běh na Býčí skálu 2011

10. prosince 2011

Počasí proti loňsku ideální - skoro sucho, v Brně tři stupně nad nulou, slunečno.
Účast byla velice slušná - z výsledků jsem později zjistil, že třicítku nás běželo 49 a půlku 35. Vloni jsem vyběhl dost rychle, abych neztratil kontakt čelem, které znalo trasu. Později jsem toho litoval, až jsem cestou do kopce ztěžka zvedal nohy. Letos jsem se poučil a běžel asi až v půlce startovního pole. Po krátké rovince na hrázi jsme vběhli do lesa a do stoupání. Tempo se mi zdálo až moc pomalé, ale na předbíhání moc prostoru nebylo. Vyběhli jsme do prudkého, rozbláceného stoupání pod elektrickým vedením, předběhl jsem dva pomalejší kolegy, pak rovinka a zase stejné stoupání, ale tentokrát bylo písčité a skoro neprokluzovalo. Další úseky byly příjemnější - lesem jsme proběhli kolem Soběšic a před Útěchovem naběhli na silnici. V autobusové smyčce se odpojili "půlkaři" a moje obavy se naplnily - přede mnou nikdo v dohledu. Naštěstí si trať víceméně pamatuju z loňska. Za Útěchovem se mi zdá, že vede trochu jinak, ale značená je dobře, oranžové pásky visí na větvích docela hustě. Přebíhám silnici a po pár stech metrech už sbíhám prudší klesání, které vede do Adamova; vloni se mi to zdálo být mnohem později. Prudkou lesní cestu vystřídalo dlouhé klesání po asfaltce a výběh pod Adamovským nádražím. Vbíhám na silnici a málem ležím, protože námraza na silnici je jako sklo. Opatrně přebíhám na krajnici a mířím ven z Adamova.
"Kolik kilometru musite bězet?" ptá se mě na chodníku udivený šikmooký spoluobčan.
"Třicet", ale nemusíme. Jsme blázni, kteří běhají rádi :-)
K Býčině zase stoupám, ale jenom mírně, nic dramatického. Horší je to s ledovkou - když zaběhnu do silnice, jsem jako koza na ledě, tak se zase vracím do bezpečného písku na krajnici. Musím hlídat auta, aby mě náhodou nesmetly; jezdí okolo naprosto suverénně.
Předbíhám močícího veterána a dívám se do protisměru, kdy už uvidím Dana Orálka, jak se vrací do Brna. Pořád nic a to už běžím dost dlouho, kde je ta Býčina?! Vysosávám endurogel, snad ho brzo zapiju na obrátce. Vloni mi to připadalo kratší, ale z Adamova je to skoro pět kilometrů. Konečně se potkávám s Danem, po sto metrech s dalším, pak skupinka, Laďa Rosman, Ivana Martincová; přede mnou je docela hodně lidí.
Dobíhám na obrátku a jsem tam jediný běžec. V klidu piju hrnek horkého čaje, do pusy hodím kousek banánu, stěžuju si na namrzlou silnici.
"Tady se nikdy moc nesypalo, je to krasová oblast". Hm, díky za vysvětlení. A zase na trať. Z kopce je to veselejší a taky zjišťuju, že i za mnou běží dost lidí, mezi nima i Tomáš, který chtěl jít jenom patnáctku. Sem tam někoho předbíhám, nejspíš většinou běžce, kteří vyrazili o půl hodiny dřív. V asfaltkovém stoupání za Adamovským nádražím předbíhám tři běžce, třetí je sténající Ivoš Zejda. Stoupání není moc prudké, ale hodně dlouhé, občas proložím běh chůzí. Vybíhám další stoupání lesem a shora se dívám, jestli mě někdo nedobíhá - nikdo. Přede mnou taky nikdo, takže sólo běh. Do Útěchova je to jasné, není kde zabloudit. Za ním je to horší, tam jsem vloni zapomněl odbočit vpravo a chvíli bloudil lesem, než jsem našel ve sněhu stopy běžců. Asi jsem to kritické místo objevil; táhlo mě to na pěšinu vlevo, ale uviděl jsem oranžový fáborek vpravo - teď už snad nezabloudím.
Sluníčko mám rád, ale teď mi svítí do očí a musím mžourat po značkách. Jde to, ale za Soběšicemi musím na lesních "křižovatkách" několikrát zastavit a pátrat - fáborky asi někdo trhá, jsou najednou dost řídce. Musím dokonce tipovat a běžet kus odhadem, naštěstí se vždycky značka objevila.
Teď už musím být asi kilometr od cíle, na začátku posledního klesání, ale při nejlepší vůli značku nikde nevidím. Zkusmo probíhám desítky metrů po různých chodnících - nic. Na kole přijíždí Vilma - že by záchrana? Bohužel taky neví, ale trasa by prý měla vést po žluté turistické značce. Další běžci pořád nikde, tak se vydávám po žluté. Cesta mi moc povědomá není, ale vede přibližně správným směrem. Rozhlížím se a sto metrů za sebou vidím běžce v modré bundě. Sláva! Asi běžím dobře. Pak se ale les otevřel a zjistil jsem, že jsem uprostřed Zamilovaného hájku, takže špatně. Ptám se paní s kočárkem, ale těžko vysvětluju, kam se chci dostat. Modrý běžec někam zmizel a přibíhá červený. Zapojuju logiku - pokud jsme vybíhali ze severní strany Zamilce, musím zpátky a držet si údolí po levé ruce. za chvilku předbíhám jednoho běžce podruhé a už vidím cílovou rovinku. Sláva, zaběhl jsem si asi půl kilometru, ale zdržel se minimálně pět minut.
Od startu docházím 300 metrů do šatny, k horké sprše.
Mailem mi přišly výsledky - doběhl jsem přesně v polovině startovního pole 24. v čase 2:38:36. Příští rok snad už nezabloudím.