Chřibský maraton 2011

Chřibský maraton 2011

sobota 15. 10.

   Stejně jako vloni jsem vybíhal v klidu a naplánoval jsem si výletní tempo, protože minulý měsíc jsem si v Ostravě vylepšil osobák na 3:01:59, což tady stejně nepřekonám. Počasí výletu přálo - sice nebylo 12 stupňů, jak zveřejnili pořadatelé, ale spíš tak kolem osmi, ale svítilo sluníčko a vítr foukal až ke konci mezi Zdounkami a Kroměříží. Váhal jsem, co na sebe a nakonec jsem zvolil lehkou variantu - trenýrky a triko s krátkým rukávem.
   Do Kroměříže jsme přijeli včas, ale tak dlouho jsme seděli u Osinů, že jsem na start dobíhal a rozvičení proběhlo ve zkrácené verzi, naštěstí bez následků v podobě natáhnutého svalu. Po startovním výstřelu jsem zjistil, že nemám nachystaný sporttester - skleróza postupuje rychleji, než jsem čekal :-). Než proběhla synchronizace a pustil jsem stopky, bylo 15 vteřin po startu. Pořadatelé hlásili rekordní účast 105 běžců a běžkyň a pokud můžu posoudit, rekordní byla i vysoká výkonnost zúčastněných.




vesele po startu

   Během dvou okruhů na stadionu se startovní pole hodně roztáhlo, vepředu táhl Dan Orálek, Vabroušek ... Vyběhli jsme ze stadionu, čelo se vzdalovalo a sem tam mě předběhl někdo další. Na třetím kilometru ve Vážanech první kilometrovník - moje rychlost něco málo přez 4 minuty na kilometr, v pohodě. Doběhl mě Laďa Rozman, na poslední chvíli se prý převlíkal a vybíhal se ztrátou půl kola. Pátý kilometr a mezičas 21:13. Laďa se držel se mnou asi dva kilometry a pak se začal pomalu vzdalovat - já si běžím na výlet a mezičasy jsou dost rychlé, takže si s tím nedělám hlavu.
   Sedmý kilometr a v Trávníku první občerstvovačka. Dávám si ionťák a zastavuju, abych si ho v klidu vypil. Předbíhá mě další borec, ale držet se ho nebudu, má hrozně nestálé tempo. Zato asi šedesát metrů přede mnou běží světlovlasá holka (později jsem zjistil, že je to Jana Dorazilová) hezkým stylem a pravidelným tempem, té se budu držet, ale s odstupem, stíhat ji nebudu. Pokračujeme přez Střížovice po silnici na Kvasice. Značka deset kilometrů je v prvním nepříjemném stoupání, mezičas 21:04 (42:17). Na konci Kvasic bude další občerstvovačka, takže dorážím druhou půlku Endurgelu a zapíjím vodou. Za Kvasicema se silnice zvedá hodně nepříjemně, ale já nespěchám. Nahoře mě ale stejně píchá v pravém boku - teď si vzpomínám, že vloni to bylo přesně tak. Příští rok musím počkat s gelem na později. Vystoupali jsme do Nové dědiny, mezičas na patnáctce 22:56 (1:05:13), pořád dostatečně rychlé. Loňské mezičasy v hlavě nenosím, ale pomalejší asi nebudu. Za Dědinou běžíme lesem, sice pořád po silnici, ale provoz není skoro žádný. Stromy jsou krásně vybarvené, sluníčko svítí a běží se mi dobře.
   Blížím se ke Kostelanům, na značce 20 km mám mezičas 1:27:42 - čtvrtá pětka za 22:29 - dost rychlé, ale zpomalovat nebudu. V Kostelanech míjím značku půlmaratonu a čas 1:32:32 - pohoda. Předbíhám Radka Dočkala, rozběhl to asi až moc svižně. Pokračujeme nepříjemným stoupáním a z Kostelan vbíháme zase do lesa. Teď je to trochu jako na houpačce, nahoru, dolů. Pak už jenom nahoru a nahoru. Blížíme se k Bunči a buď jsem chytil druhý dech, nebo ostatní zpomalili, nebo jsem se zbláznil, každopádně ve stoupání předbíhám Laďu, Janu a jednoho dalšího, funícího a dupajícího běžce. Mezičas na pětadvacítce 1:51:13, nejtěžší pátá pětka za 23:31 a pak občerstvovačka; zastavuju, dobývám se do tuby s gelem, zapíjím to vodou a Jana mě předbíhá, ale v prudkém seběhu jí to vracím. V minulých ročnících jsem tady asi probíhal v mírném bezvědomí, protože si pamatuju za Bunčem jenom jedno stoupání a jinak pořád dolů až do Zdounek. Jenže ono je to zvlněné mnohem víc a stoupání je několik, ale už to není nic hrozného. Navíc mám pořád docela dost sil, ostatním se pomalu vzdaluju a široko daleko přede mnou nikdo. Vybíhám z lesa a otvírá se krásný výhled do krajiny, Hostýn je zakrytý oparem, Kroměříž mám jako na dlani. Míjím značku 30 km, mezičas 2:12:29, šestá pětka 21:16, docela rychlé. Z kopce se běží lehce, dole to bude horší. Vbíhám do Zdounek, sosám zbytek gelu a zapíjím vodou - zase hezky v klidu, se zastavením. Sto metrů před sebou vidím někoho běžet, ale žádné stíhání nebude, jak jsem předpokládal, ztěžkly mi nohy a moc mi to neběží. Zmírňuju tempo, beru si i Carbonex a čekám, kdy to přejde; za chvilku je to lepší, ale lýtka už docela pobolívají. Mezičas na 35. kilometru 2:34:14, sedmá pětka 21:45. Při přeběhu na druhou stranu silnice se ohlížím a vidím, že se ke mě blíží Laďa s Janou. Nejvíc sil má Jana a nechává nás za sebou. Laďa si stěžuje na křeče v lýtkách, nabízím mu tabletu Carbonexu, ale nezná to a radši odmítá. Občerstvovačka v Šelešovicích mě trochu zaskočila, nějak jsem na ni zapomněl, dávám si čaj. Je mi líp a tempo už se blíží normálu. Laďa začíná ztrácet, Jana mi utíká, ale zase před sebou vidím dalšího, který se občas ohlíží, asi toho má dost. Ve Vážanech je na dosah; nasadil jsem v rámci možností ostřejší tempo a předbíhám ho. Poslední občerstvovačka, dnes ji mimořádně využívám a v běhu si dávám trochu vody. Míjím 40. kilometr a mezičas 2:57:39 (osmá pětka 23:25) ! Super! Minulé mezičasy jsem moc nehlídal, protože jsem si dnes nedával žádný cíl, jenom ve zdraví doběhnout. Míjím známá místa - Tesco, plechový plot, kruháč, Moravská ulice, otáčím se a za mnou nikdo. Fajn, nemusím se honit. Pohodovým tempem vbíhám na stadion a v klidu dobíhám. Slávka na mě volá, že jsem třetí, ale to asi nebude pravda - nebyla, musel bych být ve starší kategorii. Stejně ale čas 3:06:55 je parádní, vloni jsem v Ostravě zaběhl svůj rekord jenom o minutu lepší. Jsem spokojený jak želva, vyklusávám kolem stadionu. V bráně borců číhá Dan Orálek s foťákem na další běžce, domlouvám se s ním na zítřejší společný výběh; pokud prý nezaspí, přijde. Vracím se k rodině - kroutí hlavou, jak se mi může chtít ještě po maratonu obíhat stadion :-).

cíl

   Nakonec jsem celkově 17. a v kategorii MB 5. Konkurence byla opravdu silná, přede mnou byl na čtvrtém místě Šindelek z Frýdku s časem jenom 22 vteřin přes 3 hodiny!
   Celkové hodnocení: samá pozitiva. Hodnotit pořadatele je celkem zbytečné, tradičně byli vynikající. Letos ještě navíc před startem seskočili na stadion parašutisti a zřejmě tam byly nějaké dětské soutěže, ty už jsem nestihl. Měl jsem trošku obavy z kotníků - levý chronicky zvrtnutý a pravý poslední dobou pobolívá a nevím proč. Na levý jsem dvakrát špatně došlápl - a nic! Pravý se neozval vůbec, takže paráda. Žádná velká krize se nekonala, ve Zdounkách jsem se sice rozbíhal ztuha, ale krizí bych to nenazýval.