Nevím o tom, že by se v poslední době v Brně někdy běžel takhle dlouhý závod - nejdelší zatím byl asi prosincový Běh na Býčí skálu - třicítka, kterou Masakr délkou dvakrát překonal, část trasy mají tyto závody společnou. Přihlásil jsem se dlouho dopředu, celkem bylo přihlášených přes 300 lidí, nakonec nás běželo 220.
Celý závod jsem odběhl s Danem Hejnyšem, který sem kvůli tomu přijel z Prahy. Už jednou jsme spolu běželi Mělnický maraton, který pro mě dopadl neslavně a od té doby už běhám sám. Tohle ale byla jiná situace - těžký ultrazávod s převýšením 1900 m. Navíc další sobotu poběžím Ostravský maraton, kde potřebuju zaběhnout slušný čas, abych se kvalifikoval do Prahy příští rok, takže čas určitě hrotit nebudu. V pátek večer jsme si na Družstevní vyzvedli čip, kartu závodníka s mapou a tričko a absolvovali vyšetření na složení těla a antropometrická měření. Já navíc dostanu zítra sporttester Garmin na sledování tepovky.
 |
| na startu (foto mag80) |
V sobotu jsem vstal před pátou, lehce posnídal a jel do Bystrce pro Dana. V Medlánkách jsem si vyzvedl Garmina, převlíkl se v dámské šatně u bazénu. A jak se píše v propozicích: v 6:57 východ slunce, v 7:00 start závodu. S Danem jsme vyběhli asi kolem 50. místa a postupně jsme se propracovali asi na 30. Proběhli jsme Medlánkami a lesem obíhali Ivanovice. Stoupání bylo hned na druhém kilometru dost výrazné, hodně běžců uplatnilo hůlky na nordic walking, které si nesli - bohužel se na úzké cestě dost těžko předbíhali.
 |
| před Českou (foto mag80) |
Obíháme Ivanovice po lesní cestě, vlevo se otvírá moc pěkný výhled do krajiny. Probíháme Českou, Lelekovice obíháme hájkem Březina a už se před náma zvedá Babí lom. V nohách asi deset kilometrů, ale přesto přecházíme do chůze, stoupání je moc prudké. Vyšplhali jsme k patě rozhledny, dostali první razítko do karty, napili se a už nás čekal nejzajímavější úsek závodu. Skalnatý hřeben k běhání sice moc nebyl, popobíhali jsme pár metrů a zase šplhali na další skalku, ale bylo to krásných asi 400 metrů, navíc s exkluzivním výhledem. Bohužel vepředu vytvořil opatrnější závodník špunt, takže se nás za ním shluklo asi deset. Seběhli jsme z prudkého kopce a běželi pěknou lesní cestou do Vranova. Za klášterem jsem si dal ionťák a doplnil lahvičku. Trasa vedla cestou, kterou jsem neznal - mírné stoupání ulicí V aleji. Tam na nás čekalo překvapení - Dan Orálek s foťákem. Myslel jsem si, že se pohybuje na špici, jak je jeho zvykem, ale asi má nějaké zdravotní potíže.
 |
| za občerstvovačkou ve Vranově (foto dao) |
Za Vranovem jsme běželi po turistické značce dolů do Adamova - další krásný úsek trati. Pěkná stezka po úbočí, vpravo zalesněný skalnatý kopec, vlevo krásný výhled do údolí. S Danem šetříme síly a pár rychlíků nás předbíhá. V Adamově podbíháme koleje a známou cyklostezkou míříme směr Nový hrad. Cestou kolem Svitavy ukazuje Garmin 20 absolvovaných kilometrů. teď už jenom maraton a je to za náma :-). Běžíme kolem studánky, ale zatím vodu nepotřebujeme. Za ní odbočujeme vpravo k Novému hradu. Povede trasa obtížnou turistickou stezkou, nebo příjezdovou cestou pro auta? Otázka byla zbytečná, na cestu pro auta se třeba podívám jindy. Pěšina je dost prudká, neplýtváme silama a přecházíme spolu s dalšími závodníky do chůze. Nahoře se chvilku rozmýšlím, protože vidím běžce, kteří pokračují vpravo. Šipky ale ukazují vlevo, ke kontrole Nový hrad, tihle už ji mají za sebou. Takže ještě kousek stoupání, razítko do karty a stejnou cestou dolů. Potkáváme borce, přibíhající, nebo spíš jdoucí, zespoda. Mají snahu se přidat k nám a vynechat kontrolu, tak je směrujeme správně. Běžíme širokou, mírně stoupající lesní cestou a opět se kocháme krásným výhledem po levé straně. Nejvyšším bodem tohoto úseku je kontrola u Máchova památníku. Pří sbíhání od něj mi podklouzla noha a taktak jsem nespadl. Po dlouhém seběhu se ocitáme zase v Adamově. Před kontrolou a občerstvovačkou na 30. kilometru opět fotí Dan Orálek.
 |
| podruhé v Adamově (foto dao) |
Doplňuju ionťák a beru si banán, Dan zkouší povidlový koláč a mlaská si, že je dobrý. Nemám odvahu zkoušet to taky. Vydáváme se serpentinama po chodníku opět nahoru. Vybíháme z Adamova a lesní cestou šplháme k Alexandrově rozhledně. Kus před ní popochází po cestě skupinka běžců, kteří váhají kam dál. Směrujeme je na chodníček k rozhledně, varuju Dana před trčícími kameny a ve zdraví dobíháme k rozhledně. Podle sportypalu jsme na dvou a půl kilometrech nastoupali 280 metrů. Necháváme si označit karty a pokračujeme na Babice; cesta ještě kousek mírně stoupá, ale pak už spíš klesá, takže nabíráme relativně vysokou rychlost. Projížděl jsem tady na kole a nenašel jsem odbočku k nádraží, takže teď jsem měl trochu obavy, aby jsme nezabloudili. Trať byla naštěstí dobře značená. Cestou dolů sahám pro gel, abych doplnil energii a marně - někde jsem ho vytratil. Dole u řeky na 38. kilometru dostáváme další razítko, kousek se vracíme stejnou cestou a pak vybíháme stoupání k arboretu. Dan mě do kopce táhne; sám bych možná kousek šel, ale vybíháme až nahoru a pak rozbitou, místy bahnitou cestou sbíháme do Bílovic. Přebíháme ostrov a na 42. kilometru se zastavujeme na občerstvovačce a kontrole. Sešlo se nás tady víc, někteří borci si dopřávají delší přestávku. Dan si dává zase oblíbený koláček a tentokrát to zkouším taky. Dvakrát jsem si kousnul a zase jsme se pomalu rozběhli, jím při běhu, ale po chvilce to vzdávám; koláč je určitě výborný, ale teď mi připadá suchý a nestravitelný, radši zůstanu u ovoce. Prudkým stoupáním kolem továrního komína míříme do lesa a na Útěchov; běžet se moc nedá, takže spíš jdeme a dáváme se do řeči s borcem, který nás doběhl. Do Útěchova se ale nedostaneme tak lehce, odbočujeme dolů kolem potůčku Praskavice. Cesta by byla příjemná, dlouhé, mírné klesání, ale povrch kamenitý, takže si musíme hlídat každý krok. Dan si začíná stěžovat na bolesti v kyčlích, zvolňujeme a občas přecházíme do chůze i z kopce. Proběhli jsme tunýlkem pod železnicí, odbočili vlevo kolem řeky a pak přes kontrolu, zase tunýlkem nahoru lesem. Stoupání celkem mírné, ale Dan kvůli kloubům trpí čím dál víc. K Útěchovu se dostáváme tak prudkým kopcem, že místy lezeme po čtyřech. Mezi domky už se cesta srovnává, takže se bez větší námahy dostáváme ke kontrole na 50. kilometru. Kolem Útěchova jenom proběhneme a míříme svažující se cestou k Ořešínu. Z kopce zase občas jdeme, Dana bolí kyčle a já už toho taky začínám mít dost. Naštěstí mě bolí jenom nárt pravé nohy otlačený čipem, který jsem špatně zašněroval a hrudní pás mě vepředu taky pěkně odírá.
Dobíhá nás borec, který se ptá, kolik je hodin; rád by stihl vlak, tak přidává na tempu a odbíhá nám. Kolem Ořešína taky jenom probíháme a míříme k Soběšicím. Napojujeme se na trasu Běhu na Býčí skálu, kolem Soběšic a dolů do Zamilovaného hájku. Dan zase přechází do chůze, kyčle bolí, posílá mě dopředu, aby mě nezdržoval, ale já nijak zvlášť nespěchám a za týden potřebuju zaběhnout Ostravský maraton pod tři hodiny, abych se kvalifikoval na MČR v maratonu v Praze, takže ušetřím síly. Probíháme cílem Býčiny a míříme ke hřišti na Novoměstské. Dan se zděsil další prudké stráně, ale uklidnil jsem ho, je to jenom pár metrů, tady to znám. Po šedesáti kilometrech už ale každý metr bolí. Kličkujeme Řečkovicemi, málem jsme seběhli z trasy - šipky jsem si všiml na poslední chvíli. Dostáváme se na Vážného a tady už vím přesně, kde jsme a kde je cíl. Vedu Dana a teď už se i ohlížíme, aby nás na poslední chvíli někdo nepředběhl; někdo je za náma vidět, ale náskok nám bude stačit. Podbíháme silnici u Řečkovické smyčky šaliny a zdoláváme poslední metry do cíle. Sice mírně do kopce, ale s vidinou blížícího se odpočinku už vydržíme běžet a dobíháme zároveň do cíle.
Byl to můj nejdelší běh, dostal jsem pěkně do těla, nárt pravé nohy mám modrý od čipu, na hrudníku odřený pás, ale jsem spokojený, že jsem to zvládl. Trasa byla těžká, ale taky moc pěkná, musela se všem líbit.
Celkově jsem doběhl 32. z 220, 61 kilometrů jsem zvládl za 6:27:36.
Žádné komentáře:
Okomentovat