rozhledna Kleť

5. června 2011

   Během dovolené v jižních Čechách jsem si nemohl odpustit návštěvu nějaké té rozhledny. Kleť je od Nových Hradů docela daleko, takže jsme se přiblížili autem. Rozhledna sice patří pod Obec Holubov, ale motorista musí zajet do Krasetína, kde se dá pohodlně zaparkovat asi 100 metrů od stanice lanovky, která na trase 1792 překoná výškový rozdíl 383 metrů. Zpáteční jízdenka pro dospělého stojí 100 kč, což ujde. Po včerejším maratonu by se mi pěšky nechtělo, zaplatil bych i víc :-). I lanovkou trvala cesta nahoru minimálně čtvrt hodiny.  

   Ze stanice lanovky jsme přešli asi padesát metrů nahoru k budově pod rozhlednou, kde se to díky krásnému počasí hemžilo turisty a cyklisty. Vešli jsme do základny kamenné vyhlídkové věže, koupili si v lístky v automatu a po stodeseti schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu.



severní strana

Uprostřed plošiny stojí nefunkční dalekohled na mince, které naštěstí vrací. Rozhled je opravdu krásný na všechny starny, nikde nic nebrání výhledu - pokud nepočítám štíhlou věž televizního vysílače na severní straně. Kolem ochozu jsou vymalované panoramata s popisem. Na jižní straně stojí observatoř, kterou jsme si taky nenechali ujít.

 

 

http://rozhledny.infocesko.cz/content/sumava-technicke-zajimavosti-rozhledna-klet-v-blanskem-lese.aspx

Slunečná rozhledna Velké Pavlovice

neděle 8. května 2011

    Na tuhle rozhlednu jsem se dostal víceméně omylem. Vyrazili jsme na bobovou dráhu v Němčičkách a chtěl jsem využít příležitosti a prohlídnout si rozhlednu na Kraví hoře. Do Bořetic jsme přijeli od Němčiček, hlavu jsme si mohli ukroutit, jak jsme vyhlíželi rozhlednu a nikde nic. Odbočili jsme vpravo na Velké Pavlovice a před námi na kopci rozhledna. Jenom ten tvar mi nějak neseděl; podle fotek na internetu to měl být dřevěný hranol a tohle bylo spíš jakési ptačí hnízdo. Našli jsme si cestu mezi vinohrady a přijeli autem až pod rozhlednu. Tady jsme zjistili, že jde o rozhlednu Slunečnou.
    Dobrým dojmem působila hned od začátku. Rozhledna stojí na vyasfaltované ploše s lavičkami a stoly. Nechybí turistický rozcestník, tabule s informacemi ani panoramatické fotky okolí. Hned vedle je stánek se suvenýry, vinný sklípek a WC (zdarma) - vše ve stylu vinných sklípků, čisté, upravené, neposprejované - připadal jsem si jako v Rakousku.
    Rozhlednu tvoří dvanáct kulatých trámů, ukotvených po dvou a rozmístěných do vějíře kolem ocelového točitého schodiště (3 x 25 schodů).  15 metrů nad zemí je umístěná vyhlídková plošina. Na zábradlí jsou připevněné panoramatické fotky s příslušným výhledem a popisem orientačních bodů. Tady jsme konečně zjistili polohu rozhledny Kraví hora; cestou z Němčiček jsme ji vidět nemohli, alébrž byla za kopcem, snad někdy příště, třeba na kole. Ale zpátky ke Slunečné. Ochoz je opět vzorně upravený, žádná špína, poškození ani čmáranice - neuvěřitelné (možná jenom pro Brňáka :-( ). Rozhledové podmínky nebyly úplně ideální, ale Pálavské vrchy byly vidět celkem dobře, zřejmě byl k vidění i Lednický minaret, ale jistý si nejsem. Na severní straně je vidět rozhledna na Kraví hoře.
    Celkový dojem z rozhledny jednoznačně příznivý: krásné umístění mezi vinohrady, pěkný rozhled, zajímavá stavba, okolí rozhledny upravené a vybavené tak, jak jsem nikde jinde neviděl, všechno čisté, vzorně upravené a udržované - velká pochvala Velkopavlovickým.
   

   Nakonec pár technických údajů z internetu:
Výstavba turistického areálu byla zahájena dne 9. března 2009. Dodavatelem stavby se stala na základě výběrového řízení firma Teplotechna, a. s. Ostrava. Projektantem samotné stavby rozhledny je známý architekt Ing. Martin Novák ve spolupráce s Ing. Antonínem Olšinou. Turistický areál, navozující svým ztvárněním pohodu na jihu Moravy, je dílem místního projektanta Josefa Veverky.
Turistický areál se rozkládá ve výšce 225 metrů nad mořem ve vinařské trati Nadzahrady, její nejvyšší bod dosahuje do výše 18,6 m. Vyhlídková plošina je položena ve výšce patnácti metrů. Základy pod stavbou jsou železobetonové, podezdívka je postavena z kamenů bílého vápence, které sem byly přivezeny z lomu nedaleko Senice. Dřevo pochází z Vysočiny, konkrétně z lesů okolo města Ždírec nad Doubravou.



zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=7756

Silva Nortica maraton

sobota 4. 6. 2011

   Na tenhle maraton jsem se těšil dlouho dopředu už proto, že jsme s ním spojili rodinnou dovolenou. Pronajali jsme si domek ve Štiptoni a už dva dny předem vychutnávali krásy jihočeské přírody.
   V sobotu mě Slávinka přivezla na náměstí v Nových Hradech, odkud měl jet v čase 7:35 autobus do Karlstiftu na start maratonu. Přijely dokonce dva, pohodlně jsme se usadili a přesně na čas odjeli. Na hraničním přechodu jsme nabrali zbytek běžců a vyrazili do Rakous.
   Na lyžařském stadionu v Karlstiftu už běžely plným proudem přípravy - nafukovací brána, vytyčená trať, stoly s občerstvením, nic nechybělo. Šatny jsem ani nehledal (stejně jako většina mužských kolegů) a převlíkl se u nějaké budky. Hlavně na nic nezapomenout; občanku jsem si přišpendlil sichrhajckama pod startovní číslo, namazal si nohy proti spáleninám, do ruky dva Endurogely. Všechny věci jsem naskládal do batohu, který jsem dal do velkého bílého pytle k ostatním a šel se rozběhat. Nezapomněl jsem na nic? Zapomněl! Tablety Carbosnack pro případ krize zůstaly v batohu! Rychle zpátky, třeba se k nim ještě dostanu. Nedostal; v autobuse už jsou tři velké bílé pytle nachystané na odvoz do cíle a já ani nevím, ve kterém můj batoh je. No nic, musím si poradit bez tablet. Rozhlížím se po stolcích s občerstvením a všude mají gely, ale tablety nikde. Nakonec si beru Carbogel, aspoň něco, i když teď sebou potáhnu tři tuby gelů.
   Startovní výstřel zazněl přesně v devět hodin a ze stočlenného startovního pole jsem vyrazil asi na sedmém místě. Vyběhli jsme do kopečka (jinam to ani nešlo) a zase se vraceli zpět přez start a do lesů. Trať mírně stoupala, lesní cesta byla z uježděného písku a kamenů, dost kamínků se válelo i na silnici - ještěže jsem si neobul lehoučké závodní New balancky, to bych si něco užil! Po dvou kilometrech cedule - do cíle 40 km, to je sice hezké, ale spíš čekám na ceduli, kolik mám za sebou, abych si zkontroloval tempo. Po sedmi kilometrech další cedule - do cíle 35 km; doprčic, oni to mají celé číslované takhle opačně! Takže, teď mám za sebou asi 7200 metrů... tohle počítat nebudu. Jinak je trať pěkně značená, na sloupkách jsou značky maratonu a na zemi červené šipky se směrem trati. Zrovna je tady další - odbočit vlevo, šipky na zemi to potvrzují, jenže... Vlevo jsou odbočky dvě! Přede mnou nikdo, za mnou nikdo! Po chvilce váhání se dávám tou pravděpodobnější, první odbočkou. Jenže cesta, až doteď široká pro traktor, se najednou zúžila na pěšinu, samá mulda. Tohle asi nebude to pravé, budu muset zpátky. Začal jsem se vracet a zespodu se blíží další dva běžci a míří ke mě. Volám na ně, jestli běží správně; první rozhodí rukama, není si jistý, ale druhý, Rakušan, si jistý je a probíhá kolem nás. Dáváme se za ním a kopec je prudší a prudší, nakonec jsme přešli do chůze, nemá smysl plýtvat silami. Tady si teda maraton pod tři hodiny nezaběhnu! Konečně jsme nahoře a dokončujeme desetikilometrový okruh po seběhu do Karlstiftu. Znovu se blížíme ke staru na lyžařském stadionu, zase běžím sám, dva kolegové jsou kus za mnou. Za startovní bránou probíhá šou v podání rakouského hlasatele, diváci fandí, běží se příjemně. Pak ale mrknu pod nohy a metr přede mnou se na silnici vyhřívá had! Nestačil jsem si všimnout, jestli je to zmije, nebo nějaký její neškodný kolega a za cenu ztráty stability došlapuju v bezpečné vzdálenosti. Had se svinul, zasyčel, já jsem to ustál a pokračoval dál. Trať pokračovala mírně dolů, příjemným lesním chládkem. Připojil se ke mě kolega s číslem 218, později jsem zjistil, že to byl Jirka Syrovátko z Kerteamu, a běžel se mnou asi 20 kilometrů, docela jsme i pokecali.

někde v první půlce

Pyhrabruk se blíží

   Harmanschlagem jsme proběhli asi dvacet minut před startem půlmaratonu - čekal jsem, že to bude víc a půlmaratonci nás nedoběhnou. Spousta se jich rozbíhala po náměstí a sympaticky tleskali a povzbuzovali. Povzbuzení jsme potřebovali, protože následovalo stoupání, napřed mírné, pak prudší a nakonec jsme zase šlapali krokem. Asi na 30. kilometru v Moorbad Harbachu jsme se zastavili na další občerstvovačce, nalil jsem do sebe ionťák a čekal na souputníka Jirku, jenže ten si dával načas, nalíval si kolu do flašky, nespěchal a zezadu se blížili další dva maratonci. Jirko promiň, ale nechci je pouštět, odběhl jsem sám. Jeden z nich mě došel v dalším hnusném stoupání u Maarbachu (Petr Coufal z Poděbrad) a dýchal mi na záda ještě na 38. kilometru v Heinrichs. To už se běželo víceméně po rovině, ale na asfaltce a s horkým sluncem nad hlavou. Auto z protisměru přibrzdilo a řidič se ptal, jestli nás nepředbíhal Dan Orálek. No jo, kde vlastně je? Čekal jsem ho už v Karstiftu. Za pár minut ale bylo jasno, Dan se svižným krokem přehnal kolem nás. Čekal jsem, že u Pyhrabruku mě Petr předběhne, když se držel takovou dobu v závěsu, ale naopak se ztratil někde vzadu. Proběhl jsem vesnicí a věděl, že cíl je asi 500 metrů daleko, ale na kopci. Nohy už protestovaly, hlavě se nechtělo. Otočil jsem se a za mnou nikde nikdo, tak jsem ještě naposledy přešel do chůze. Nahoře jsem se zase rozběhl - přece cílem neprojdu?! a byl jsem tam, konečně.
   Naivně jsem si myslel, že Chřibský maraton s převýšením 300 metrů je těžký; lehký určitě není, ale tady jsme prý nastoupali 1199 metrů ! V cíli jsem vyhlížel Petra Coufala, abych zjistil, co se mu stalo. Doběhl za necelé dvě minutky, musel si prý odpočinout, bylo mu na omdlení - nebyl by první. Jirka Syrovátko doběhl jako další maratonec za pět minut.
   Můj čas v cíli 3:31:21, v Ostravě nebo Praze bych se za něj styděl, ale tady jsem skončit v absolutním pořadí 6. a druhý Čech, takže super.

konečně cíl

   Organizace závodu klapala na jedničku, autobusy jely včas, suché věci ze startu se bezpečně objevily v cíli. Občerstvovací stanice byly velice dobře zásobené, na některých byly dokonce i energetické gely. Jenom zamrzelo, že nebylo možné poslat si na ně vlastní občerstvení. Povrch tratí byl různorodý - nejčastěji různé asfaltky, hodně bylo polních cest, pár krátkých úseků bylo kamenitých a nebezpečných. Celkově bylo okolí tratě velice příjemné, asi jako z Obřan do Bílovic, k tomu až pedantsky upravené rakouské vesnice, zuřivě fandící diváci (až jsme se jednou s Jirkou Syrovátkem lekli :-) ). Říkal jsem si, že bych příští rok zkusil ultramaraton, ale nezkusím, už maraton je hodně náročný. Navíc jsem později zjistil, že trať ultramaratonu vede kolem rozhledny Kraví hora, takže je snad ještě kopcovitější, než maraton; uctivý hlubokosklon před ultras.

foto Slávinka a Hnilička, díky.