlášení s kartou proběhlo bez problémů a celkem rychle, startovné zůstalo na padesáti kačkách.

Vyběhli jsme přesně v 11:15, pohyboval jsem se kolem 60. - 70. místa a snažil jsem se dostat dopředu. Šlo to dost těžko, na silnici byl ušlapaný sněhový poprašek, který dost klouzal. Trať vedla pořád z kopce, střídalo se bláto s kluzkým sněhem v zastíněných místech, travnatá louka a nejvíc asfalt. Když se trať srovnala, zjistil jsem, že se silama jsem na tom dost bídně. Trochu jsem zvolnil, ale silnice se začala zvedat a mě začalo píchat v hrudníku, takže jsem ještě víc zpomalil, dost lidí mě předbíhalo. Teď jsme běželi skoro pořád do kopce a mě to vůbec nešlo; drobil jsem krok a snažil se překonat chuť přejít do chůze - aspoň tohle se mi povedlo. Asi dva kiláky před cílem mě předběhli i Pavlové Hověžák a Juřica. Střídavě jsme se předbíhali s mladíkem v šedé teplákovce, aspoň tomu jsem ve finiši utekl, jinak mizérie.

Po doběhu jsem zjistil, že se mi restartoval mobil a Sportypal nezaznamenal vůbec nic - na posranýho i hajzl spadne...
Ze 288 běžců jsem doběhl 76., v kategorii MV1 22. Vyhrál mladý Míč, Orálek byl 3.


Foto: Brumla007. Díky

Běh okolo přehrady Křetínky

2. 11. 2013

Z obavy před zdržování dušičkovými řidiči v kloboucích jsme vyjeli už ve 12:15, takže v Letovicích jsme byli už hodinu před startem, který byl plánovaný na 14:00. Dva roky jsem tady neběžel a dnes je buď podstatně víc běžců, nebo jsou línější a hodně jich jezdí autem - moc míst k parkování už nebylo.
Zaplatili jsme startovné 100 kč, dostali číslo, energetický nápoj, jabko, lístky na občerstvení a do tomboly. Šatny jsme našli dvě (pánské) a místa bylo dost. Dilema s oblečením jsem vyřešil odvážně; teploměr před halou sice ukazoval deset stupňů a bylo zataženo, ale zdálo se mi dostatečně teplo na letní dres, takže jsem vyběhl jenom v trenýrkách a tričku. Bylo to dost na hraně, ale skoro nefoukalo a čekal jsem, že se cestou zahřeju.

start

Na startu jsem se snažil dostat přiměřeně dopředu, zůstal jsem asi ve třetí řadě. Přesně ve dvě jsme vyběhli. Začal jsem svižně a držel se v první desítce, což bylo trochu moc vepředu, kousek za Orálkem, Míčem a spol. K Letovickému náměstí jsem se držel na stejné pozici, ale už jsem zařadil o něco nižší rychlost, abych v blízkém kopci "nezadřel motor". Sem tam mě někdo předběhl, ale žádné davy to nebyly. Na druhém kilometru se trať začala zvedat, lehce jsem zkrátil krok. Kilometrovník nikde žádný, až později se na silnici objevila oprýskaná trojka. Mrkl jsem na stopky: 11:34. Pokud to bylo opravdu po třech kilometrech, je to dost rychlé. Až do Křetína silnice střídavě stoupá a klesá, stoupání je víc. Za odbočkou na Vranovou je na silnici výrazně namalovaná pětka, mezičas 20:04 - no, jakž takž. V Křetíně zatáčíme doprava a konečně si trochu odpočineme během s kopce. Cestou k Dolnímu Poříčí míjíme rybníček, o kterém jsem si dřív myslel, že už je to Křetínka. Klesání je za náma a teď už jenom stoupáme, probíháme Lazinovem a pěkná asfaltka se mění na rozbitou silničku plnou děr. I tak si nacházím čas a kochám se krásným okolím přehrady; stálo by za delší výlet.

asi 5. km

Na desátém kilometru další značka a mezičas 40:10. Za chvilku probíhám nejvyšší bod tratě a do Letovic už trať jenom klesá. Je mi trochu zima, aspoň dlouhý rukáv bych snesl. Podbíháme železničním podjezdem, dobíhám borce v modré bundě. Uhýbá z ideální stopy a ukazuje, že můžu před něj. Zatím ještě mám nějaké síly, tak toho využívám. Pak za sebou dost dlouho slyším supění, takže mě jalo podezření, že se za mě zavěsí a pak přesprintuje, ale když jsem se po sto metrech ohlídl, měl už hodně velký odstup, takže jsem ho podezíral zbytečně. Cíl je skoro na dohled a za mnou minimálně 80 metrů díra. Mírně zvolňuju tempo a v klidu dobíhám v čase 56:04.
Šatna je skoro prázdná a využívám i sprchy s horkou vodou. Za lístek dostávám párek s chlebem, beru si čaj a s Tomem zasedáme ke svačině. Pořadatelé jsou tradičně perfektní, od regulovčíků na trati až po lidi za barem. Jediný skřípot se tradičně objevil při zpracování výsledků na archaickém počítači s jehličkovou tiskárnou. "Operátor" nechce, nebo možná nemůže, říct průběžné výsledky, prý až doběhnou všichni. Stejně si nemyslím, že bych byl v kategorii na bedně, takže nečekáme na vyhlášení a jedeme domů, v šest musím být na noční.
GPS mi naměřila 14,1 km, o 600 metrů míň, než je oficiální délka závodu, reálnou hodnotu bych odhadl asi na 14,3 km,


foto Lenf, díky.

Ostravský maraton

28. října 2013

     Do Ostravy jsem přijel ráno po osmé, teploměr ukazoval 6 stupňů. Avizované vrácení trasy do Komenského sadů se nekonalo, prý se běžcům víc líbí Bělský les. Nejsem si tak jistý - v lese se sice běhá dobře, ale přece jenom musíme překonávat nějaké stoupání a povrch trati taky není úplně ideální - místy hlína, rozbitý asfalt a kameny.
     Za startovné 400 kč jsme dostali jsme i funkční kanárkově žluté triko. Zázemí bylo stejně jako vloni docela dobré, věci jsme si uložili do uzamykatelných skříněk ve Vodním areálu. Stejně jako vloni jsme startovali společně s půlmaratonci a maratonskými štafetami, takže pořadí se moc hlídat nedalo, ale mě šlo stejně hlavně o čas - potřeboval jsem zaběhnout pod tři hodiny, abych se kvalifikoval na příští mistrovství republiky na PIM. Po výborně zaběhnutém půlmaratonu v Blansku a ještě lepší Brněnské pětadvacítce jsem se na to cítil. Bohužel se moc dobře nesešly termíny, před týdnem jsem běžel Brněnský masakr - 61 kilometrů v těžkém terénu, převýšení asi 1900 metrů. Přihlásil jsem se dlouho dopředu a hlavně bych si takový závod v Brně nechtěl nechat ujít. Jako památku jsem si odnesl kromě medaile i namožený stehenní sval, ale doufal jsem, že to nějak překonám.
     Vystartovali jsme skoro přesně v deset, teplotu bych odhadl asi na dvanáct stupňů, ale stejně jsem si oblíkl trenýrky a tričko s krátkým rukávem. Začátek byl dost svižný, první kilometry jsem běžel pod čtyři minuty. Od začátku jsem se připojil k Ondrovi Strnadovi, stihli jsme i pokecat. Před polovinou prvního okruhu se trať stáčí vpravo, místo aby se zatočila vlevo k cíli - zřejmě inovace k prodloužení kola a snížení počtu kol; dobrý nápad, bohužel taky další stoupání. Z lesa vybíháme ve Staré Bělé, hned na začátku je občerstvovací stanice s vodou, zatím si jí nevšímám. Po ulici Chrobákově zatáčíme na Ruskovu a znovu vbíháme do lesa. Cesta teď vede spíš s kopce, kilometry jsou dobře značené, na 5. mám mezičas přesně 20:00 - jsem o minutu rychlejší a to je hodně, musím trochu ubrat. Zvolňuju a Ondra se mi vzdaluje. Blíží se sedmý kilometr, vbíhám do prostoru startu, ale předtím si ještě dávám na občerstvovačce ionťák; málem jsem se lekl, jak byl sladký, většinou bývá hodně naředěný, ale tohle byl koncentrát, dlouho se nemůžu zbavit sladkého pocitu v puse. A znovu do stoupání, před Starou Bělou je značka 10 km - pětka za 20:27, desítka 40:27, moc jsem teda nezpomalil, dvě minuty jsem v plusu. Běží se mi dobře, necítím se unavený, levé stehno sice cítím, ale v běhu zatím nevadí. Na konci 2. kola otvírám Endurogel a zapíjím vodou, značku 15 km míjím za 20:51, celkově 1:01:18, super, jenom vydržet. Ve stoupání už trochu cítím únavu a trochu ubírám. V seběhu pak předbíhám Ondru, asi to přehnal. Mě už ale taky není nejlíp, rozbaluju tabletu carbosnacku, půlku rozkoušu a půlku schovávám pod jazyk, na konci třetího kola zapíjím ionťákem, tentokrát už standartním. Probíhám cílem třetího kola a půlkou závodu, letmo mrkám na hodinky a sleduju mezičas na půlmaraton 1:27 a nějaké drobné. Do kopce zase trochu uberu a 20. km probíhám v čase 1:22:50, pětka za 21:32. Dobíhá mě mladší běžec, zavěšuje se za mě a asi po kilometru se ptá, jestli běžím na tři hodiny. Potvrzuju odvážný úmysl, ale hned ho upozorňuju, aby se neřídil mým tempem, protože mám v nohách Brněnský masakr, což už se začínalo projevovat čím dál víc. Borec se mi vzdálil a já jsem cítil, že držet se ho by byla sebevražda. Na 25. km mám další pětku za 22:00, celkově 1:44:50, pořád ještě žije šance na celkový čas pod 3 hodiny. Na konci čtvrtého kola si dávám znovu endurogel, hned ho zapíjím vodou a vyhazuju skoro prázdnou tubu. Snažím se držet tempo, další pětku jsem zvládl za 21:52, 30 km za 2:06: 43. Teď vím, že jsem ještě pořád stíhal, i když s rezervou už jenom 17 vteřin, ale během závodu se mi to nechtělo počítat, viděl jsem, že pětikilometrové úseky už za 21:10 nestíhám a k fyzické únavě se přidala i psychická. Vbíhám do posledního kola a na 35. km mám pětkový mezičas 22:36, celkem 2:29:20. Tohle už nezvládnu, o umístění mi až tolik nejde, takže ještě zpomaluju a doklušu to v klidu. Nahoře ve Staré Bělé využívám občerstvovačku, 40. kilometr probíhám v čase 2:53:56, pětka za 24:36; škoda, zvládnout ji v čase 21:10, stihl bych tříhodinový limit, ale na to už nezbyly síly. Na zbylých 2200 metrů potřebuju 10:38 a cílem tak probíhám v čase 3:04:34 hodně unavený a trochu zklamaný.

Přinutím se ještě k výklusu asi dvou set metrů a směřuju ke skříňkám, otvírám regener, snad mi trochu pomůže. Ze sprchy teče vlažná voda a protože jsem docela prokřehlý, umývám se jenom úsporně. Převlíkám se do suchého a jdu hledat výsledky. Letos funguje servis velice dobře, na tabuli už průběžné výsledky visí, jsem celkově 13. a v kategorii 45-49 let třetí, tak si ještě počkám na vyhlášení. Mezitím využívám lístků na občerstvení, beru si džus a řízek s chlebem.
Pořadatele musím pochválit. Moc pěkně připravený závod, trať výborně značená, občerstvení na jedničku, výsledkový servis bez chyby. Vyhlášení výsledků se sice opozdilo, ale nijak dramaticky. Starý okruh mi sice vyhovoval víc, ale tenhle je zase blíž k Brno a žádný problém s parkováním, takže příští rok nashledanou.

maraton Silva Nortica 2012

2. června 2012

maraton Silva Nortica 2012  

  Na tento závod jsem se těšil už proto, že jsem si ho spojil s dovolenou - týden předem jsme se ubytovali v penzionku v Hojné vodě. Prochodili jsme okolní kopce - Kraví hora s rozhlednou stála kousek od penzionu, Kuní hora, Vysoká - čistý vzduch, všude studánky s čistou vodou, nádhera. Bohužel jsem někde v restauraci snědl něco špatnýho, dva dny mi bylo zle a nakonec se to na mě podepsalo i při maratonu.

start

   Vloni se startovalo v rakouském Karlstifftu a celá trať vedla rakouským pohraničím. Letos byl start i cíl v Horní Stropnici. Měl jsem trochu obavy z parkování, ale zbytečně; u sportovního areálu byla velká posečená louka. S převlíkáním a přípravou jsem se zase nějak zdržel, pak se ještě vracel, takže na start jsem doběhl v hodině dvanácté. Startovní výstřel mě zastihl nepřipraveného - sportypal v mobilu teprve začal vyhledávat satelity a stopky jsem si místo spuštění přepnul do režimu hodin... Prvních sto metrů jsem to teprve dolaďoval. Docela mě zaskočilo nasazené tempo. Vloni sice taky vystřelili nějací Rakušáci, ale stejně jsem vybíhal asi na šestém místě; letos jsem byl kolem desátého, a to jsem musel nasadit docela svižné tempo. Proběhli jsme Dlouhou Stropnicí, běželi po polní cestě, která byla místy celá pod vodou, takže jsme kaluže obíhali polem. Kilometry byly označené až každou pětku a tempo se mi pořád zdálo rychlé. Lehce jsem ubral a hned mě předbíhala dvojice - dal jsem se s nimi do řeči, prý chtějí doběhnout pod čtyři hodiny... Hm, tempo máte o hodinu rychlejší :-).
   Kolem Zevlova rybníka jsme se dostali do Nových Hradů; před pár dny jsme tady byli se Slávinkou a nepřišli jsme na to, kam vede trasa od cukrárny pod hradem. Nechal jsem se vést mladou dvojicí a našli jsme to - každých pár metrů visely fáborky. Před cukrárnou jsme uhnuli vlevo a vběhli do otevřených dveří nějakého domu! Ukázalo se, že je to průchod na lesní cestu, po které jsme seběhli do Údolí a Terčina údolí. Tady jsme se vloni procházeli, ještě si to pamatuju. Před Terčiným vodopádem jsem vycucnul zbytek gelu a při hledání odpadkového koše jsem se ani nepokochal pohledem na vodopád. Někteří kolegové si takové starosti nedělali a na cestičce se válely tuby i obaly z tablet. Nutně jsem potřeboval zapít gel, začal se mi podezřele zvedat žaludek, trochu jsem ubral na tempu. Pod Cuknštejnem jsem se dočkal, ale stejně jsem si dal lok a víc nešlo - něco není v pořádku. Běželi jsme kolem Světví zpět do Horní Stropnice, skoro půlka je za náma. Slávinka čeká na návsi s novým gelem - donesl jsem ho nedotčený až do cíle, žaludek nebral.
   Následovala nejobávanější část, výběh do Dobré Vody. Asi jsem si to měl během týdenního pobytu proběhnout, abych ztratil zbytečný respekt. Jenom se cesta začala lehce zvedat, přešel jsem do chůze - hlava nechtěla, nohy nemohly... Přitom stoupání nebylo nijak zvlášť prudké, asi jako od Popeláku na Klajdovku a tohle běhám bez problémů. U kostela jsem si dal znovu lok ionťáku a vyrazil zase do kopce, tentokrát prudšího. Kolem fotografa jsem se ještě přinutil běžet, ale pak jsem víc chodil. Pořád mě někdo předbíhal, ale bylo mi to celkem jedno. K dalšímu běhu mě přinutilo až hejno dotěrných létajících mravenců. Pak se cesta srovnala, běželo se příjemně lesem. Vyběhl jsem u hospody, kam jsme občas zašli na jídlo a zase do kopce Hojnou vodou. Tady přece nepřejdu do chůze! Vydržel jsem běžet a už jsem v lese, tady už jsem si to proběhl několikrát. Na cestičce pod Kuní horou pozor na vystouplé kořeny, přes prkna, zakrývající mokřinu po pravé straně, levá moc pruží. Pod Liščím dolem další občerstvovačka a vbíháme na silnici, příjemnou, víceméně rovnou. Po pár kilometrech se oddělujeme z ultramaratonské trati a vbíháme do lesa. Tady už si moc nepamatuju, kudy se běželo. Cesta vedla dost často do kopce, žádné prudké hanky, ale stejně jsem většinu šel. Občas se běželo po asfaltu, místy to byly ubohé trosky dávné silničky. Dobře si pamatuju až občerstvovačku u nájezdu na silnici pod Liščím dolem. Zastavil jsem se, snažil se do sebe dostat trochu vody a nepozvracet se a přitom jsem se zeptal, jak daleko je čtyřicátý kilometr - prý kousek dál, na silnici. A taky jo, po necelých dvou kilometrech krásná cedule 40 km. Na druhé straně silnice byla ultramaratonská cedule 100 km, chudáci... Soustředím se na to, že do cíle mám dva kilometry, silnice hezká, asfaltová, hladká, mírně z kopce, takže za 9-10 minut to mám za sebou! Vzadu slyším plácat chodidla o asfalt a trochu jsem přidal, abych si nepohoršil už tak mizerné umístění. Daleko před sebou někoho vidím, ale toho asi nedoběhnu. Poslední kilometr trasy znám, autem jsem ho projel mockrát - ale... už bych to tady měl poznávat a pořád nic. Začal jsem být lehce nervózní, ale přede mnou běžec, za mnou běžec a nebylo kde uhnout z trasy, takže zuby nehty držím tempo. V dálce se pak místo cíle objevila poslední občerstvovačka a ... cedule 1000 metrů, to přece není možné! Ale aspoň už vím, kde jsem. Doběhnu do Stropnice, hned vpravo je hřiště a konečně cíl. Kilometr byl nekonečný, ale už vbíhám do vesnice, směřuju se vpravo, ale co to? Cesta zamachlovaná páskou a pořadatel mě žene dál na náves! To už je na mě moc! Že bych se na to vykašlal? Ale blízkost cíle mě přece jenom přinutila pokračovat. Proplížil jsem se návsí a zezadu vběhl na hřiště a do cílové brány. Tak konečně! 

konečně cíl

   Sportypalová GPS mi naměřila 44,5 kilometru, na fóru se to hodně probíralo, kritizovalo, pak někdo dokonce uzavřel diskuzi a vymazal příspěvky. Docela škoda, byla to jediná kaňka na krásném závodě.

Brněnský půlmaraton 2013

23. dubna 2013

Brněnský půlmaraton

Pro Brno byla docela ostuda, že se tady nepořádá žádný delší běžecký závod. Několik let se snažila pořádat půlmaraton firma Čiba sport; nebylo to úplně ideální - draze placení Afričtí běžci, kopcovitá trasa - ale byl jsem rád, že se aspoň něco pořádá. Vloni už asi narazili na nedostatek financí a nebylo nic.
Letos se pořadatelství ujalo občanské sdružení Maraton Brno (třeba dostojí svému jménu a přijdou i s "dospělým" maratonem). Přes menší zádrhele akce proběhla hladce a u pořadatelů bylo vidět nadšení a snahu o co nejlepší práci.
Trasa vycházela ze starého závodu - start na Svoboďáku, Masarykovou, Novými sady, kolem Ronda po Poříčí, kolem výstaviště na Hlinky, pak ale nově Pisáreckou tramvajovou smyčkou na Výstaviště, po Bauerové k velodromu, po absolvování kolečka na dráze zpět po Poříčí stejnou trasou na Svoboďák a pak ještě jednou dokola.
Velice dobře pořadatelé zvládli předstartovní přípravu. Ve škole na Rašínově byly převlékárny, osobní věci jsme naházeli do připravených očíslovaných pytlů a ty jsme odnesli do úschovny; jednoduché, bezpečné, rychlé a bezvadně zvládnuté.

předstartovní srocení

Start jsem si zkomplikoval sám; přišel jsem deset minut před výstřelem a jelikož startovalo skoro tisíc lidí, nepodařilo se mi procpat se dopředu. Během prvního kilometru jsem předběhl snad dvě stovky lidí. Běžel jsem dost rychle, takže jsem hledal u trati kilometrovníky, abych se naladil na tempo 4 minuty na kilometr; bohužel první jsem našel až trojku a čas 11:22 - o 40 vteřin rychlejší. Hned jsem ubral a Laďa Rozman, kterého jsem zrovna doběhl, se mi začal zase vzdalovat. V Pisárkách jsme odbočili přes smyčku, proběhli výstavištěm na Bauerovu, kilometrovníky nikde. Odbočili jsme k velodromu, v půlce dráhy stála docela dobře zásobená občerstvovací stanice. Bohužel zároveň na stejném místě vyhrávala kapela, takže vybrat si mezi ionťákem a vodou mě málem stálo hlasivky. Rozmístění občerstvovacích stanic se moc nepovedlo - první po 7,5 km, další hned na 10. a pak zase až 17. se mi nezdá jako dobrý model. Na desátém kilometru jsem objevil kilometrovník; 41:08, jsem pomalejší, ale kašlu na to, pokud si můžu tempo zkontrolovat jednou za 40 minut, nemá to valný smysl. Na Masarykové a Svoboďáku stojí docela dost lidí, někteří i fandí. První kolo jsem stihl za 43:23, to docela jde, jenom vydržet. Nové sady - neoblíbený úsek, v protisměru se valí hlavní startovní pole. Lehce mě to zpomalilo, až na Hlinkách zjišťuju, že nejsem se silami na dně a přidávám. Tou dobou už mě nikdo nepředbíhá, naopak já stíhám lidi, kteří byli několik set metrů přede mnou. Na velodromu už vím, kde mají ionťák a skoro jsem zastavil, abych ho celý vypil. Pak pokračuju ve stíhací jízdě, i když rozestupy jsou hodně velké. Před Rondem jedna výjimka - předbíhá mě borec s bílými návleky na rukách, ale spolu se dostáváme před dva vysílené a v dálce vidím Radka Dočkala. Ten docela zvolnil, na Masarykové se připojil ke mě. V družném hovoru jsme doběhli až k otáčce 60 před cílem, kde jsem sebral síly ke sprintu a předběhl i Laďu Rozmana, kterého jsem poznal až za cílem.

finiš

Celkový čas 1:27:26 (reálný 1:27:13) - na osobák to nestačí, ale špatné to není. Závod jako celek se mi líbil, pokud pořadatelé vydrží a doladí pár drobností, bude to super.

maraton Silva Nortica 2013

maraton Silva Nortica

1. 6. 2013


Vloni jsem vyběhl plný optimizmu a sebevědomí, protože jsem měl za sebou Pražský maraton, kde jsem se poprvé dostal pod tři hodiny. Kopce mě pak hezky vyškolily, takže předsevzetí znělo: zvolna a opatrně.
Počasí se nakonec vyvedlo ideálně; bylo asi 15 stupňů, občas svítilo sluníčko. Předtím ale dva dny pršelo (a potom další týden...), takže všude bylo dost mokro. Po doběhu hlásil moderátor Škorpil, že o tom ani nechce mluvit, aby to nezakřikl, ale v celé republice prší, jenom kolem Horní Stropnice je hezky.
Poslední dobou se nějak neosvědčuje zaběhnutý model výživy před závodem a mívám žaludeční problémy, proto jsem tohle dnes trochu ošidil. Ionťák jsem si vůbec nebral a sebou jsem měl jeden gel a tabletu Carbosnacku.

Po startu jsem se držel asi kolem 20. místa, ale pořadí se dost míchalo, takže jsem si držel svoje tempo. Příjemně mě překvapilo, že za Dlouhou Stropnicí bylo skoro sucho - vloni jsme tam obíhali velké kaluže až po poli.
Musím uznat, že trať byla spolehlivě značená, každých pět kilometrů stála tabule. Hlavně ze začátku bych přivítal častější výskyt k nastavení správného tempa, ale šlo to i tak. Prvních pět kilometrů trať mírně stoupala, u první cedule jsem měl mezičas 23:11. Pak se profil zlomil a další pětka vedla hezky z kopce příjemnou lesní cestou. Zvládl jsem ji za 20:50, takže desítku za 44:01. Otevřel jsem gel a ještě před občerstvovačkou třetinu vycucnul. Vystoupali jsme mírný kopec v Nových hradech, proběhli průchodem v domě a dostali se na rozblácený, kluzký chodníček dolů do parku. Ukázalo se, že jsem vybral ideální obutí - New Balance MT310. Mají podrážku vhodnou do terénu i na silnici, pro dnešní podmínky super. Hůř na tom byli borci v lehkých silničkách, kteří klouzali jak kozy na ledě. Předběhnout nebylo jak, tak jsem se přizpůsobil - aspoň šetřím síly, stoupání k Hojné vodě se blíží. V Terčině údolí je cesta samá kaluž a bláto, zlaté boty se vzorkem! Ceduli s patnáctkou míjíme ještě v údolí, pětka za 23:29 - vzhledem k mírnému stoupání rychlost akorát, patnáct kilometrů za 1:07:31.  U Cuknštejnu si v klidu vestoje dávám ionťák a pokračuju po rozmáčené pěšině k Horní Stropnici. Jsem tam o pár minut dřív, než jsem předpokládal, takže jsem se minul se Slávinkou. Za vesnicí mám u cedule 20 km mezičas na pětku 24:37, dvacítka za 1:32:08. Louka je vzorně čerstvě posečená a můžu si vybrat, jestli běžet v mokrých stopách po traktoru, nebo rozmočeným středem. Zavěsil jsem se za borce, oblečeného jako z výkladní skříně běžeckého obchodu - super kombinéza, startovní číslo na pásce, aby ji nepropichoval sichrhajskama, na nohách kompresní podkolenky a běžíme oba středem. Tempo je na mě až moc pomalé, ale vzpomínám na loňský rok, kdy jsem tady vyhořel a držím krok. U kostela v Dobré vodě je další občerstvovačka, dávám si ionťák a vbíhám do nejhoršího stoupání lesem k Hojné vodě. Borec přede mnou už běží už opatrné tempo přehání, nebo možná nemůže, předbíhám ho, ale snažím se rychlost nepřehánět. Teď je přede mnou dlouhá mezera, občas před sebou zahlídnu borce v červeném triku, do kopců chodí.

nad kostelem v Dobré vodě

Do Hojné vody vbíhám pěkně z kopce, snažím se nabrat trochu sil. Vbíhám na silnici, míjím penzion Lencových a v lese na 25. kilometru mám pětkový mezičas 35:20 - stoupání opravdu stálo za to, celkový čas 2:07:28. Úsek kolem Kuní hory znám a běží se mi dobře, na 27. kilometru běžím nejvyšším bodem trasy, podle mojí gps 913 metrů nad mořem. Cesta je sice samý kořen a kámen, ale suchá. To přestalo platit, když se stočila víc k jihu. Obě koleje lesní cesty se proměnily v potoky, běžím prostředkem, kde občas voda není. Před sebou teď nikoho nevidím a lehce jsem znervózněl, protože jsem se chvilku nesoustředil a nevím, jestli jsem neminul odbočku. Běžel jsem tudy předevčírem, odbočka byla za krátkým úsekem hustého smrkového lesa. Po pár stech metrech už byla nadohled, odbočil jsem vpravo z kopce a v dálce zahlídl červené tričko. Cesta ústila na asfaltce a před ní občerstvení - narychlo sosám gel a zapíjím vodou. Míjím třicítku, pětka za 24:57, celkový čas 2:32:25, po asfaltce běžím mírně z kopce asi dva kilometry a pak před Černým údolím odbočuju vpravo do lesa, který místy přechází v pastviny. Pod nohama mám trosky dávné asfaltové cesty, samá díra a kámen, běží se dost špatně. Míjím Velký Jindřichov, docela ironický název, protože u cesty stojí jediný statek. Podle mapy ale budou někde za stromy další aspoň dvě chalupy :-). Někde kolem 35. kilometru (26:43 na pětce, 2:59:08 celkem) se zastavuju na občerstvovačce, dorážím gel a zapíjím čajem, prohodím pár slov o počasí a šinu se dál. Na 37. kilometru se cesta prudce stáčí vlevo a z protisměru vidím přibíhat běžce! Trochu jsem znejistěl, ale běžíme teď stejným směrem. Chci se ho zeptat, jestli zakufroval, ale v uších má sluchátka, tak předbíhám, z kopce lehce zrychluju a ztrácím ho z dohledu. Občas před sebou zahlídnu červené triko, pořád se zhruba stejným odstupem asi 200 metrů. Dobíhám k poslední občerstvovačce a ze srandy se ptám, jestli má trať zase o dva kilometry víc, jako vloni. Smějí se, že ne.... Vbíhám na silnici a hned vidím nasprejovaný údaj 4,8 km do cíle. Pořadatelé slíbili po loňských problémech přesnější značení a dodrželi slovo. Bohužel po pár stech metrech míjím ceduli 40km (pětka za 25:27, celkem 3:24:35). To znamená, že zase poběžím přes 44 kilometrů.... Ale dnes s tím na rozdíl od loňska trochu počítám. Na silnici je teď vzorně každý kilometr nasprejovaný, běžím z kopce docela rychle, ale maraton už hodně cítím v nohách, rychleji to nepůjde. Červené triko vidím sto metrů před sebou a snažím se přiblížit. Kilometr před cílem má pořád asi 60 metrů náskok. Mícháme se s půlmaratonci, kteří mají na silnici otáčku a snažím se je předbíhat. Vbíhám do Stropnice, na náměstí zatáčím pravo a pak ještě jednou a ve stoupání ke hřišti najednou vidím červené tričko pár metrů před sebou! Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil a sprintem ho rychle předbíhám pár metrů před cílem. Viditelně už se mnou nepočítal podle hlasitého "kurva!" když si mě všiml.

finiš

Závod se vydařil - celkově jsem doběhl 10., v kategorii 4., ale hlavně jsem si to letos užil, nebylo to trápení jako vloni. Úprava délky trati neproběhla, ale byla slíbena na příští ročník. Pokrok je už i přesné značení posledních čtyř kilometrů, i když se rozchází s údaji na cedulích. Občerstvovací stanice byly výborně zásobené, někdy byly dokonce k dispozici i gely. Jako bonus se pořadatelům povedlo zajistit ideální počasí, pršet začalo až při vyhlašování výsledků a zmokli jen později doběhnuvší ultras.

rozhledna Mařenka

26. 8. 2013

rozhledna Mařenka

Cestou z Předína na Brno jsme odbočili ve vesnici Štěměchy doprava a dojeli do vesničky Dašov, kterou ani Google ve své mapě nezná. Vydali jsme se po značce mírně stoupající lesní cestou. Asi po kilometru ukazovala šipka vyrytá na sloupku doleva na lesní cestu - sice bez popisku, ale usoudil jsem, že tudy by se k rozhledně dalo dojít. Po pár stech metrů už jsme byli u ní; moc pěkná, dokončená vloni a hlavně veřejnosti přístupná celý rok. Dnes není zrovna počasí k návštěvě rozhledny, ale aspoň můžu zhodnotit její vzhled.

Nebyl jsem zklamaný, určitě jedna z nejhezčích, které jsem viděl.
Základním stavebním materiálem je dřevo. Spodní základnová část je zevnitř dřevěná, zvenku obestavěná kamenem. Schodiště, tvořené ze 157 schodů, je kovové a točité kolem kovového sloupu. Na základnové části je spodní vyhlídkový ochoz.
Nahoře docela pofukuje, ale rozhledna stojí pevně a nejsou cítit žádné výkyvy.
Žádné informace o viditelných zajímavých objektech tady nejsou, ale nejsou tady ani žádné stopy po vandalech, což oceňuju. Rozhled je možný na všechny strany, ale díky mlhavému počasí dost omezený. Zato ale vidíme krásně roztrhaná nízká mračna, jak se ztrácí v lesích.

Technická data: rozhledna je postavená ve výšce 711 metrů, výška stavby 32.5 metru a stavbu provedl Brněnský Lavimont.