sobota 11. 12. 2010
Poslední dobou běhání trochu šidím - z měsíční dávky 300 kilometrů jsem klesl na 150, za 11 prosincových dní mám naběháno jenom 33 kilometrů, a to jsem v pátek 10. zaběhl 20 kilometrů. Večer jsem pak našel na internetu, že v sobotu se běží třicítka k Býčí skále.... Ale řekl jsem si, co to je pro "ostříleného maratonce", jdu do toho.
Ráno bylo čerstvě napadaných asi pět centimetrů sněhu a pořád ještě sněžilo. Autem jsem dojel k fotbalovému hřišti na Novoměstské, v místních šatnách jsme se převlíkli. Příjemně mě překvapila kamarádská atmosféra, bylo nás asi 40, každý se bavil s každým, nikde žádná primadona. Startovné (20 kč!) pořadatel vybíral bez toho, aby si poznačil, kdo platil a kdo ne - prostě důvěra v poctivost.
Ke startu jsme přesunuli asi 300 metrů na hráz retenční nádrže. Neznal jsem trasu a na nějaký super výkon jsem se necítil, takže dopředu jsem se netlačil. Jenže hned po startu se skupinky začaly trhat a já jsem nechtěl běžet zase úplně pomalu, takže jsem se pořád snažil držet na dohled rychlejší skupiny. Nebylo to lehké, trasa vedla po lesních cestičkách, z devadesáti procent zničených koňskými kopyty, podlézalo se pod spadlým kmenem, pak se další kmen přeskakoval... Stoupání bylo hooodně nepříjemné, dlouhé, prudké, boty klouzaly na sněhu.
V Útěchově jsme vběhli na silnici, v autobusové točně se otočili běžci, kteří si vybrali patnáctikilometrovou trať, mezi nima i Ivana Martincová, kterou jsem chvilku před tím předběhl; asi dnes běžela jenom jako relax. Z mokré hlavní silnice jsme odbočili a zasněženou vedlejší a podrážky, pokryté solankou nepříjemně prokluzovaly. Vběhli jsme do lesa a znovu - nahoru, dolů. Pak už to bylo jenom dolů, dlouho a prudce. Až budu tenhle kopec vybíhat zpátky, něco si užiju! Navíc zjišťuju, že místy je pod sněhem led, takže zastavit nemůžu a směr koriguju jenom velice opatrně. Podběhli jsme můstek pod železnicí a jsme v Adamově. Teď už jenom 4-5 kilometrů mírného, ale vytrvalého stoupání po ujetém sněhu a jsme u Býčí skály. Tady je jediné občerstvení na trati, docela dobře zásobené jídlem i pitím. Dávám si jenom horký čaj a běžím zpátky. Asi to byla chyba, měl jsem něco sníst; jedinou iso tabletu jsem vycucal v první půlce a ke konci už jsem běžel bez energie.
Seběhl jsem do Adamova a přede mnou obávané stoupání. Běžel jsem drobnými kroky a pomalu, ale po dvou stech metrech jsem toho měl dost, tak jsem přešel do chůze, kterou jsem střídal s během až nahoru. Špatné bylo, že nikde kolem ani noha, za sebou jsem sice v kopci někoho viděl, ale zřejmě se dostali nahoru ještě pomaleji než já. Mám obavy, abych nezabloudil, ale už jsem tady jednou byl, tak to snad zvládnu. Nezvládl. U Útěchova se cestička rozdvojuje a oranžové fáborky nikde, stopy vedou doleva i doprava, volím levou a dělám chybu (levice byla vždycky na h...o). Po sto metrech se stopy skoro vytratily, tady určitě neproběhla skupina běžců. V botách mi čvachtá voda, je mi zima, jsem unavený, hladový, ztracený... Krokem procházím les, až narážím na další chodník, tady už je stop hodně, rozeznávám i vzorek terénních bot, to bude ono. Únava už pokročila tak, že občas jdu i rovné úseky a nemůžu se dočkat konce. Překročení padlého kmene je těžký úkol... Sbíhám dolů pod vedením vysokého napětí, odbočuju doleva, tohle si pamatuju, do cíle už by nemělo být daleko. Už vidím další padlý strom, který se podlézá, opravdu už se to blíží! Vyběhl jsem z lesa na rovnou cestu a po nekonečných třech stech metrech byl v cíli. Dalších tři sta metrů do vyhřátých šaten, horká ! sprcha a honem do suchého oblečení. Nikde v šatnách jsem nenašel horký čaj, ale mám sebou ionťák, sice studený, ale je.
Pokud mám hodnotit závod jako celek, skvělá byla atmosféra, práce dobrovolníků okolo, teplé šatny horká sprcha, mínusem snad jenom hrbaté stezky, rozšlapané od koní, což se ale dá připsat k celkové náročnosti trati. Terén mi dal tak zabrat, že doma jsem zalehl k televizi a během dvou minut jsem spal. Příští rok si pohlídám termín, abych běžel odpočatý a určitě poběžím.
20101212
20101208
běh kolem Křetínky
sobota 6. 11. 2010
Tento závod jsem běžel jenom jednou, před dvěma lety a líbil se mi. Jediná potíž byla s hledáním místa startu, nakonec jsem musel volat organizátorovi a nechat se navést :-). Letos už jsem věděl, kde mám hledat, ale stejně jsem našel úzkou uličku, vedoucí z Pražské ulice ke sportovní hale až na druhý pokus. Pro jistotu jsem si uložil bod do navigace.
Hned za vchodem do haly byly stolky s registrací; přišel jsem asi půl hodiny před startem a fronta žádná. Zaplatil jsem 100 kč a dostal startovní číslo na špagátkách, lístek na občerstvení a do tomboly.
Posledně jsem dorazil asi minutu před startem a převlíkal jsem se u registrace, teď jsem v klidu našel jednu z šaten a převlíkl se tam. Na začátek listopadu bylo krásné teplíčko, tipoval bych asi na 16 stupňů, tak jsem po dlouhé době oblíkl lehké běžecké trenýrky a triko s krátkým rukávem.
Poslední dobou trénink trochu flákám, abych šetřil naražené koleno, ale po startu (přesně ve 14:00) jsem se stejně snažil tlačit dopředu. Vyběhli jsme na Pražskou, dali se doprava po krajnici až ke kruhovému objezdu, pak zase doprava, přez náměstí a mírným, ale dlouhým stoupáním se blížili ke Křetínce. Tempo se mi zdálo dost vysoké, ale stejně se ještě občas našel někdo, kdo mě předběhl. Za chvilku jsem ale předbíhal první odpadlíky, kteří přepálili start, jeden popadal dech tak hrozným způsobem, že vypadal skoro na kolaps. Na úrovni přehradní hráze se silnice srovnala, ale zase se do nás opřel docela silný protivítr; nevadí, vysocí běžci to mají horší, zaberou větší plochu :-). Tempo se mi pořád zdá dost vysoké, kilometrovník nikde žádný, ale pulsmetr ukazuje 152, takže trošku zvolňuju, ale přede mnou jsou na tom asi stejně, rozestupy se nemění. Deset metrů přede mnou běží holka asi v mých letech, o sto metrů dál ve skupince chlapů Ivana Martincová. Konečně vidím na silnici první značku, pátý kilometr. Mrknu na stopky, 21:10, nic moc, ale vybíhali jsme dlouhý kopec, takže to ujde. Silnice je pořád zvlněná a zakroucená, přebíháme z jedné strany na druhou, aby jsme běželi ideální stopou, vítr je pořád nepříjemně silný.
V Křetíně zatáčíme doprava a sbíháme z kopce, holka přede mnou si udržuje pořád stejný odstup, seběhy umí. Po pár stech metrech se trať zase zvedá a vidím, že holka dělá docela dlouhé, trochu křečovité kroky, že by krize? Držím pořád stejné tempo, začínám jí dýchat na záda a nakonec se dostávám před ni. Trošku jsem přidal, abych si udělal odstup, pak se kochám výhledem na přehradu po pravé straně a vbíhám do závěje štěrku na krajnici, nohy při odrazu podkluzují; Franto, dávej bacha!
Sto metrů přede mnou teď táhne Ivana Martincová v závěsu dva chlapy. Vítr teď fičí zezadu a nadouvá startovní číslo jako lodní plachtu. Běžíme z Křetína do Lazinova, asfaltka je dost rozbitá, ale co bych čekal od polní cesty? Dívám se, že jeden z chlapů předbíhá Ivanu a druhý si protahuje ruce a ohlíží se, jaký má náskok, asi už mu síly taky ubývají. Já na tom nejsem o moc líp, ale stejně zrychluju. 10. kilometr a čas 42:25, docela slušný. Stáhl jsem náskok asi na osmdesát metrů, ale do kopce se takhle nepoženu, takže se zklidňuju. Brzo se ale silnice láme a sbíháme dolů, Letovice se blíží. Prodlužuju krok a zařazuju vyšší rychlost. Chlapík v černém dresu ztrácí kontakt s Ivanou a znova se ohlíží. Předbíhám ho a na Ivanu ztrácím už jenom asi třicet metrů. Cedule Letovice už je na dohled a předbíhám i Ivanu, to už se mi asi hned tak nepodaří. Držím rychlost, vbíhám do zatáčky, pod železniční tratí a cítím, že se mi začíná točit hlava, přehnal jsem tempo. Trochu ubírám a nenápadně číhám za sebe. Získal jsem asi třicet metrů, jestli za mnou někdo nastoupí, těžko ho udržím. Naštěstí na to nikdo neměl náladu a probíhám cílem v čase 58:32, což je na 14,5 kilometrů dobrý výsledek.
Po vyklusání se jdu převlíct do šatny, beru ručník, že si aspoň opláchnu obličej a světe div se - umývárna plná páry ze tří sprch, tekla horká voda! To se na závodech moc často nevidí, klobouk dolů před pořadateli. Hned jsem přehodnotil plány a horká sprcha byla moc příjemná.
Pak přišla řada na párek s chlebem, na pivo jsem si jako řidič nechal zajít chuť. Po 16. hodině začalo v sále vyhlášení vítězů - nic pro mě, skončil jsem celkově 24., v kategorii 40-49 let 7. Po vyhlášení ještě docela bohatá tombola, ale já mám štěstí v lásce, takže nic :-).
Celkové hodnocení - trať pěkná, trochu kopcovitá, asfalt, na polní cestě místy všelijaký, ale schůdný. Čekal jsem v polovině nějakou občerstvovací stanici, ale nebyla tam; žádný velký problém to nebyl, dalo se to doběhnout i tak. Jednoznačně musím pochválit pořadatele. Všechno bylo perfektně zajištěno - od registrace přes vyznačení trati, hlídky na křižovatkách, občerstvení v cíli, všude plno ochotných a pracovitých lidí. Je vidět, že v Letovicích se snaží o udržení dobré pověsti a daří se jim to. Při vyhlašování vítězů se dokonce pořadatel omlouval, že kvůli krizi se oproti minulým ročníkům nevyhlašuje prvních pět běžců v kategorii, ale jenom tři...
Takže - příští rok první listopadovou neděli nashle v Letovicích.
Web závodu:
http://www.mks-letovice.cz/fan-club/index.php?id01=akce&id02=bop&id03=prop
Tento závod jsem běžel jenom jednou, před dvěma lety a líbil se mi. Jediná potíž byla s hledáním místa startu, nakonec jsem musel volat organizátorovi a nechat se navést :-). Letos už jsem věděl, kde mám hledat, ale stejně jsem našel úzkou uličku, vedoucí z Pražské ulice ke sportovní hale až na druhý pokus. Pro jistotu jsem si uložil bod do navigace.
Hned za vchodem do haly byly stolky s registrací; přišel jsem asi půl hodiny před startem a fronta žádná. Zaplatil jsem 100 kč a dostal startovní číslo na špagátkách, lístek na občerstvení a do tomboly.
Posledně jsem dorazil asi minutu před startem a převlíkal jsem se u registrace, teď jsem v klidu našel jednu z šaten a převlíkl se tam. Na začátek listopadu bylo krásné teplíčko, tipoval bych asi na 16 stupňů, tak jsem po dlouhé době oblíkl lehké běžecké trenýrky a triko s krátkým rukávem.
Poslední dobou trénink trochu flákám, abych šetřil naražené koleno, ale po startu (přesně ve 14:00) jsem se stejně snažil tlačit dopředu. Vyběhli jsme na Pražskou, dali se doprava po krajnici až ke kruhovému objezdu, pak zase doprava, přez náměstí a mírným, ale dlouhým stoupáním se blížili ke Křetínce. Tempo se mi zdálo dost vysoké, ale stejně se ještě občas našel někdo, kdo mě předběhl. Za chvilku jsem ale předbíhal první odpadlíky, kteří přepálili start, jeden popadal dech tak hrozným způsobem, že vypadal skoro na kolaps. Na úrovni přehradní hráze se silnice srovnala, ale zase se do nás opřel docela silný protivítr; nevadí, vysocí běžci to mají horší, zaberou větší plochu :-). Tempo se mi pořád zdá dost vysoké, kilometrovník nikde žádný, ale pulsmetr ukazuje 152, takže trošku zvolňuju, ale přede mnou jsou na tom asi stejně, rozestupy se nemění. Deset metrů přede mnou běží holka asi v mých letech, o sto metrů dál ve skupince chlapů Ivana Martincová. Konečně vidím na silnici první značku, pátý kilometr. Mrknu na stopky, 21:10, nic moc, ale vybíhali jsme dlouhý kopec, takže to ujde. Silnice je pořád zvlněná a zakroucená, přebíháme z jedné strany na druhou, aby jsme běželi ideální stopou, vítr je pořád nepříjemně silný.
V Křetíně zatáčíme doprava a sbíháme z kopce, holka přede mnou si udržuje pořád stejný odstup, seběhy umí. Po pár stech metrech se trať zase zvedá a vidím, že holka dělá docela dlouhé, trochu křečovité kroky, že by krize? Držím pořád stejné tempo, začínám jí dýchat na záda a nakonec se dostávám před ni. Trošku jsem přidal, abych si udělal odstup, pak se kochám výhledem na přehradu po pravé straně a vbíhám do závěje štěrku na krajnici, nohy při odrazu podkluzují; Franto, dávej bacha!
Sto metrů přede mnou teď táhne Ivana Martincová v závěsu dva chlapy. Vítr teď fičí zezadu a nadouvá startovní číslo jako lodní plachtu. Běžíme z Křetína do Lazinova, asfaltka je dost rozbitá, ale co bych čekal od polní cesty? Dívám se, že jeden z chlapů předbíhá Ivanu a druhý si protahuje ruce a ohlíží se, jaký má náskok, asi už mu síly taky ubývají. Já na tom nejsem o moc líp, ale stejně zrychluju. 10. kilometr a čas 42:25, docela slušný. Stáhl jsem náskok asi na osmdesát metrů, ale do kopce se takhle nepoženu, takže se zklidňuju. Brzo se ale silnice láme a sbíháme dolů, Letovice se blíží. Prodlužuju krok a zařazuju vyšší rychlost. Chlapík v černém dresu ztrácí kontakt s Ivanou a znova se ohlíží. Předbíhám ho a na Ivanu ztrácím už jenom asi třicet metrů. Cedule Letovice už je na dohled a předbíhám i Ivanu, to už se mi asi hned tak nepodaří. Držím rychlost, vbíhám do zatáčky, pod železniční tratí a cítím, že se mi začíná točit hlava, přehnal jsem tempo. Trochu ubírám a nenápadně číhám za sebe. Získal jsem asi třicet metrů, jestli za mnou někdo nastoupí, těžko ho udržím. Naštěstí na to nikdo neměl náladu a probíhám cílem v čase 58:32, což je na 14,5 kilometrů dobrý výsledek.
Po vyklusání se jdu převlíct do šatny, beru ručník, že si aspoň opláchnu obličej a světe div se - umývárna plná páry ze tří sprch, tekla horká voda! To se na závodech moc často nevidí, klobouk dolů před pořadateli. Hned jsem přehodnotil plány a horká sprcha byla moc příjemná.
Pak přišla řada na párek s chlebem, na pivo jsem si jako řidič nechal zajít chuť. Po 16. hodině začalo v sále vyhlášení vítězů - nic pro mě, skončil jsem celkově 24., v kategorii 40-49 let 7. Po vyhlášení ještě docela bohatá tombola, ale já mám štěstí v lásce, takže nic :-).
Celkové hodnocení - trať pěkná, trochu kopcovitá, asfalt, na polní cestě místy všelijaký, ale schůdný. Čekal jsem v polovině nějakou občerstvovací stanici, ale nebyla tam; žádný velký problém to nebyl, dalo se to doběhnout i tak. Jednoznačně musím pochválit pořadatele. Všechno bylo perfektně zajištěno - od registrace přes vyznačení trati, hlídky na křižovatkách, občerstvení v cíli, všude plno ochotných a pracovitých lidí. Je vidět, že v Letovicích se snaží o udržení dobré pověsti a daří se jim to. Při vyhlašování vítězů se dokonce pořadatel omlouval, že kvůli krizi se oproti minulým ročníkům nevyhlašuje prvních pět běžců v kategorii, ale jenom tři...
Takže - příští rok první listopadovou neděli nashle v Letovicích.
Web závodu:
http://www.mks-letovice.cz/fan-club/index.php?id01=akce&id02=bop&id03=prop
20101028
Chřibský maraton 2010
Kroměříž, 23. 10. 2010
Ráno jsem mrknul na teploměr, který se zastavil na nule. Hm, nic moc. Navíc se všude válela mlha, zima byla vlezlá. Chřibský maraton jsem běžel čtyřikrát, vždycky kolem poloviny října a vždycky bylo hezky, teplota kolem čtrnácti a slunečno; že by se to letos změnilo? Před osmou jsem si dal hrnek müsli s mlíkem, osvědčenou zásobárnu energie.
Start byl plánovaný na 10:30 a před desátou už jsem byl na stadionu. Na dráze už pobíhalo plno běžců, viděl jsem i pár tváří, známých z ostravského maratonu před čtrnácti dny. Startovné bylo proti minulému maratonu o 20 kč vyšší, ale stovka je pořád docela srandovní třeba proti čtrnáctikilometrovému Běhu kolem prýglu, kde se platily čtyři stovky. Po desáté začalo nesměle vykukovat sluníčko a lehce se oteplovalo, opravdu ale jenom lehce, takže jsem se rozhodl, že si oblíknu sice krátké kalhoty, ale triko s dlouhým rukávem, což se později ukázalo jako dobrá volba.
Sosnul jsem si trošku Carbogelu a zbytek poslal na občerstvovačku na 12. kilometru. Na start se postavilo kolem osmdesátky běžců, jeden vyrazil o půl hodinky dřív; tohle se mi moc líbí - takový "rodinný" běh, žádné tisíce lidí a navíc vstřícný postoj k běžcům - trvá ti to dýl? Vyběhni dřív, není problém. Chceš na trati vlastní občerstvení? Stačí ho položit do příslušné krabice a je tam.
Start byl docela rychlý - nebo jsem já pomalejší? Dvakrát jsme obkroužili stadion a vyrazili, přede mnou asi 15 lidí, opravdu dost rychlý start na tak těžký závod. Rozhodl jsem se, že nebudu rychlost přehánět; před čtrnácti dny jsem běžel maraton v Ostravě, pobolívá mě naražené koleno a nevím, co udělá na trati, je možné, že ani nedoběhnu a hlavně - tohle je chřibský maraton, v kopcích budu energii potřebovat.
První mezičas jsem si mohl zkontrolovat na třetím kilometru - 12:50, takže kilometr za 4:17, to je docela rychlé, ale běží se dobře, takže v tom vydržím. Proběhli jsme kolem odbočky na Kotojedy, po silnici směr Kvasice. Pátý kilometr vzorně vyznačený na obou stranách silnice a čas 21:08. Sedmý kilometr v Trávníku a první občerstvovačka, dávám si horký čaj. Pokračujeme na Střížovice a předbíhá mě borec v červenobílých botách NB, které mu vržou tak hrozně, že obětuju něco sil a dostávám se zase před něj, abych to nemusel poslouchat.
Desátý kilometr je uprostřed prvního většího stoupání, čas 42:50 pořád v pohodě, žádné zrychlování není potřeba a koleno drží. Předbíhá mě borec s holkou a s nima - Vrzavé boty :-(. Budu to muset vydržet, nemá smysl se uštvat v první půlce, zvlášť na Chřibském maratonu, tady se láme chleba kolem 25. kilometru. Probíhám Kvasice, na konci vesnice je další občerstvovačka, beru si Carbogel, mocně sosám a zapíjím vodou. Gel si strkám do kraťasů za pas, ale sjíždí dolů, tak ho otáčím šroubením dolů, hranaté dno se zachytává o gumu v pase. Jestli se mi to šroubení při běhu otevře, budu vypadat, že mám z běhu orgasmus :-). Za Kvasicema už jde do tuhého, vybíháme dlouhé, nepříjemné stoupání kolem Nového Dvora. Dnes si běh užívám a vychutnávám si krásný výhled, který se otevřel na pravé straně - kolem Kvasic se obtáčí Morava, s ní se leskne i plocha Tlumačovské tůňky, která mi přijde spíš jako docela velký rybník. Odhaduju, že jsme vystoupali o dobrých sto metrů výš. Pořád mi sjíždí hrudní pás pulsmetru, musím ho vytahovat nahoru a teď mě navíc začalo píchat v boku, asi jsem si dal moc gelu s vodou. Snižuju už tak nízké tempo a čekám až bolest odezní. Probíhám Novou dědinou, na značce 15 kilometrů ukazují stopky 1:07:07, tempo je pomalejší, ale tak jsem si to naplánoval, trasa už je dost kopcovitá. Mám tak víc času kochat se krásným okolím - louky, údolí, barevné lesy - paráda. Občas už běžím i z kopce, takže trošku zrychluju, dvacítku mám za 1:30:33. V Kostelanech je vyznačená polovina trasy - 1:35:40, což by znamenalo výsledný čas kolem tří hodin a dvanácti minut - na tenhle závod super výsledek (aspoň pro mě). Vybíháme z Kostelan, jak jinak, než zase do kopce, pak zase dolů, je to jako na houpačce. Při seběhu pouštím nohy, aby si běžely a tak předbíhám borce v dresu Barnex sportu, naopak mě v dalším stoupání předbíhá třetí holka a s ní - málem jsem padl v šoku - borec v plátěných tříčtvrtečních kalhotách a fleesové mikině!
To si snad dělá srandu a vyběhl tady někde z auta, přece takhle oblečený neběží maraton? Držel se přede mnou asi kilometr, pak mu holka utekla a předběhl jsem ho i já. Cesta vede lesem a mírně, ale vytrvale stoupá. Bunč se blíží, cesta se stáčí do serpentin a stoupání je prudší. Tohle je nejhorší úsek trasy - sil ubývá, stoupání je prudké, serpentiny vedou lesem; unavený běžec doufá, že za zatáčkou už uvidí vrchol, ale je tam zase jenom další kopec; náročné je to i na psychiku, ale dnes jsem na to připravený. U Bunče si dávám na další občerstvovačce čaj, vybíhám ještě kousek stoupání a pak prudce dolů na Zdounky - po vyběhnutí z lesa je vidím sice blízko, ale pěkně hluboko. Předbíhám nějakého veterána, pár seniorů v Daewoo Matiz mi nabízí rozinky, ale děkuju a spoléhám se na Carbogel. Mezičas na 30. kilometru mám 2:17:22; pohoda. Před občerstvením ve Zdounkách jsem vycucnul zbytek gelu, bylo ho tam míň, než jsem čekal. Je přede mnou další nepříjemný úsek - frekventovaná silnice ze Zdounek do Kroměříže. Běží se mi celkem dobře, i když únava se hlásí, ale s tím se počítá. Kolem 35. kilometru (2:40:12) předbíhám Vrzavé boty, které už kupodivu nevržou. před sebou pořád někoho vidím, ale nemám chuť je stíhat, docházejí síly a to dost rychle. Celou cestu jsem neměl krizi a i teď to hlava zvládá dobře, ale nohy těžknou a musím zvolnit. Proběhl jsem Jarohněvice a očima přitahoval Vážany, to už je vlastně Kroměříž. Ve Vážanech nechávám bez povšimnutí poslední občerstvení, probíhám kolem značky 40 km v čase 3:05:00. Poslední dva kilometry už dobíhám setrvačností, široko daleko kolem mě nikdo, nemám důvod finišovat a výsledný čas 3:15:15, takže spokojenost. Celkově 15., v kategorii už tradičně 4.
V šatně si vedle mě sedl borec s vrzavýma botama, nedalo mi to a řekl jsem mu o tom. "Ani mi to nepřipomínej. Zapomněl jsem si dát do bot vložky, ale až mi popraskaly puchýře, už se to dalo". Ukázal mi nohu se zakrvácenými prsty a já jsem musel v duchu smeknout, protože si musel hodně vytrpět, ale vydržel. A vo tom to je, ne? :-)
Pokud mám závod zhodnotit, pak musím rozhodně pochválit pořadatele, jako každý rok byla organizace na jedničku, občerstvovacích stanic bylo dost a dobře zasobené, dvacet metrů před každou stál špion, který hlásil dozadu, co si kdo přeje, aby se běžec nezdržoval.
Trať není stavěná na lámání rekordů, převýšení je přez 300 metrů (mě se zdá i vyšší), docela nepříjemný je úsek Zdounky - Vážany po frekventované silnici, ale pohled na krásnou krajinu Chřibů tohle všechno převáží, vždycky se sem rád vrátím.
Ráno jsem mrknul na teploměr, který se zastavil na nule. Hm, nic moc. Navíc se všude válela mlha, zima byla vlezlá. Chřibský maraton jsem běžel čtyřikrát, vždycky kolem poloviny října a vždycky bylo hezky, teplota kolem čtrnácti a slunečno; že by se to letos změnilo? Před osmou jsem si dal hrnek müsli s mlíkem, osvědčenou zásobárnu energie.
Start byl plánovaný na 10:30 a před desátou už jsem byl na stadionu. Na dráze už pobíhalo plno běžců, viděl jsem i pár tváří, známých z ostravského maratonu před čtrnácti dny. Startovné bylo proti minulému maratonu o 20 kč vyšší, ale stovka je pořád docela srandovní třeba proti čtrnáctikilometrovému Běhu kolem prýglu, kde se platily čtyři stovky. Po desáté začalo nesměle vykukovat sluníčko a lehce se oteplovalo, opravdu ale jenom lehce, takže jsem se rozhodl, že si oblíknu sice krátké kalhoty, ale triko s dlouhým rukávem, což se později ukázalo jako dobrá volba.
Sosnul jsem si trošku Carbogelu a zbytek poslal na občerstvovačku na 12. kilometru. Na start se postavilo kolem osmdesátky běžců, jeden vyrazil o půl hodinky dřív; tohle se mi moc líbí - takový "rodinný" běh, žádné tisíce lidí a navíc vstřícný postoj k běžcům - trvá ti to dýl? Vyběhni dřív, není problém. Chceš na trati vlastní občerstvení? Stačí ho položit do příslušné krabice a je tam.
První mezičas jsem si mohl zkontrolovat na třetím kilometru - 12:50, takže kilometr za 4:17, to je docela rychlé, ale běží se dobře, takže v tom vydržím. Proběhli jsme kolem odbočky na Kotojedy, po silnici směr Kvasice. Pátý kilometr vzorně vyznačený na obou stranách silnice a čas 21:08. Sedmý kilometr v Trávníku a první občerstvovačka, dávám si horký čaj. Pokračujeme na Střížovice a předbíhá mě borec v červenobílých botách NB, které mu vržou tak hrozně, že obětuju něco sil a dostávám se zase před něj, abych to nemusel poslouchat.
Desátý kilometr je uprostřed prvního většího stoupání, čas 42:50 pořád v pohodě, žádné zrychlování není potřeba a koleno drží. Předbíhá mě borec s holkou a s nima - Vrzavé boty :-(. Budu to muset vydržet, nemá smysl se uštvat v první půlce, zvlášť na Chřibském maratonu, tady se láme chleba kolem 25. kilometru. Probíhám Kvasice, na konci vesnice je další občerstvovačka, beru si Carbogel, mocně sosám a zapíjím vodou. Gel si strkám do kraťasů za pas, ale sjíždí dolů, tak ho otáčím šroubením dolů, hranaté dno se zachytává o gumu v pase. Jestli se mi to šroubení při běhu otevře, budu vypadat, že mám z běhu orgasmus :-). Za Kvasicema už jde do tuhého, vybíháme dlouhé, nepříjemné stoupání kolem Nového Dvora. Dnes si běh užívám a vychutnávám si krásný výhled, který se otevřel na pravé straně - kolem Kvasic se obtáčí Morava, s ní se leskne i plocha Tlumačovské tůňky, která mi přijde spíš jako docela velký rybník. Odhaduju, že jsme vystoupali o dobrých sto metrů výš. Pořád mi sjíždí hrudní pás pulsmetru, musím ho vytahovat nahoru a teď mě navíc začalo píchat v boku, asi jsem si dal moc gelu s vodou. Snižuju už tak nízké tempo a čekám až bolest odezní. Probíhám Novou dědinou, na značce 15 kilometrů ukazují stopky 1:07:07, tempo je pomalejší, ale tak jsem si to naplánoval, trasa už je dost kopcovitá. Mám tak víc času kochat se krásným okolím - louky, údolí, barevné lesy - paráda. Občas už běžím i z kopce, takže trošku zrychluju, dvacítku mám za 1:30:33. V Kostelanech je vyznačená polovina trasy - 1:35:40, což by znamenalo výsledný čas kolem tří hodin a dvanácti minut - na tenhle závod super výsledek (aspoň pro mě). Vybíháme z Kostelan, jak jinak, než zase do kopce, pak zase dolů, je to jako na houpačce. Při seběhu pouštím nohy, aby si běžely a tak předbíhám borce v dresu Barnex sportu, naopak mě v dalším stoupání předbíhá třetí holka a s ní - málem jsem padl v šoku - borec v plátěných tříčtvrtečních kalhotách a fleesové mikině!
V šatně si vedle mě sedl borec s vrzavýma botama, nedalo mi to a řekl jsem mu o tom. "Ani mi to nepřipomínej. Zapomněl jsem si dát do bot vložky, ale až mi popraskaly puchýře, už se to dalo". Ukázal mi nohu se zakrvácenými prsty a já jsem musel v duchu smeknout, protože si musel hodně vytrpět, ale vydržel. A vo tom to je, ne? :-)
Pokud mám závod zhodnotit, pak musím rozhodně pochválit pořadatele, jako každý rok byla organizace na jedničku, občerstvovacích stanic bylo dost a dobře zasobené, dvacet metrů před každou stál špion, který hlásil dozadu, co si kdo přeje, aby se běžec nezdržoval.
Trať není stavěná na lámání rekordů, převýšení je přez 300 metrů (mě se zdá i vyšší), docela nepříjemný je úsek Zdounky - Vážany po frekventované silnici, ale pohled na krásnou krajinu Chřibů tohle všechno převáží, vždycky se sem rád vrátím.
20101019
Maraton Ostrava
9. 10. 2010
První dojem z Ostravy nic moc - město nebylo přez mlhu skoro vidět a po vystoupení z auta nás rozklepala pěkná kosa. Místo startu - Masarykovo náměstí jsme našli (s pomocí navigace) bez problémů, vystál jsem si asi desetiminutovou frontu na startovní číslo a čip, pořadatelé přihodili i tričko závodu velikosti XL, což se na mé 165 cm vysoké postavě bude určitě vyjímat :-). Přímo na náměstí byly stany, kde bylo možné se převlíct, oficiální šatny v lázních na Čapkárně, ale ty jsem ani nehledal a vzal zavděk azylem v obchodním domě na náměstí. Rodinka si sedla ko kavárny na kafčo, já jsem se převlíkl a zahřál. S oblečením jsem řešil dilema - původně jsem chtěl běžet v lehkých trenýrkách a tričku s krátkým rukávem, ale na náměstí byla taková zima, že jsem uvažoval o dlouhých nohavicích. Nakonec jsem zvolil kompromis - triko s krátkým rukávem a elastické kraťasy nad kolena, což se ukázalo jako dobrá volba.
Na startu nás znejistil pořadatel informací, že vybíháme zároveň s půlmaratonci, kteří někde po kilometru běží rovně a my odbočujeme doprava. Paráda! Už jsem se viděl, jak běžím půlmaraton. Startovní výstřel zazněl tři minutky po desáté, obkroužili jsme náměstí, seběhli k Ostravici běželi pohromadě i s půlmaratonci. Snažil jsem se sledovat žluté tričko Dana Orálka, abych věděl, kde mám zabočit, ale bylo mi jasné, že mi brzo zmizí z dohledu. Zkusil jsem se zeptat kolegy, jestli ví, kde je ta odbočka. "Nevím, dívám se, kam běží Orálek". Hm, tak dík :-). Naštěstí to měli pořadatelé zajištěno, stál tam vyvolávač, který nás poslal vpravo na vyvýšené nábřeží, po kterém jsme běželi kolem Komenského sadů až k Muglinovské ulici, před kterou jsme sady oběhli, překonali stometrový travnatý úsek a po krásně hladkém asfaltu krásným prostředím Komenského sadů se vraceli zpátky k náměstí. Teda - že jsou sady hezké jsme ještě kvůli mlze nevěděli. Probíhal jsem kolem chlapíka, který hlásil: "V Beskydech už sviti slunko naplno, za chvilku to bude tady". A naštěstí měl pravdu, během druhého kola se začala mlha trhat a se sluníčkem nad hlavou se hned běželo líp.
Nedal jsem si žádný velký cíl, za čtrnáct dní běžím Chřibský maraton, tak hlavně si běhání neznechutit. Trať byla po pěti kilometrech vzorně označená tabulemi, první kilometry byly ještě vyznačeny křídou na chodníku. Podle nich jsem měl první kilometr za 4:04, druhý 8:10, což bylo hooodně rychlé, ale nutné, když jsem měl chvilku sledovat Dana aspoň zpovzdálí. Poprvé jsem zkusil běžet maraton s pulsmetrem, tak jsem se spolehl na něj; trošku jsem ubral, protože rychlost 4 minuty na kilometr bych dlouho nevydržel, snížil jsem tep asi na 140 za minutu. Po pěti kilometrech jsem byl zvědavý na mezičas - pod 4:30 na kilometr, dost rychlé, ale cítil jsem se dobře, tep v mezích, tak proč zpomalovat? Proběhl jsem 20. kilometr, čas 1:24, to znamená půlmaraton za 1:29 - jéžišmarjá, půlmaraton běhám jenom o málo rychleji, to nevydržím. Doteď se mi běželo fajn, ale najednou se hlava šprajcla a přesvědčovala nohy, že už nemůžou. To známe, mám natrénováno, takže to musí být v pohodě; na chvilku jsem ubral a slabost přešla. V žaludku se mi udělalo nějaké prázdno, tak jsem vycucl něco gelu - dlouho před čtyřicetiminotovým intervalem. Občerstvovací stanice byla na trati jediná, na náměstí, takže asi po šesti kilometrech. K pití měli teplý čaj, vodu a ionťák, chtěl jsem si vzít banán, abych zahnal hlad definitivně, ale zahlídl jsem jenom rozinky a piškoty; nevadí, vystačím s gelem. V druhé půlce jsem tempo o poznání snížil, pětikilometrové úseky se protáhly o minutku až dvě a přesto přišla kolem 35. km další slabost - schválně nepíšu krize, protože to byl problém spíš hlavy, než svalů; zrosolovatěly mi kolena, zase jsem měl pocit, že už nemůžu, do cíle daleko... Nasadil jsem tradiční medicínu, zpomalil jsem, tep spadl ke 120 a po pár minutách zase bylo dobře. Pak jsem proběhl náměstím do posledního kola a najednou se objevily nějaké zbytky sil a dokonce jsem i zrychlil. Musel jsem se trochu brzdit, protože jsem myslel na Kroměříž; nikdy jsem neběžel dva maratony ve dvou týdnech. Na čtyřicítce jsem mrkl na stopky - 2:55, to znamená celkový čas kolem 3:06, super!!! Myslel jsem, že osobák z roku 2008 (3:09:56) už nemám šanci překonat a je to tady! Poslední dva kilometry už jsem dobíhal v euforii a cílem proběhl v čase 3:05:59. Ani mě moc nemrzelo, že jsem skončil v kategorii 4., celkově 24. Běžel jsem od začátku jenom proti času a vyhrál jsem.
Ještě k jídlu během dne: ráno po šesté jsem posnídal hrnek müsli s mlíkem, před devátou asi půlku banánu, popíjel jsem slabý ionťák. Deset minut před startem jsem si sosnul trochu energetického gelu, vzal jsem si ho sebou a naplánoval si sosání po čtyřiceti minutách. Nakonec to bylo jinak, řídil jsem se pocitem, měl jsem hlad dřív, ale celkově mi bylo fajn, žádné píchání v hrudníku nebo boku. Po doběhu jsem snědl karamelovou tyčinku s BCAA, což určitě pomohlo regeneraci.
A celkový dojem z ostravského maratonu? Běžel jsem ho poprvé a určitě ne naposledy. Pořadatelé zvládli úlohu bezchybně, běželo se sedm kol v podstatě po rovině, takže proti Kroměříži velká výhoda. Jedna občerstvovací stanice po šesti kilometrech stačí, zásobená byla dostatečně. Trať zajištěna perfektně pořadateli i policií. Po doběhu jsme dostali pohár (medaile by byla praktičtější, máme malý byt :-) ), pití, dokonce pivo, gulášek... Naprostá spokojenost, pořadatelům píšu 1.
První dojem z Ostravy nic moc - město nebylo přez mlhu skoro vidět a po vystoupení z auta nás rozklepala pěkná kosa. Místo startu - Masarykovo náměstí jsme našli (s pomocí navigace) bez problémů, vystál jsem si asi desetiminutovou frontu na startovní číslo a čip, pořadatelé přihodili i tričko závodu velikosti XL, což se na mé 165 cm vysoké postavě bude určitě vyjímat :-). Přímo na náměstí byly stany, kde bylo možné se převlíct, oficiální šatny v lázních na Čapkárně, ale ty jsem ani nehledal a vzal zavděk azylem v obchodním domě na náměstí. Rodinka si sedla ko kavárny na kafčo, já jsem se převlíkl a zahřál. S oblečením jsem řešil dilema - původně jsem chtěl běžet v lehkých trenýrkách a tričku s krátkým rukávem, ale na náměstí byla taková zima, že jsem uvažoval o dlouhých nohavicích. Nakonec jsem zvolil kompromis - triko s krátkým rukávem a elastické kraťasy nad kolena, což se ukázalo jako dobrá volba.
 |
| škaredá, studená mlha |
Nedal jsem si žádný velký cíl, za čtrnáct dní běžím Chřibský maraton, tak hlavně si běhání neznechutit. Trať byla po pěti kilometrech vzorně označená tabulemi, první kilometry byly ještě vyznačeny křídou na chodníku. Podle nich jsem měl první kilometr za 4:04, druhý 8:10, což bylo hooodně rychlé, ale nutné, když jsem měl chvilku sledovat Dana aspoň zpovzdálí. Poprvé jsem zkusil běžet maraton s pulsmetrem, tak jsem se spolehl na něj; trošku jsem ubral, protože rychlost 4 minuty na kilometr bych dlouho nevydržel, snížil jsem tep asi na 140 za minutu. Po pěti kilometrech jsem byl zvědavý na mezičas - pod 4:30 na kilometr, dost rychlé, ale cítil jsem se dobře, tep v mezích, tak proč zpomalovat? Proběhl jsem 20. kilometr, čas 1:24, to znamená půlmaraton za 1:29 - jéžišmarjá, půlmaraton běhám jenom o málo rychleji, to nevydržím. Doteď se mi běželo fajn, ale najednou se hlava šprajcla a přesvědčovala nohy, že už nemůžou. To známe, mám natrénováno, takže to musí být v pohodě; na chvilku jsem ubral a slabost přešla. V žaludku se mi udělalo nějaké prázdno, tak jsem vycucl něco gelu - dlouho před čtyřicetiminotovým intervalem. Občerstvovací stanice byla na trati jediná, na náměstí, takže asi po šesti kilometrech. K pití měli teplý čaj, vodu a ionťák, chtěl jsem si vzít banán, abych zahnal hlad definitivně, ale zahlídl jsem jenom rozinky a piškoty; nevadí, vystačím s gelem. V druhé půlce jsem tempo o poznání snížil, pětikilometrové úseky se protáhly o minutku až dvě a přesto přišla kolem 35. km další slabost - schválně nepíšu krize, protože to byl problém spíš hlavy, než svalů; zrosolovatěly mi kolena, zase jsem měl pocit, že už nemůžu, do cíle daleko... Nasadil jsem tradiční medicínu, zpomalil jsem, tep spadl ke 120 a po pár minutách zase bylo dobře. Pak jsem proběhl náměstím do posledního kola a najednou se objevily nějaké zbytky sil a dokonce jsem i zrychlil. Musel jsem se trochu brzdit, protože jsem myslel na Kroměříž; nikdy jsem neběžel dva maratony ve dvou týdnech. Na čtyřicítce jsem mrkl na stopky - 2:55, to znamená celkový čas kolem 3:06, super!!! Myslel jsem, že osobák z roku 2008 (3:09:56) už nemám šanci překonat a je to tady! Poslední dva kilometry už jsem dobíhal v euforii a cílem proběhl v čase 3:05:59. Ani mě moc nemrzelo, že jsem skončil v kategorii 4., celkově 24. Běžel jsem od začátku jenom proti času a vyhrál jsem.
 |
| v cíli s úsměvem |
Ještě k jídlu během dne: ráno po šesté jsem posnídal hrnek müsli s mlíkem, před devátou asi půlku banánu, popíjel jsem slabý ionťák. Deset minut před startem jsem si sosnul trochu energetického gelu, vzal jsem si ho sebou a naplánoval si sosání po čtyřiceti minutách. Nakonec to bylo jinak, řídil jsem se pocitem, měl jsem hlad dřív, ale celkově mi bylo fajn, žádné píchání v hrudníku nebo boku. Po doběhu jsem snědl karamelovou tyčinku s BCAA, což určitě pomohlo regeneraci.
A celkový dojem z ostravského maratonu? Běžel jsem ho poprvé a určitě ne naposledy. Pořadatelé zvládli úlohu bezchybně, běželo se sedm kol v podstatě po rovině, takže proti Kroměříži velká výhoda. Jedna občerstvovací stanice po šesti kilometrech stačí, zásobená byla dostatečně. Trať zajištěna perfektně pořadateli i policií. Po doběhu jsme dostali pohár (medaile by byla praktičtější, máme malý byt :-) ), pití, dokonce pivo, gulášek... Naprostá spokojenost, pořadatelům píšu 1.
20100928
Brněnská pětadvacítka 2010
12. 9. 2010
Poprvé jsem tento závod na Morendě běžel v roce 2008, byl to pro mě běžecky úspěšný rok a tak rychle už to asi nikdy nezopakuju, čas 1:42:17 si vyžádal tempo 4:06 na kilometr. Vloni jsem vynechal, měl jsem potíže s kolenem.
Start byl v poledne, teplota až moc vysoká, asi 22 stupňů a pořadatelé zaznamenali rekordní účast 104 závodníků. Startovním výstřelem se zviditelnil socanský primátor Onderka, mnohem zábavnější byl pohled na asi pětičlenný pěvecký sbor fotbalistů, kteří pěli závodníkům padesát metrů za startem.
Hlídal jsem si tempo, abych zase nevystřelil a neutekl ostatním, jak se mi to na Morendě už dvakrát stalo, ale tentokrát to nebylo potřeba. Dopředu vyrazila asi patnáctičlenná skupina vlčáků, která se docela rychle vzdalovala, přestože i moje tempo bylo docela slušné - 1. kilometr 3:57, 2. 8:01. Naplánoval jsem si tempo 4:15 na kilometr, takže jsem se snažil zvolnit. Z Poříčí jsme vyběhli na cyklostezku, zdolali stoupání pod Červeným kopcem, kolem Anthroposu, přeběhli jsme Pisáreckou. Na Veslařské byla za 5. kilometrem občerstvovací stanice, kde jsem si dal ionťák.
Špička se mi pořád trochu vzdalovala, ale závodil jsem sám se sebou, držel jsem tempo pod 4:30 na kilometr. Z Veslařské jsme odbočili na cyklostezku kolem Svratky, za restaurací Holyday, kde dělají výborná žebírka, jsme pokračovali po Kníničské, před náměstím 28. dubna odbočili vlevo, ulicí Pod horkou do Údolí oddechu. Mírným stoupáním jsme se dostali k otáčce, kde byla zároveň druhá občerstvovací stanice. V tomhle teplém počasí by se klidně snesla jedna navíc.
Cesta zpět byla příjemnější. Běželo se z mírného kopce a proti slabému větříku, předběhl jsem pár kolegů a ocitl se v sólozávodě - široko daleko přede mnou nikdo, jenom běžci v protisměru; na 16. kilometru jsem vycucl půlku Carbogelu, na 18. kilometru jsem potkal Pavla Cahela (ročník 38), prý zase přišel pět minut po startu a na mě měl ztrátu asi deset kilometrů :-).
Pak jsem v dálce zahlídl něčí záda a hned se běželo líp. Skupinku jsem předběhl za Holydayem a zase daleko nikdo. Držel jsem víceméně stejné tempo a pod Červeným kopcem jsem před sebou zahlídl žluté tričko, které jsem na kopci předběhl. Pak zase nikde nikdo. Uvědomil jsem si, že večer mě čeká první kolo amatérské ligy v bowlingu, nějaké finišování jsem zavrhl a pokračoval pořád stejně. Před Vídeňskou jsem ještě předběhl posledního trápícího se kolegu a po pár stech metrech jsem byl konečně na stadionu.
Čas 1:48:04 není nic moc, ale vzhledem k okolnostem to není nejhorší. Vychází to na tempo 4:18 min na kilometr, takže cíl splněn. Celkově jsem doběhl 17 a mezi dědky 7.
Celkový dojem ze závodu je dobrý - běželo se po asfaltu, na cyklostezce bylo místy díky hezkému počasí docela rušno a někteří cyklisté těžce nesli, že se roztahujeme každý na jiné straně stezky. Takové drobnosti, jako tlusťoch, který smrděl na minimotorce, nás nemůžou rozházet.
foto: rajče - lenf (děkuji)
Poprvé jsem tento závod na Morendě běžel v roce 2008, byl to pro mě běžecky úspěšný rok a tak rychle už to asi nikdy nezopakuju, čas 1:42:17 si vyžádal tempo 4:06 na kilometr. Vloni jsem vynechal, měl jsem potíže s kolenem.
Start byl v poledne, teplota až moc vysoká, asi 22 stupňů a pořadatelé zaznamenali rekordní účast 104 závodníků. Startovním výstřelem se zviditelnil socanský primátor Onderka, mnohem zábavnější byl pohled na asi pětičlenný pěvecký sbor fotbalistů, kteří pěli závodníkům padesát metrů za startem.
Hlídal jsem si tempo, abych zase nevystřelil a neutekl ostatním, jak se mi to na Morendě už dvakrát stalo, ale tentokrát to nebylo potřeba. Dopředu vyrazila asi patnáctičlenná skupina vlčáků, která se docela rychle vzdalovala, přestože i moje tempo bylo docela slušné - 1. kilometr 3:57, 2. 8:01. Naplánoval jsem si tempo 4:15 na kilometr, takže jsem se snažil zvolnit. Z Poříčí jsme vyběhli na cyklostezku, zdolali stoupání pod Červeným kopcem, kolem Anthroposu, přeběhli jsme Pisáreckou. Na Veslařské byla za 5. kilometrem občerstvovací stanice, kde jsem si dal ionťák.
.jpg) |
| 6. kilometr |
Špička se mi pořád trochu vzdalovala, ale závodil jsem sám se sebou, držel jsem tempo pod 4:30 na kilometr. Z Veslařské jsme odbočili na cyklostezku kolem Svratky, za restaurací Holyday, kde dělají výborná žebírka, jsme pokračovali po Kníničské, před náměstím 28. dubna odbočili vlevo, ulicí Pod horkou do Údolí oddechu. Mírným stoupáním jsme se dostali k otáčce, kde byla zároveň druhá občerstvovací stanice. V tomhle teplém počasí by se klidně snesla jedna navíc.
Cesta zpět byla příjemnější. Běželo se z mírného kopce a proti slabému větříku, předběhl jsem pár kolegů a ocitl se v sólozávodě - široko daleko přede mnou nikdo, jenom běžci v protisměru; na 16. kilometru jsem vycucl půlku Carbogelu, na 18. kilometru jsem potkal Pavla Cahela (ročník 38), prý zase přišel pět minut po startu a na mě měl ztrátu asi deset kilometrů :-).
.jpg) |
| sám.... |
Čas 1:48:04 není nic moc, ale vzhledem k okolnostem to není nejhorší. Vychází to na tempo 4:18 min na kilometr, takže cíl splněn. Celkově jsem doběhl 17 a mezi dědky 7.
Celkový dojem ze závodu je dobrý - běželo se po asfaltu, na cyklostezce bylo místy díky hezkému počasí docela rušno a někteří cyklisté těžce nesli, že se roztahujeme každý na jiné straně stezky. Takové drobnosti, jako tlusťoch, který smrděl na minimotorce, nás nemůžou rozházet.
foto: rajče - lenf (děkuji)
20100804
rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně
1. 8. 2010
Z Vinohrad jsem vyrazil na kole po Líšeňské, kolem cigánského domu hrůzy, u Svitavy na cyklostezku, po které jsem dojel k Baumaxu na Sokolovu. Potom novým železničním podjezdem v Heršpicích, přes Lány do Bohunic. Pod kostelem ve Starém Lískovci jsem si vyfotil stavbu bytového komplexu a zřejmě i nádraží. Dřív tady vedla příjemná polní cesta a teď se skáče přez obrubníky a přejíždí se silnice :-(.
Z Vinohrad jsem vyrazil na kole po Líšeňské, kolem cigánského domu hrůzy, u Svitavy na cyklostezku, po které jsem dojel k Baumaxu na Sokolovu. Potom novým železničním podjezdem v Heršpicích, přes Lány do Bohunic. Pod kostelem ve Starém Lískovci jsem si vyfotil stavbu bytového komplexu a zřejmě i nádraží. Dřív tady vedla příjemná polní cesta a teď se skáče přez obrubníky a přejíždí se silnice :-(.
Pokračoval jsem přez Ostopovice, Střelice, za křižovatkou na Radostice jsem pokračoval asi kilometr směrem na Tetčice a odbočil vlevo do lesa. Dalo by se sice pokračovat po silnici přes Tetčice a Neslovice,
 |
nové odpočivadlo ale lesní cesty mám radši. Ze začátku se dokonce jede po novém, hladkém asfaltu, ten pak ale přechází na starý a vytlučený a pak už se jede po kamenité cestě a pořád do kopce. Mimochodem - musím pochválit lesáky, protože kromě altánů, které už jsou v lese pár let, se objevila malá odpočivadla a jsou kolem cest osazená docela hustě. Někde uprostřed lesa jsem narazil na cyklostezku 5171, která mě přivedla na silnici z Neslovic do Hlíny. Dal jsem se doleva a po kilometru jsem dorazil k rozhledně. Z Vinohrad jsem urazil něco málo přes 28 kilometrů. Rozhlednu postavila firma Yviso podle návrhu projektanta Čuhela. Výška rozhledny je 22 metrů, na ochoz se vyšlápne 107 schodů. Na betonové základně je dřevěná konstrukce, postavená ze 34,74 m³. Opláštění ze smrkových prken se na vyhlídkovém ochozu vyklopí nahoru a po uzavření rozhledny znovu zavře. Slavnostní otevření pro veřejnost se konalo 29. dubna 2007. |
 |
| schodiště |
 |
| vyhlídkový ochoz |
 |
panorama jih |
 |
| panorama západ |
 |
| rozhledna |
Vstupné je opravdu lidové - 10 kč a děti do šesti let zdarma. V pokladně je možno zakoupit spoustu pohlednic, suvenýrů a informačních brožur. U rozhledny jsou lavičky a stoly, parkoviště pro auta, stojany na kola, WC i odpadkový koš - prostě, zázemí nemá chybu.
20100731
Babí lom
31. července 2010
První pokus zdolat tuhle rozhlednu na kole ztroskotal asi po 100 metrech nesení kola na zádech po hřebenu Babího lomu. Tentokrát jsme se vydali se Slávinkou emhádou - ze čtyřicet jedničky jsme vystoupili na Lelekovické návsi a vydali se po asfaltové cyklotrase nahoru k Babímu lomu. Cestou jsme nabrali vodu v pěkně upravené Olšové studánce. Zajímavostí jsou tzv. balvanové proudy, které sjely v ledových dobách z hřebene až sem, asi 500 metrů daleko.
U lelkovadla (pro nezasvěcené - je to zařízení na chytání lelků) jsme odbočili doleva a vystoupali do sedla, rozcestníku turistických značek. Kdyby jsme se dali doprava, dostali by jsme se na kopec Babí lom, vysoký 562 metrů, tedy o 36 metrů vyšší, než rozhledna stejného jména. Kousek cesty je údajně schůdný a dřív tady stávala stará rozhledna. Někdy se sem určitě ještě podívám.
Dnes jsme se ale dali doleva, po hřebeni. Kdo neviděl, neuvěří. Stezka se vine mezi balvany, výhled na levé straně je většinou zakrytý stromy, ale na pravé straně je krásný výhled na Podlesí, Kuřim... Člověk žasne, z čeho je živý strom, který roste přímo ze skály, nikde kousek hlíny. Stezka je místy spíš kamzičí, kolem ní je spousta míst, kde je možné sednout a kochat se výhledem. Severní (pravou) stranu hřebene využívají i horolezci, všiml jsem si zatlučených skob ve skále.
Jako kluk bych se tady určitě vyřádil; slepencové skály jsou drsné, docela dobře se zdolávají a terén je hodně členitý, z každého balvanu je jiný výhled, prostě fantazie. Asi po půl kilometru přelézání a obcházení skalek se objeví rozhledna.
Na informační tabuli jsem se dočetl, že duchovním otcem rozhledny
První pokus zdolat tuhle rozhlednu na kole ztroskotal asi po 100 metrech nesení kola na zádech po hřebenu Babího lomu. Tentokrát jsme se vydali se Slávinkou emhádou - ze čtyřicet jedničky jsme vystoupili na Lelekovické návsi a vydali se po asfaltové cyklotrase nahoru k Babímu lomu. Cestou jsme nabrali vodu v pěkně upravené Olšové studánce. Zajímavostí jsou tzv. balvanové proudy, které sjely v ledových dobách z hřebene až sem, asi 500 metrů daleko.
U lelkovadla (pro nezasvěcené - je to zařízení na chytání lelků) jsme odbočili doleva a vystoupali do sedla, rozcestníku turistických značek. Kdyby jsme se dali doprava, dostali by jsme se na kopec Babí lom, vysoký 562 metrů, tedy o 36 metrů vyšší, než rozhledna stejného jména. Kousek cesty je údajně schůdný a dřív tady stávala stará rozhledna. Někdy se sem určitě ještě podívám.
Jako kluk bych se tady určitě vyřádil; slepencové skály jsou drsné, docela dobře se zdolávají a terén je hodně členitý, z každého balvanu je jiný výhled, prostě fantazie. Asi po půl kilometru přelézání a obcházení skalek se objeví rozhledna.
Na informační tabuli jsem se dočetl, že duchovním otcem rozhledny
je lelekovický rodák MUDr. Rudolf Aubrecht a projekt vypracoval
brněnský architekt Korvas. Vzhledem k nepřístupnému terénu bylo
nutno veškerý materiál dopravit na zádech dobrovolníků, většinou členů Sokola Lelekovice - 70 kubíků písku, 30 kubíků kamene a železné konstrukční díly. Po odpracování 6000 brigádnických hodin byla stavba v hodnotě 160 tisíc korun 15. května 1961 slavnostně otevřena.
Betonová věž je vysoká 15 metrů. V základně je místnost s nápisem "Pozor, tady straší" a opravdu - za chvili se objevil malý objekt tvaru létajícího talíře :-).
Vystoupal jsem 13 schodů ke vstupu do věže a dolnímu ochozu, a pak dalších 33 schodů po železném točitém chodišti na druhý ochoz ve výšce 12 metrů.
Rozhlena je celoročně volně přístupná a na jejím stavu se to kupodivu nijak negativně nepodepsalo, samozřejmě až na pár jmen hloupých, vyrytých do stěn.
Zpátky jsme se vydali po červené turistické značce. Vede příjemnou lesní cestou a je podstatně kratší, než asfaltka. Dokonce si myslím, že by se dala z Lelekovic zdolat i na kole.
 |
| strašidlo |
  |
| panorama východ |
 |
panorama západ |
20100621
Žižkovský vysílač
12. 6. 2010
Na Náměstí Republiky jsem nastoupil na šalinu (tady vlastně tramvaj) 26 a vystoupil na zastávce Lipanská. Vysílač je vidět z dálky, takže jsem prokličkoval uličkama a za pár minut stál pod ním.
Vypadá opravdu impozantně - s 216 metry je to nejvyšší věž v republice. Od země vedou nahoru tři ocelové tubusy do výšky 134 metrů. Na nich je od roku 2000 nainstalované výtvarné dílo Davida Černého Miminka - haranti lezou nahoru dolů po tubusech.
Věž postavily Vítkovické stavby Ostrava v letech 1985 - 1992. Stavba to byla docela kontroverzní - obyvatelé měli obavy z nebezpečného záření, což se údajně nepotvrdilo, a kvůli výstavbě byla zabraná část židovského hřbitova (na zbytek hřbitova bych se rád podíval, ale bylo zrovna zavřeno). Podle serveru Virtual Tourist.com byl žižkovský vysílač ohodnocený jako druhá nejošklivější stavba světa po baltimorském divadle, což se mi moc nezdá, mě se vysílač docela líbil.
Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Konstrukci tvoří tři ocelové tubusy o hmotnosti 2850 m, z nichž v hlavním o průměru 6,4 m jsou dva osobní výtahy, ve druhém a třetím o průměru 4, 8 m nákladní výtah a schodiště. Ve výšce 69,5 m je kavárna a restaurace pro 120 návštěvníků a ve výšce 93 m je prosklená vyhlídka. Ve výšce 190 m je připevněna televizní anténa zajišťující, ve výšce 118 m jsou anténní a vysílací agregáty radioreléových spojů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm.
Po zaplacení vstupného 120 kč a průchodu moderním turniketem jsem nastoupil do výtahu, který kromě patra (jede se do osmičky) ukazuje i výšku nad zemí.
Tři vyhlídkové kabiny jsou v podstatě stejné a propojené chodbami. Vzadu vyvýšené pódium s dalekohledem na mince a popisem panoramatu, vyhlídkový ochoz celý prosklený bez možnosti okno otevřít, bohužel pro fotografy. Výhled opravdu stojí za to, Praha je jako na dlani a vidět je při dobrém počasí údajně až sto kilometrů.
K židovskému hřbitovu: Pozemek k pohřebním účelům tehdy koupil od pražského magistrátu Andreas Nemis a od 16.1.1680 začali pražští židé pohřbívat své mrtvé na pozemku bývalé olšanské vinice, které zaujímala asi osminu rozlohy celého pozdějšího hřbitova. Vedle hřbitova si Židé postavili také svůj lazaret. Na starém olšanském hřbitově se údajně pohřbívalo i v době vypovězení židů z Prahy v letech 1745-48. Když Josef II. zakázal pohřbívání na všech hřbitovech uvnitř města, stal se morový hřbitov na Žižkově hřbitovem veřejným pro celý pravý „židovský“ břeh Vltavy. V roce 1787 byla za budovou lazaretu vyhloubena studna. Zachovala se dodnes, je už ovšem léta zazděná. Díky aktuárovi Koppelmannu Liebenovi víme, že okolo roku 1890 se tady každoročně pohřbívalo 200-400 lidí. Za více než jedno století bylo na starém židovském hřbitově na Žižkově pohřbeno takřka 38.000 osob. Nejnovější historie hřbitova je velmi smutná. I když přežil druhou sv. válku a nacistickou okupaci bez úhony, byla v roce 1960 zbořena vysoká obvodová zeď, náhrobky v jv. části byly povaleny a překryty navezenou zeminou a větší část pohřebiště byla přeměněna v Mahlerovy sady. Dnes už prakticky neexistují ani ty sady. Při hloubení základů byla zrušena většina hrobů ve střední části hřbitova a vybagrované náhrobky byly po několik měsíců vyváženy na skládku za Prahou. Zůstalo jen toto torzo v severní části hřbitova a restaurovány byly jen nejvýznamnější náhrobky rodiny Landaů.
zdroje: http://www.atlasceska.cz/praha/zizkovska-vez-televizni-vysilac/
http://cs.wikipedia.org/
Vypadá opravdu impozantně - s 216 metry je to nejvyšší věž v republice. Od země vedou nahoru tři ocelové tubusy do výšky 134 metrů. Na nich je od roku 2000 nainstalované výtvarné dílo Davida Černého Miminka - haranti lezou nahoru dolů po tubusech.
Věž postavily Vítkovické stavby Ostrava v letech 1985 - 1992. Stavba to byla docela kontroverzní - obyvatelé měli obavy z nebezpečného záření, což se údajně nepotvrdilo, a kvůli výstavbě byla zabraná část židovského hřbitova (na zbytek hřbitova bych se rád podíval, ale bylo zrovna zavřeno). Podle serveru Virtual Tourist.com byl žižkovský vysílač ohodnocený jako druhá nejošklivější stavba světa po baltimorském divadle, což se mi moc nezdá, mě se vysílač docela líbil.
Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Konstrukci tvoří tři ocelové tubusy o hmotnosti 2850 m, z nichž v hlavním o průměru 6,4 m jsou dva osobní výtahy, ve druhém a třetím o průměru 4, 8 m nákladní výtah a schodiště. Ve výšce 69,5 m je kavárna a restaurace pro 120 návštěvníků a ve výšce 93 m je prosklená vyhlídka. Ve výšce 190 m je připevněna televizní anténa zajišťující, ve výšce 118 m jsou anténní a vysílací agregáty radioreléových spojů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm.
Po zaplacení vstupného 120 kč a průchodu moderním turniketem jsem nastoupil do výtahu, který kromě patra (jede se do osmičky) ukazuje i výšku nad zemí.
Tři vyhlídkové kabiny jsou v podstatě stejné a propojené chodbami. Vzadu vyvýšené pódium s dalekohledem na mince a popisem panoramatu, vyhlídkový ochoz celý prosklený bez možnosti okno otevřít, bohužel pro fotografy. Výhled opravdu stojí za to, Praha je jako na dlani a vidět je při dobrém počasí údajně až sto kilometrů.
zdroje: http://www.atlasceska.cz/praha/zizkovska-vez-televizni-vysilac/
http://cs.wikipedia.org/
20100620
běh kolem Mohyly míru Šaratice
29. 5. 2010
O termínu tohoto závodu jsem se dozvěděl už 11. dubna na Černohorském soudku, ale pak jsem to nějak zasklil. Připomněl mi to u pivka Zbýšovský starosta. Bohužel jsem si dal po brněnském půlmaratonu trošku havaj a moc jsem neběhal - v květnu asi 80 kilometrů. Šaratický závod je ale stejně součást Běžecké tour Jihomoravského kraje (pod záštitou Standy Juránka) a na prvním závodě v Mikulčicích jsem nebyl, takže jsem to pojal spíš jako takové běžecké setkání.
Počasí bylo skoro ideální, teplota kolem dvaceti stupňů, pofukovalo, sluníčko se občas schovalo za mraky. Na startu jsem viděl samozřejmě Standu Juránka, Dana Orálka i se psem a plno dalších známých tváří.
Začal jsem celkem svižně, ale opatrně. Po rovině ze Šaratic do Zbýšova kilometr asi za 3:40. Ve Zbýšovském kopci jsem zpomalil, ale držel jsem si stejnou frekvenci. Docela mě překvapilo, že mě nikdo nepředbíhal, asi běželi samí zkušení závodníci. Na kopci jsem postrádal Jarka Žalkovského i stolek s občerstvením; naštěstí byl jenom posunutý na čtvrtý kilometr a byl v režii Zbýšovských hasičů a hasiček.
Z kopečka k Praci jsem přeřadil na vyšší rychlost, ale stoupání mi dalo celkem zabrat, takže kilometr jsem běžel kolem 4:05 minut. V Praci pod kopcem už jsem předběhl prvního borce, který asi hůř odhadl tempo, ale v kopci jsme zase běželi všichni zhruba stejně - klobouk dolů, tak dobrý odhad sil jsem dlouho neviděl.
U Mohyly míru jsme naběhli na polní cestu, ze které jsem měl po včerejší bouřce a vydatném dešti docela obavy. Bylo vidět, že tam taky pršelo, ale žádná čvachtačka se nekonala. Za horizontem je celkem prudký sešup dolů. Nechal jsem nohy běžet a dva kilometry mezi 8. a 10. jsem uběhl za 6:14 min. ! Předběhl jsem tři opatrné kolegy. Dole v Rešově jsem se zase zklidnil a nasadil normální tempo. Na záda se mi někdo pověsil a funěl mi přes rameno; bylo mi to nepříjemné a měl jsem toho už docela dost, tak jsem ho nechal běžet. Za chvilku už měl asi deset metrů náskok, ale hned se mi běželo líp. V půli dlouhé rovinky k Šaraticím jsem si všiml šaratického kostela, který je pár metrů od cíle a zdálo se mi, že už je kousek ode mě, tak jsem zase zabral a kolem borce před sebou jsem se doslova přehnal. Jenže pak se potvora kostel začal nějak vzdalovat, nebo se aspoň přestal přibližovat a mě se nějak nedostával kyslík. Ohlídl jsem se, jestli už mě předběhnutý kolega nedohání, ale asi už měl taky dost, teď jsem měl deset metrů k dobru já. Zapnul jsem poslední síly a držel si odstup. Kostel přestalo utíkání bavit a nechal se doběhnout :-), u něj stál s foťákem Dan Orálek (určitě si najdu tvoje fotky na webu, díky!), kousek za ním fotila Slávinka a pak už cíl.
Výsledek byl docela slušný; čas 50:11 stačil na celkové 28. místo a na 8. mezi čtyřicátníky.
O termínu tohoto závodu jsem se dozvěděl už 11. dubna na Černohorském soudku, ale pak jsem to nějak zasklil. Připomněl mi to u pivka Zbýšovský starosta. Bohužel jsem si dal po brněnském půlmaratonu trošku havaj a moc jsem neběhal - v květnu asi 80 kilometrů. Šaratický závod je ale stejně součást Běžecké tour Jihomoravského kraje (pod záštitou Standy Juránka) a na prvním závodě v Mikulčicích jsem nebyl, takže jsem to pojal spíš jako takové běžecké setkání.
Počasí bylo skoro ideální, teplota kolem dvaceti stupňů, pofukovalo, sluníčko se občas schovalo za mraky. Na startu jsem viděl samozřejmě Standu Juránka, Dana Orálka i se psem a plno dalších známých tváří.
Začal jsem celkem svižně, ale opatrně. Po rovině ze Šaratic do Zbýšova kilometr asi za 3:40. Ve Zbýšovském kopci jsem zpomalil, ale držel jsem si stejnou frekvenci. Docela mě překvapilo, že mě nikdo nepředbíhal, asi běželi samí zkušení závodníci. Na kopci jsem postrádal Jarka Žalkovského i stolek s občerstvením; naštěstí byl jenom posunutý na čtvrtý kilometr a byl v režii Zbýšovských hasičů a hasiček.
Z kopečka k Praci jsem přeřadil na vyšší rychlost, ale stoupání mi dalo celkem zabrat, takže kilometr jsem běžel kolem 4:05 minut. V Praci pod kopcem už jsem předběhl prvního borce, který asi hůř odhadl tempo, ale v kopci jsme zase běželi všichni zhruba stejně - klobouk dolů, tak dobrý odhad sil jsem dlouho neviděl.
U Mohyly míru jsme naběhli na polní cestu, ze které jsem měl po včerejší bouřce a vydatném dešti docela obavy. Bylo vidět, že tam taky pršelo, ale žádná čvachtačka se nekonala. Za horizontem je celkem prudký sešup dolů. Nechal jsem nohy běžet a dva kilometry mezi 8. a 10. jsem uběhl za 6:14 min. ! Předběhl jsem tři opatrné kolegy. Dole v Rešově jsem se zase zklidnil a nasadil normální tempo. Na záda se mi někdo pověsil a funěl mi přes rameno; bylo mi to nepříjemné a měl jsem toho už docela dost, tak jsem ho nechal běžet. Za chvilku už měl asi deset metrů náskok, ale hned se mi běželo líp. V půli dlouhé rovinky k Šaraticím jsem si všiml šaratického kostela, který je pár metrů od cíle a zdálo se mi, že už je kousek ode mě, tak jsem zase zabral a kolem borce před sebou jsem se doslova přehnal. Jenže pak se potvora kostel začal nějak vzdalovat, nebo se aspoň přestal přibližovat a mě se nějak nedostával kyslík. Ohlídl jsem se, jestli už mě předběhnutý kolega nedohání, ale asi už měl taky dost, teď jsem měl deset metrů k dobru já. Výsledek byl docela slušný; čas 50:11 stačil na celkové 28. místo a na 8. mezi čtyřicátníky.
Prašná brána
12. 6.
Prašná brána sice není klasická rozhledna, ale jde o historicky významnou stavbu a výhled z ochozu je docela zajímavý.
V prvním patře jsem si zaplatil vstupenku (asi 100 kč), součástí byla i výstava Husitství, takže jsem si prohlížel mimo jiné kopie oblečení mistra Jana Husa, Jana Žižky, dobových zbraní a vozů. Vnitřní výzdoba věže je taky velice zajímavá - ze zdi trčí dovnitř sochy, jakoby chrliče - pravděpodobně alegorie panovnických ctností, v oknech jsou vitráže, stropy jsou klenuté a zdobené.
Po kamenném točitém schodišti (řádně ohlazeném za ty stovky let) jsem vyšel nahoru na ochoz, který je ve výšce 44 metrů a stoupá se na něj po 186-ti schodech. Břidlicová střecha se čtyřmi nárožními 6 m vysokými věžičkami je u ochozu poseta nejrůznějšími podpisy návštěvníků, nejstarší pocházejí z roku 1821 a 1844.
Celková výška věže je 65 metrů.
Výhled je možný skrz otvory v ochozu; zajímavostí byly zalaminované fotky památek, viditelných z toho kterého okna i s popisem.
Věž je otevřená denně 10 - 23 hod.
Na internetu jsem zjistil, že:
Její výstavba začala v roce 1475 pod vedením zednického mistra Václava. Ten však na tak náročný úkol podle soudu konšelů nestačil, a tak jej brzy nahradil Matyáš Rejsek z Prostějova. Brána, původně nazývaná Nová, byla založena téměř devět metrů pod úrovní dnešního terénu a byla vysoká 42 metrů. Stavba však zůstala nedokončena, protože po přestěhování krále Vladislava na Pražský hrad v roce 1483 ztratili Staroměstští o její dostavbu zájem. Proto byla asi jen provizorně zastřešena. Postupně ztratila jakoukoli funkci a dokonce se uvažovalo o jejím zboření. Asi od poloviny 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu; proto se jí začalo říkat Prašná. Při pruském obléhání Prahy roku 1757 značně utrpěla a roku 1799 byla zbavena své poškozené výzdoby.
Dnešní vzhled získala až za pseudogotické puristické úpravy v letech 1878-1886, kterou vedl architekt Josef Mocker za spolupráce českých sochařů, např. Bohuslava Schnircha a Ludvíka Šimka. Za předlohu posloužila podoba Staroměstské mostecké věže. Mocker dal zhotovit novou dlátkovou střechu s nárožními věžicemi a ochozem a odstranit hodiny ze začátku 19. století. První patro zaklenul stavitel hvězdovou klenbou, druhé patro síťovou klenbou. Průjezd má síťovou klenbu a brána je zakončena ochozem a dlátovou střechou. První patro ze strany Celetné zdobí sochy Jiřího z Poděbrad a Vladislava II., z druhé strany Přemysla Otakara II. a Karla IV. Sochy králů jsou obklopeny znaky zemí, kterým vládli. V rozích jsou alegorie panovnických ctností. Nad sochami panovníků jsou okřídlení andělé a na čtyřech rohových sloupech lev se znakem Starého Města pražského. Ve výši druhého patra jsou sochy českých patronů a světců, v jejich středu na východní straně Kristus, na západní straně Panna Maria s dítětem. Průčelí do Celetné ulice nese sochy Adama a Evy, protilehlé průčelí sochy sv. Petra a Pavla. U cimbuří jsou znaky českých královských měst. Nad průjezdem na východě je poprsí rytíře s páskou s latinským nápisem s tímto významem: Hle, Praha. Poctivým jsem matkou, podvodným macechou; tito nechť prchají a přicházejí ti, kdož sami od sebe chtějí dobro. Na západní straně poprsí Matěje Rejska, který drží pásku s touto latinskou prosbou: Ó měšťane, odpusťte nehodným lidem žijícím bez zákona, působiti násilí mě, nádobě ušlechtilé. Na straně sousedící s Obecním domem jsou zbytky gotické plastické výzdoby představující lehce pohoršlivé výjevy. Ze strany od Obecního domu je mezi poschodími zvláštní arkýř, který sloužil jako klozet. Břidlicová střecha se čtyřmi nárožními 6 m vysokými věžičkami je u ochozu poseta nejrůznějšími podpisy návštěvníků, nejstarší pocházejí z roku 1821 a 1844.
zdroje: http://cs.wikipedia.org/
http://www.pis.cz/
Generální oprava byla provedena v letech 1961 - 63, dílčí rekonstrukce sochařské výzdoby v roce 1992.
V prvním patře jsem si zaplatil vstupenku (asi 100 kč), součástí byla i výstava Husitství, takže jsem si prohlížel mimo jiné kopie oblečení mistra Jana Husa, Jana Žižky, dobových zbraní a vozů. Vnitřní výzdoba věže je taky velice zajímavá - ze zdi trčí dovnitř sochy, jakoby chrliče - pravděpodobně alegorie panovnických ctností, v oknech jsou vitráže, stropy jsou klenuté a zdobené.
Celková výška věže je 65 metrů.
Výhled je možný skrz otvory v ochozu; zajímavostí byly zalaminované fotky památek, viditelných z toho kterého okna i s popisem.
Věž je otevřená denně 10 - 23 hod.
Na internetu jsem zjistil, že:
Její výstavba začala v roce 1475 pod vedením zednického mistra Václava. Ten však na tak náročný úkol podle soudu konšelů nestačil, a tak jej brzy nahradil Matyáš Rejsek z Prostějova. Brána, původně nazývaná Nová, byla založena téměř devět metrů pod úrovní dnešního terénu a byla vysoká 42 metrů. Stavba však zůstala nedokončena, protože po přestěhování krále Vladislava na Pražský hrad v roce 1483 ztratili Staroměstští o její dostavbu zájem. Proto byla asi jen provizorně zastřešena. Postupně ztratila jakoukoli funkci a dokonce se uvažovalo o jejím zboření. Asi od poloviny 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu; proto se jí začalo říkat Prašná. Při pruském obléhání Prahy roku 1757 značně utrpěla a roku 1799 byla zbavena své poškozené výzdoby.
Dnešní vzhled získala až za pseudogotické puristické úpravy v letech 1878-1886, kterou vedl architekt Josef Mocker za spolupráce českých sochařů, např. Bohuslava Schnircha a Ludvíka Šimka. Za předlohu posloužila podoba Staroměstské mostecké věže. Mocker dal zhotovit novou dlátkovou střechu s nárožními věžicemi a ochozem a odstranit hodiny ze začátku 19. století. První patro zaklenul stavitel hvězdovou klenbou, druhé patro síťovou klenbou. Průjezd má síťovou klenbu a brána je zakončena ochozem a dlátovou střechou. První patro ze strany Celetné zdobí sochy Jiřího z Poděbrad a Vladislava II., z druhé strany Přemysla Otakara II. a Karla IV. Sochy králů jsou obklopeny znaky zemí, kterým vládli. V rozích jsou alegorie panovnických ctností. Nad sochami panovníků jsou okřídlení andělé a na čtyřech rohových sloupech lev se znakem Starého Města pražského. Ve výši druhého patra jsou sochy českých patronů a světců, v jejich středu na východní straně Kristus, na západní straně Panna Maria s dítětem. Průčelí do Celetné ulice nese sochy Adama a Evy, protilehlé průčelí sochy sv. Petra a Pavla. U cimbuří jsou znaky českých královských měst. Nad průjezdem na východě je poprsí rytíře s páskou s latinským nápisem s tímto významem: Hle, Praha. Poctivým jsem matkou, podvodným macechou; tito nechť prchají a přicházejí ti, kdož sami od sebe chtějí dobro. Na západní straně poprsí Matěje Rejska, který drží pásku s touto latinskou prosbou: Ó měšťane, odpusťte nehodným lidem žijícím bez zákona, působiti násilí mě, nádobě ušlechtilé. Na straně sousedící s Obecním domem jsou zbytky gotické plastické výzdoby představující lehce pohoršlivé výjevy. Ze strany od Obecního domu je mezi poschodími zvláštní arkýř, který sloužil jako klozet. Břidlicová střecha se čtyřmi nárožními 6 m vysokými věžičkami je u ochozu poseta nejrůznějšími podpisy návštěvníků, nejstarší pocházejí z roku 1821 a 1844.
zdroje: http://cs.wikipedia.org/
http://www.pis.cz/
Generální oprava byla provedena v letech 1961 - 63, dílčí rekonstrukce sochařské výzdoby v roce 1992.
Petřínská rozhledna
12. 6. 2010
Petřínská rozhledna byla v pořadí třetí sobotní vyhlídka po Žižkovské věži a Prašné bráně.
Po menším zakufrování a jízdě dvaadvacítkou opačným směrem jsme vystoupili na zastávce Újezd a přešli k dolní stanici lanovky. Udělal jsem dobře, že jsem obětoval 100 kč za celodenní jízdenku (kde jsou ty časy, kdy dopraváci jezdili zdarma...), protože platí i tady. Odjezd jsme měli zpestřený potyčkou statné pracovnice lanovky s rusáky, kteří nejspíš neměli jízdenku.
Na rozhlednu jsem po zaplacení vstupného 100 kč vystoupal jenom se Zuzkou - Slávka s Romanem radši zůstali dole u pivka. Schodiště jsou dvě - jedno pro výstup a jedno pro sestup, stejně jsme se ale museli vyhýbat pomýleným sestupujícím. Po zaplacení poplatku je možné vyjet i výtahem, ale to by bylo pod naši úroveň :-).
Spodní ochoz je ve výšce 20 metrů nad zemí. Je otevřený a i z něj už je docela pěkný výhled. Ve vnitřní, zasklené části, visí 4 obrazy "Rozhled s Petřína s vrchole Rozhledny" z roku 1895. Po dřevěných schodech, které nápadně připomínaly laminátovou podlahu, jsme vystoupali na druhý ochoz ve výšce 60 metrů. Ten už je zasklený, jenom asi 3-4 okýnka se dají otevřít, čehož jsem využil a udělal pár fotek. Asi je rozumné, že je ochoz uzavřený, protože vichr je v téhle výšce docela silný. Měli jsme štěstí, bylo jasno a rozhled opravdu moc pěkný. Taky toho bylo víc k vidění, než v roce 1895 :-).
Další technické údaje: nahoru vede 299 schodů, celková nadmořská výška 384 metrů nad mořem. Základová deska má plochu 300 metrů čtverečních a hloubku 11 metrů. Váha železné konstrukce je 175 tun a v roce 1891 ji podle návrhu inženýrů Prášila a Součka postavila Mostárna Pražská.
V suterénu vstupní části věže byla v době naší návštěvy mimo WC taky výstava "Jára Cimrman, génius, který se neproslavil", k vidění byly například brýle proti včelám, cestovní nočník nebo slavná zubařská drezína.
Petřínská rozhledna byla v pořadí třetí sobotní vyhlídka po Žižkovské věži a Prašné bráně.
Po menším zakufrování a jízdě dvaadvacítkou opačným směrem jsme vystoupili na zastávce Újezd a přešli k dolní stanici lanovky. Udělal jsem dobře, že jsem obětoval 100 kč za celodenní jízdenku (kde jsou ty časy, kdy dopraváci jezdili zdarma...), protože platí i tady. Odjezd jsme měli zpestřený potyčkou statné pracovnice lanovky s rusáky, kteří nejspíš neměli jízdenku.
Spodní ochoz je ve výšce 20 metrů nad zemí. Je otevřený a i z něj už je docela pěkný výhled. Ve vnitřní, zasklené části, visí 4 obrazy "Rozhled s Petřína s vrchole Rozhledny" z roku 1895. Po dřevěných schodech, které nápadně připomínaly laminátovou podlahu, jsme vystoupali na druhý ochoz ve výšce 60 metrů. Ten už je zasklený, jenom asi 3-4 okýnka se dají otevřít, čehož jsem využil a udělal pár fotek. Asi je rozumné, že je ochoz uzavřený, protože vichr je v téhle výšce docela silný. Měli jsme štěstí, bylo jasno a rozhled opravdu moc pěkný. Taky toho bylo víc k vidění, než v roce 1895 :-).
Další technické údaje: nahoru vede 299 schodů, celková nadmořská výška 384 metrů nad mořem. Základová deska má plochu 300 metrů čtverečních a hloubku 11 metrů. Váha železné konstrukce je 175 tun a v roce 1891 ji podle návrhu inženýrů Prášila a Součka postavila Mostárna Pražská.
V suterénu vstupní části věže byla v době naší návštěvy mimo WC taky výstava "Jára Cimrman, génius, který se neproslavil", k vidění byly například brýle proti včelám, cestovní nočník nebo slavná zubařská drezína.
20100616
Rozhledna Obora
13. 6. 2010
Tahle rozhledna je zvláštní tím, že je uvnitř areálu zoo v pražské Tróji. Je vlastně replikou rozhledny Smrk, která stála v Jizerských horách. Vstup je zdarma, pokud nepočítám 150 kč za vstup do zoo.
Výstavba začala firma Arrbo s. r. o. v lednu 2009 a květnu 2009 bylo hotovo, v červnu 2009 se otvíralo pro veřejnost. Celková cena stavby byla 4 miliony kč.
Byli jsme tady v neděli kolem poledne, bylo krásné počasí a počítadlo návštěvníků zoo ukazovalo 6800, což se projevilo i na rozhledně. Schody jsou asi do poloviny výšky široké, dva lidi se v pohodě vyhnou, horší je to nahoře, kde je schodiště úzké jen pro jednoho. Stalo se nám, že jsme se nahoře nahromadili a nemohli jsme dolů, protože schody byly plné stoupajících rusáků, vietnamců a japonců, kteří chtěli nahoru a neměli kam. Nakonec jsme se domluvili.
Výhled je docela dobrý, samozřejmě se nemůže rovnat žižkovské věži. Na severu je vidět hlavně sídliště Bohnice, dole se obtáčí Vltava, vidět je i sídliště Petřiny, stadion na Julisce, strahovský vysílač, chrám sv. Víta, Petřínská rozhledna.
20100512
Malý Chlum u Obory
9. 5. 2010
Počasí se docela vyvedlo, sluníčko nesměle svítilo, ale když jsem kolem deváté ráno vyjížděl, bylo kolem třinácti stupňů.
Do Blanska jsem se dostal po obvyklé trase Bílovice - Adamov - pod Novým hradem. Bohužel jsem doma zapomněl nychystaný itinerář i s mapou, takže jsem jel instinktivně; věděl jsem, že mám jet z Blanska na severozápad a matně se mi vybavovala obec Spešov. Projel jsem Blanskem po docela frekventované Svitavské a Poříčí, odbočil jsem na Dolní lhotu, kde jsem sice nenašel žádnou oficiální směrovku, ale před jedním domem byla dřevěná tabulka se šipkou na Spešov. Tam už jsem našel i mapu okolí, nastudoval jsem si trasu až k rozhledně. Takže zpátky na frekventovanou silnici 374, po ní do Rájce - Jestřebí. Na kruhovém objezdu doleva kolem potoka Býkovka po silnici 377, kde už se jelo trochu volněji. V Bořitově jsem si mohl na další mapě zkontrolovat směr. Zrovna se tam konal nějaký cyklistický závod a já jsem se na horalu proplítal nervózníma bikerama na jeho startu. Po cyklostezce 5201 jsem vystoupal kolem Bořitovského letiště a objevily se dva kopce, které jsem správně odhadl jako Velký a Malý Chlum - na zadním kopci byla vidět malá rozhledna. Na stránkách obce Obora jsem dokonce objevil tuhle pověst:
To se prý kdysi dávno vsadila bába čarodějnice s čertem o to, kdo z nich za jednu noc nanosí větší kopec písku. Čert prý létal pro písek kamsi daleko a přinášel jej ve velkém plochém koši, kterému se říkalo opákla. Bába byla chytřejší. Čekala vždy, až čert odletí, a pak mu odnášela v zástěře to, co donesl, a sypala na svou hromadu. Čert se divil, že bába má hromadu větší, létal čím dál rychleji, ale nebylo mu to nic platné, bába ho vždy předstihla. Ovšem už ani bába nestačila písek přenášet, protože se čert vracel čím dál rychleji, a tak použila další lest. Měla prý s sebou kohouta a lucernu. Tu rozsvítila ještě před svítáním, kohout zakokrhal a čert, který se právě vracel s opálkou plnou písku, poznal, že sázku prohrál. Ve zlosti hodil opálku na zem mezi oba kopce a vznikl tak malý kopec mezi oběma Chlumy, tzv. Opálka.
Za vesnicí jsem najel na polní cestu, která byla dost vlhká, ale blátu se dalo vyhnout. Po výjezdu prvního stoupání se objevil docela impozantní pohled na Malý Chlum, z východní strany poznamenaný těžbou. Po celkem mírně stoupajících serpentinách jsem pohodlně vyjel až nahoru na "Moravský Říp", jak prý se Malému Chlumu říká. Mimochodem Malý Chlum je s nadmořskou výškou 488 metrů o 28 metrů vyšší, než Velký Chlum.
Rozhledna stojí na zvláštně plochém vršku kopce. Z informační tabule jsem vyčetl, že tady kdysi bylo silně opevněné Halštatské hradiště.
O samotné rozhledně se prý říká, že je to největší myslivecký posed v republice :-). Dřevěná stavba je vysoká asi 10 metrů. Po žebřících se vystoupá na dvě šestiboké plošiny, horní ve výšce sedm metrů. Žádné cedule s reliéfem okolí nahoře nejsou, ale vzhledem ke skromnosti stavby jsem je ani nečekal. Rozhledna sice není vysoká, ale krásný rozhled je na všechny strany. Dokonce by měly být vidět i rozhledny, které už znám - Podvrší a Čebínka, ale bohužel jsem je nenašel - nejspíš kvůli horší viditelnosti. Pod rozhlednou jsou postaveny lavice a stoly z festovního dřeva, stojany na kola, dokonce i odpadkový koš, toho času plný a tabule s popisem místních archeologických nálezů.
Rozhlednu postavila v roce 2005 tesařská firma Jan Opatřil, slavnostní otevření proběhlo 20. srpna. Přístup není nijak omezen. Z Brna jsem najel 42 kilometrů.
Na zpáteční cestě jsem si chtěl půl kilometru pod Malým Chlumem prohlédnout pískovcové reliéfy S. Rolínka, ale jenom jsem si obalil kolo bahnem a reliéfy nikde. Určitě tam někde jsou, ale bohužel se mi nepodařilo k nim trefit. Vynahradil jsem si to v Bořitově, kde jsem si (zvenku) prohlídl moc hezký kostel, postavený kolem roku 1200. Cestou jsem se pak dvakrát občerstvil, jednou vodou u studánky pod hradem a podruhé jsem doplnil ionty kvasarem v hospůdce Pod hradem.
20100502
Brněnský půlmaraton
Brněnský půlmaraton první květnový víkend se pomalu stává tradicí, jen houšť takových závodů.
Dopoledne jsem si zajel šalinó vyzvednout startovní číslo s čipem, keramickou botou a protože se mi zase podařilo přihlásit mezi první stovkou, taky reklamní tričko závodu.
Počasí vypadalo skoro ideálně - teplota kolem 19ti stupňů, sluníčko vykukovalo jenom občas. Start závodu byl teoreticky ve 14:30; pořadatelé amplionem informovali o novém pravidle - jeden výstřel tři minuty před startem, další minutu..., no, nevím, v nervózní atmosféře před startem asi málokdo počítal, kolikátý výstřel to už slyší. Korunou byla porucha startovací pistole před startovním výstřelem - asi vystříleli patrony :-).
Vyběhli jsme ze Svoboďáku na Masarykovu a samozřejmě jsme se prodírali davem pomalejších běžců, kteří byli rychlí před startem a zabrali místa vepředu. Snažil jsem se nasadit tempo, které mě nezničí po pár kilometrech a přitom mi udrží šanci na dobrý výsledek. Pořadatelé mi to moc neulehčili, na kilometrovnících se tradičně šetřilo, první byla až pětka u Anthroposu, ale potěšilo mě, že běžím dokonce lehce pod čtyři minuty na kilometr - 19 minut 43 vteřin.
Docela mi vadil závodník(?) na kostitřasu, nebo spíš jeho hlasitá rolnička; kravál to byl, jako by stěhovali kostel. Kolega běžec ze Saké Kateřinky to snášel mnohem hůř, nervoval se a snažil se mu utéct; myslím, že na to vyplýtval dost sil, které mu pak chyběly.
Kolem devátého kilometru, za stoupáním u Červeného konce, jsem si rozbalil isotabletu. U Ronda jsem potkal černé čelo závodu, asi pět afričanů, s odstupem jeden evropan, dva afričani, dvě afričanky..., no, hlavně, že to byl rychlý závod :-(. Konec prvního kola byl docela příjemný - Masaryčka a Svoboďák byly slušně zaplněné lidma, fandilo se - asi to má něco do sebe, pořádat závody v centru - k Líšeňským rybníkům by tolik lidí nikdy nepřišlo. Cílem prvního kola jsem proběhl v čase 43:35 a Honza Šrámek mi nechtěl dát zlatý věnec, který si chystal :-)
Pozitivní informací na začátku druhého kola bylo, že jsem za sebou přestal slyšet zvon kostitřasu. Horší bylo, že mi nějak začal chybět elán. Za mnou nikdo, přede mnou sto metrů díra. Až před výstavištěm jsem předběhl dlouhána se sluchátkama, ale nohy se mi zdály nějaké těžší. Potvrdilo se to u Anthroposu, kde jsem si zkontroloval čas na prvních pět kilometrů druhého kola - 22 minut, dvě minuty skluz. Nedělal jsem z toho vědu, protože zase nebylo s kým závodit a začalo mi být trochu těžko, dvě hodiny před startem jsem si dal těstoviny s tvarohem a asi jsem jich snědl moc. Začínalo mě píchat v hrudníku, takže stoupání za Riviérou jsem vyběhl opatrně a samozřejmě pomaleji. Seběhl jsem do Kamenné a sto metrů před sebou jsem uviděl běžet zelené tričko, které tam předtím nebylo. Odhadl jsem to na někoho s přepáleným začátkem a hned jsem měl lepší motivaci. Netrvalo dlouho a u Ronda už jsem ho míjel. Zároveň se kolem mě ale přehnal mládenec, který se asi naopak zase moc šetřil. Dvacátý kilometr jsem proběhl v čase 1:23:35. Pod Francisbergem jsem předběhl dalšího "vyhořelého", na Masaryčce ještě jednoho a už jsem běžel tempem, které mi vysávalo poslední síly. Poslední nepříjemná zatáčka kolem fontány na Svoboďáku a konečně cíl. Čas 1:28:09 nic moc, asi mi líp sedí trénink na maraton, vytrvalost trochu chyběla.
V cíli už mě čekala Slávinka. Chvíli jsme se dívali vyhodnocení soutěže živých soch, byly dost působivé, hlavně děcka měly vyvalené oči a ptaly se, jestli jsou to lidi nebo roboti. V lázních na Rašínově jsem se vysprchoval a převlíkl. Na vyhlášení vítězů závodu už jsme nečekali, stavili jsme se na preso a šel jsem si odpočinout na noční směnu.
A hodnocení závodu? Umístění mnohem lepší, než bych podle času čekal: celkově 23. a v kategorii MB 4. Trať je pěkná, jedno nepříjemné stoupání za Riviérou, chyběly mi už zmiňované kilometrovníky a naopak by mi určitě nechyběl nepříjemně hlasitý zvonek kostitřasníka. Šatny a sprchy na Rašínově super, na trati dvě občerstvovačky, tam bych měl připomínku k bublinkové minerálce, která pěkně štípe v očích a bublinky taky nejsou pro běžce zrovna ideální. Organizace závodu výborná, na křižovatkách policie s kolegy z dispečinku zajistili bezproblémový průběh. Na Svoboďáku plno akcí pro lidi, letos mi ale chyběl kolega Baběrád se zbožím New Balance, asi bych mu udělal kšeftík.
Brno by určitě zvládlo i víc takových závodů, co tak třeba maraton?
PS - použité fotky od Lenkatopka a Dana Orálka
Dopoledne jsem si zajel šalinó vyzvednout startovní číslo s čipem, keramickou botou a protože se mi zase podařilo přihlásit mezi první stovkou, taky reklamní tričko závodu.
Počasí vypadalo skoro ideálně - teplota kolem 19ti stupňů, sluníčko vykukovalo jenom občas. Start závodu byl teoreticky ve 14:30; pořadatelé amplionem informovali o novém pravidle - jeden výstřel tři minuty před startem, další minutu..., no, nevím, v nervózní atmosféře před startem asi málokdo počítal, kolikátý výstřel to už slyší. Korunou byla porucha startovací pistole před startovním výstřelem - asi vystříleli patrony :-).
Docela mi vadil závodník(?) na kostitřasu, nebo spíš jeho hlasitá rolnička; kravál to byl, jako by stěhovali kostel. Kolega běžec ze Saké Kateřinky to snášel mnohem hůř, nervoval se a snažil se mu utéct; myslím, že na to vyplýtval dost sil, které mu pak chyběly.
Kolem devátého kilometru, za stoupáním u Červeného konce, jsem si rozbalil isotabletu. U Ronda jsem potkal černé čelo závodu, asi pět afričanů, s odstupem jeden evropan, dva afričani, dvě afričanky..., no, hlavně, že to byl rychlý závod :-(. Konec prvního kola byl docela příjemný - Masaryčka a Svoboďák byly slušně zaplněné lidma, fandilo se - asi to má něco do sebe, pořádat závody v centru - k Líšeňským rybníkům by tolik lidí nikdy nepřišlo. Cílem prvního kola jsem proběhl v čase 43:35 a Honza Šrámek mi nechtěl dát zlatý věnec, který si chystal :-)
V cíli už mě čekala Slávinka. Chvíli jsme se dívali vyhodnocení soutěže živých soch, byly dost působivé, hlavně děcka měly vyvalené oči a ptaly se, jestli jsou to lidi nebo roboti. V lázních na Rašínově jsem se vysprchoval a převlíkl. Na vyhlášení vítězů závodu už jsme nečekali, stavili jsme se na preso a šel jsem si odpočinout na noční směnu.
A hodnocení závodu? Umístění mnohem lepší, než bych podle času čekal: celkově 23. a v kategorii MB 4. Trať je pěkná, jedno nepříjemné stoupání za Riviérou, chyběly mi už zmiňované kilometrovníky a naopak by mi určitě nechyběl nepříjemně hlasitý zvonek kostitřasníka. Šatny a sprchy na Rašínově super, na trati dvě občerstvovačky, tam bych měl připomínku k bublinkové minerálce, která pěkně štípe v očích a bublinky taky nejsou pro běžce zrovna ideální. Organizace závodu výborná, na křižovatkách policie s kolegy z dispečinku zajistili bezproblémový průběh. Na Svoboďáku plno akcí pro lidi, letos mi ale chyběl kolega Baběrád se zbožím New Balance, asi bych mu udělal kšeftík.
Brno by určitě zvládlo i víc takových závodů, co tak třeba maraton?
PS - použité fotky od Lenkatopka a Dana Orálka
20100412
Čebínka
10. dubna 2010
Vyrazil jsem odpoledne po delším čekání na lepší počasí, ale musel jsem se nakonec smířit s teplotou slabě přes pět stupňů a s přeháňkami.
Nechtěl jsem jet z Vinohrad přes město do Řečkovic, což je nejkratší trasa, ale nic moc pro cyklistu. Takže Sherwoodem ke kasárnám, z Tomkáče vedle husovického tunelu na Lesnou a do Soběšic, najít cyklostezku do Mokré hory, kterou jsem už několikrát minul. Dřív si ale mě našlo krupobití, takže jsem honem tahal z batohu pláštěnku; počasí opravdu super. Za Klariskama jsem vjel do první ulice vlevo, a asi proto, že se jmenovala Mokrohorská, konečně jsem hledanou stezku našel. A stála za to, fičel jsem po hezké cestě až do Mokré hory, tam už to mám projeté, takže údolím Ponávky do České a tam chtěnechtě na silnici. Někteří řidiči jsou opravdu kreténi a přestože jsem jel skoro po krajnici, míjeli mě o pár centimetrů. Ve zdraví jsem projel Kuřim, vystoupal na kopec (Obůrky - Třeštěnec?) a v Čebíně odbočil vpravo k rozhledně. Vede tam žlutá turistická značka, ale není kde zabloudit; celkem slušná cesta vede až k rozhledně. Stoupání je místy hodně prudké, ale zdatný cyklista by mohl vyjet - já jsem to nakonec vzdal a tlačil :-(.
Nahoře jsem se lekl, že jedu zbytečně a i když od dubna je rozhledna přístupná, nedostanu se na ni. Nikde ani noha, rozhledna obehnaná plotem a ostnatým drátem, ale pak jsem si s úlevou všiml, že je pootevřená branka; díky, pane správce. Ochotně bych vám nechal deset kč vstupného, kdyby bylo kde.
Tachometr mi naměřil z Brna 27 km. Nadmořská výška pod kopcem v Čebíně je 260 metrů, rozhledna stojí ve výšce 432 metrů, takže docela fest hank. Teď něco technických údajů: otevření proběhlo 1. 4. 2003, konstrukce je hodně podobná Podvrší - Veselici, ocelový sloup, obehnaný 161 ocelovými schody s deseti odpočivadly. Vyhlídková plošina je ve výšce 30 metrů, bohužel na ní nenajdete žádné tabule s informací o okolních kopcích. Nahoře jsou do výšky 38 metrů umístěné nějaké vysílače bůhví čeho.
Výhled je opravdu super, nikde nic nestíní, vidíte na všechny strany. Na východě je Moravský kras a Babí lom, na jihu Pálava a Dukovany, na západě část Tišnova a kopec Pasník, rozhledna Klucanina a na severu Českomoravská vrchovina.
Zpátky jsem sjel druhou stranou kopce, chtěl jsem zamířit na Malhostovice, ale trochu jsem zakufroval, odmítl pozvání na panáka od ochotného děduly, který mi poradil cestu přez vápenku. Nemohl jsem vynechat zajímavý přírodní útvar Malhostovickou pecku a Drásovský kopeček, což jsou vápencové skály z devonu, na kterých roste zajímavá rostlinka - koniklec velkokvětý.
Docela složitě jsem hledal cestu na Malhostovice, až jsem natrefil na slušnou asfaltku, vedoucí žádaným směrem. Časem se z ní stala slušná polní cesta, která bohužel zahnula ke Kuřimi. Kladem je, že jsem se vyhnul kuřimskému kopci a hlavně části silnice. Na tu jsem se napojil až v Kuřimi, protože na první letošní výlet jsem toho ujel docela dost a nechtělo se mi riskovat jízdu po cyklostezce 5231, kde tuším kopce. Takhle jsem projel Českou, Lelekovice, Vranov - pořád do kopce :-(, za Útěchovem jsem odbočil vlevo na krásnou turistickou stezku, po které jsem jsem dojel do mě neznámé části Bílovic; opačným směrem bych to jet nechtěl, je to hoooodně do kopce.
Pokračoval jsem klasicky kolem Svitavy do Obřan, kde jsem částečně ohřál zmrzlé prsty u kafe a přez Majlont vyšplhal na Vinohrady se čtyřiašedesáti kilometry v nohách.
Vyrazil jsem odpoledne po delším čekání na lepší počasí, ale musel jsem se nakonec smířit s teplotou slabě přes pět stupňů a s přeháňkami.
Nechtěl jsem jet z Vinohrad přes město do Řečkovic, což je nejkratší trasa, ale nic moc pro cyklistu. Takže Sherwoodem ke kasárnám, z Tomkáče vedle husovického tunelu na Lesnou a do Soběšic, najít cyklostezku do Mokré hory, kterou jsem už několikrát minul. Dřív si ale mě našlo krupobití, takže jsem honem tahal z batohu pláštěnku; počasí opravdu super. Za Klariskama jsem vjel do první ulice vlevo, a asi proto, že se jmenovala Mokrohorská, konečně jsem hledanou stezku našel. A stála za to, fičel jsem po hezké cestě až do Mokré hory, tam už to mám projeté, takže údolím Ponávky do České a tam chtěnechtě na silnici. Někteří řidiči jsou opravdu kreténi a přestože jsem jel skoro po krajnici, míjeli mě o pár centimetrů. Ve zdraví jsem projel Kuřim, vystoupal na kopec (Obůrky - Třeštěnec?) a v Čebíně odbočil vpravo k rozhledně. Vede tam žlutá turistická značka, ale není kde zabloudit; celkem slušná cesta vede až k rozhledně. Stoupání je místy hodně prudké, ale zdatný cyklista by mohl vyjet - já jsem to nakonec vzdal a tlačil :-(.
Nahoře jsem se lekl, že jedu zbytečně a i když od dubna je rozhledna přístupná, nedostanu se na ni. Nikde ani noha, rozhledna obehnaná plotem a ostnatým drátem, ale pak jsem si s úlevou všiml, že je pootevřená branka; díky, pane správce. Ochotně bych vám nechal deset kč vstupného, kdyby bylo kde.
Tachometr mi naměřil z Brna 27 km. Nadmořská výška pod kopcem v Čebíně je 260 metrů, rozhledna stojí ve výšce 432 metrů, takže docela fest hank. Teď něco technických údajů: otevření proběhlo 1. 4. 2003, konstrukce je hodně podobná Podvrší - Veselici, ocelový sloup, obehnaný 161 ocelovými schody s deseti odpočivadly. Vyhlídková plošina je ve výšce 30 metrů, bohužel na ní nenajdete žádné tabule s informací o okolních kopcích. Nahoře jsou do výšky 38 metrů umístěné nějaké vysílače bůhví čeho.
Výhled je opravdu super, nikde nic nestíní, vidíte na všechny strany. Na východě je Moravský kras a Babí lom, na jihu Pálava a Dukovany, na západě část Tišnova a kopec Pasník, rozhledna Klucanina a na severu Českomoravská vrchovina.
Zpátky jsem sjel druhou stranou kopce, chtěl jsem zamířit na Malhostovice, ale trochu jsem zakufroval, odmítl pozvání na panáka od ochotného děduly, který mi poradil cestu přez vápenku. Nemohl jsem vynechat zajímavý přírodní útvar Malhostovickou pecku a Drásovský kopeček, což jsou vápencové skály z devonu, na kterých roste zajímavá rostlinka - koniklec velkokvětý.
Pokračoval jsem klasicky kolem Svitavy do Obřan, kde jsem částečně ohřál zmrzlé prsty u kafe a přez Majlont vyšplhal na Vinohrady se čtyřiašedesáti kilometry v nohách.
20100411
Černohorský soudek
Termín 3. dubna 2010 mi moc nesedl; v šest ráno jsem končil noční směnu a v devět už jsem musel vstávat, abych se stihl přepravit na přehradu. Jak jsem předpokládal, s parkováním byly problémy a kdybych měl dodržovat předpisy, vracel bych se na start nejspíš až od Rokle. Trošku (nejen) mě zaskočilo, že šatny a cíl závodu
Počasí bylo krásné, zoncna rumplovala, tak jsem si oblíkl trenýrky a triko s krátkým rukávem, bohatě to stačilo.
Trasa vedla od Rakovce poooořád do kopce (pokud nepočítám dva kratší seběhy). Běželo se po asfaltové cestičce, na krajích bylo napadané zetlelé listí, což se hodilo při zpáteční cestě k měkkému došlapu. U Ríšovy studánky jsme odbočili doleva a jak jinak - zase do kopce, k Helenčině. Obrátka byla stylová - kolem soudku černohorského piva a pak už nastoupila příjemnější část závodu - seběh zpátky k Rakovci.
Černohorský soudek byl posledním závodem BBP, takže se zasloužilým běžcům (mě ne, běžel jsem jen čtyři závody) rozdávala trička BBP, k občerstvení byl výběr mezi klobásou a tvrdým sýrem. Hrála country skupina Prakl, takže se dalo příjemně posedět - celkově vydařený závěr běžeckého seriálu.
A nakonec výsledek: čas 40:49 stačil na celkové 59. místo a 19. ve veteránské kategorii. V celkových výsledcích BBP jsem mezi veterány na 45 místě.
Počasí bylo krásné, zoncna rumplovala, tak jsem si oblíkl trenýrky a triko s krátkým rukávem, bohatě to stačilo.
Trasa vedla od Rakovce poooořád do kopce (pokud nepočítám dva kratší seběhy). Běželo se po asfaltové cestičce, na krajích bylo napadané zetlelé listí, což se hodilo při zpáteční cestě k měkkému došlapu. U Ríšovy studánky jsme odbočili doleva a jak jinak - zase do kopce, k Helenčině. Obrátka byla stylová - kolem soudku černohorského piva a pak už nastoupila příjemnější část závodu - seběh zpátky k Rakovci.
Černohorský soudek byl posledním závodem BBP, takže se zasloužilým běžcům (mě ne, běžel jsem jen čtyři závody) rozdávala trička BBP, k občerstvení byl výběr mezi klobásou a tvrdým sýrem. Hrála country skupina Prakl, takže se dalo příjemně posedět - celkově vydařený závěr běžeckého seriálu.
A nakonec výsledek: čas 40:49 stačil na celkové 59. místo a 19. ve veteránské kategorii. V celkových výsledcích BBP jsem mezi veterány na 45 místě.
20100331
běh kolem Myslivny
Devátý závod letošního Brněnského běžeckého poháru - třetí, který jsem běžel (o Kanicích se mi nějak nechtělo psát, ale závod to byl příjemný, organizovaný místními hasiči).
Konečně se umoudřilo počasí, zima šla pali, snad už definitivně. U Myslivny byla samozřejmě zaparkovaná spousta aut, MP organizovala parkování na příjezdové silnici. Jenom náš závod měl prý 208 účastníků.
Jak už jsem naznačil, teplota byla příjemná, asi 13 stupňů a kdybych si vzal trenýrky a tílko, asi bych v tom běžel. Takhle jsem si oblíkl (letos poprvé) krátké elasťáky a tričko s krátkým rukávem.
Běh kolem Myslivny není moc přesný název. Nazval bych to spíš Běh po nakloněné rovině, protože se běželo pořád nahoru dolů. Terén byl vzhledem k ročnímu období dobrý, místy bláto, ale většinou příjemně měkká lesní cesta, občas kamenitá, místy asfaltová silnice, v jednom místě polní cesta vysypaná dřevěnými štěpinami.
Běžely se dvě kola, první jsem chtěl vzít jako mírné, seznamovací, a zapnout v druhém, ale nějak to nešlo. Asi se projevila včerejší Stříbrnická slivovicová smršť :-(, takže jsem to doběhl v mírnějším tempu a zabral až ve finiši. Čas 43:46 stačil na celkové 57. místo a v naší "dědkovské kategorii" na 15., což je celkem slušné.
Konečně se umoudřilo počasí, zima šla pali, snad už definitivně. U Myslivny byla samozřejmě zaparkovaná spousta aut, MP organizovala parkování na příjezdové silnici. Jenom náš závod měl prý 208 účastníků.
Jak už jsem naznačil, teplota byla příjemná, asi 13 stupňů a kdybych si vzal trenýrky a tílko, asi bych v tom běžel. Takhle jsem si oblíkl (letos poprvé) krátké elasťáky a tričko s krátkým rukávem.
Běh kolem Myslivny není moc přesný název. Nazval bych to spíš Běh po nakloněné rovině, protože se běželo pořád nahoru dolů. Terén byl vzhledem k ročnímu období dobrý, místy bláto, ale většinou příjemně měkká lesní cesta, občas kamenitá, místy asfaltová silnice, v jednom místě polní cesta vysypaná dřevěnými štěpinami.
Běžely se dvě kola, první jsem chtěl vzít jako mírné, seznamovací, a zapnout v druhém, ale nějak to nešlo. Asi se projevila včerejší Stříbrnická slivovicová smršť :-(, takže jsem to doběhl v mírnějším tempu a zabral až ve finiši. Čas 43:46 stačil na celkové 57. místo a v naší "dědkovské kategorii" na 15., což je celkem slušné.
20100124
Nerezová Radostická desítka
Po čtyřiceti dnech tréninku jsem si řekl, že bych mohl vyzkoušet jak jsem na tom porovnáním s konkurencí. Los padl na Radostickou desítku. Až na místě jsem zjistil, proč je Nerezová. Čekal jsem selanku - pár okruhů kolem vesnice na zledovatělé silnici, ale po pár stech metrech jsem jsem zíral na prudký kopec, do kterého jsme běželi (později jsem zjistil, že je to sjezdovka). Běželo se po ušlapaném sněhu a docela pomáhaly nesmeky, které jsem měl natažené.
Nahoře jsem si řekl, že když tenhle hank mám vyběhnout třikrát, musím trochu ubrat tempo, ale to jsem netušil, že za chvilku mě čeká dlouhý úsek lesem v hlubokém a sypkém sněhu; hrůza! Noha při každém došlápnutí ujížděla bokem, při odrazu proklouzávala a sil rapidně ubývalo. Teplota byla kolem -15°, ale potil jsem se jako vrata od chlíva. Z lesa se seběhlo zase do vesnice na zledovatělou silnici, kde už nesmeky hezky držely.Po třech kolech jsem toho měl tak akorát dost, nečekal jsem, že deset kilometrů mi dá tak zabrat. Na startu hlavního závodu bylo 168 nerezových běžců a běžkyň a doběhl jsem 80. za 54 minut 35 vteřin. Projevila se malá trénovanost a pořád ještě nadváha (4 kg).
Musím pochválit pořadatele; kde to bylo možné, byla trať pěkně upravená a vyznačená. V prostoru startu se zdarma čepoval čaj a dokonce i svařák, který jsem bohužel neochutnal, jsa vozmo. Po doběhu každý dostal půllitrovou grenu, tatranku a müsli tyčinku - za čtyřicet kč startovného super. Za zvýhodněné ceny se dalo nakoupit kdejaké sportovní oblečení a boty New Balance.
Musím pochválit pořadatele; kde to bylo možné, byla trať pěkně upravená a vyznačená. V prostoru startu se zdarma čepoval čaj a dokonce i svařák, který jsem bohužel neochutnal, jsa vozmo. Po doběhu každý dostal půllitrovou grenu, tatranku a müsli tyčinku - za čtyřicet kč startovného super. Za zvýhodněné ceny se dalo nakoupit kdejaké sportovní oblečení a boty New Balance.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)