Chřibský maraton 2010

Kroměříž, 23. 10. 2010

Ráno jsem mrknul na teploměr, který se zastavil na nule. Hm, nic moc. Navíc se všude válela mlha, zima byla vlezlá. Chřibský maraton jsem běžel čtyřikrát, vždycky kolem poloviny října a vždycky bylo hezky, teplota kolem čtrnácti a slunečno; že by se to letos změnilo? Před osmou jsem si dal hrnek müsli s mlíkem, osvědčenou zásobárnu energie.
Start byl plánovaný na 10:30 a před desátou už jsem byl na stadionu. Na dráze už pobíhalo plno běžců, viděl jsem i pár tváří, známých z ostravského maratonu před čtrnácti dny. Startovné bylo proti minulému maratonu o 20 kč vyšší, ale stovka je pořád docela srandovní třeba proti čtrnáctikilometrovému Běhu kolem prýglu, kde se platily čtyři stovky. Po desáté začalo nesměle vykukovat sluníčko a lehce se oteplovalo, opravdu ale jenom lehce, takže jsem se rozhodl, že si oblíknu sice krátké kalhoty, ale triko s dlouhým rukávem, což se později ukázalo jako dobrá volba.
Sosnul jsem si trošku Carbogelu a zbytek poslal na občerstvovačku na 12. kilometru. Na start se postavilo kolem osmdesátky běžců, jeden vyrazil o půl hodinky dřív; tohle se mi moc líbí - takový "rodinný" běh, žádné tisíce lidí a navíc vstřícný postoj k běžcům - trvá ti to dýl? Vyběhni dřív, není problém. Chceš na trati vlastní občerstvení? Stačí ho položit do příslušné krabice a je tam.

Start byl docela rychlý - nebo jsem já pomalejší? Dvakrát jsme obkroužili stadion a vyrazili, přede mnou asi 15 lidí, opravdu dost rychlý start na tak těžký závod. Rozhodl jsem se, že nebudu rychlost přehánět; před čtrnácti dny jsem běžel maraton v Ostravě, pobolívá mě naražené koleno a nevím, co udělá na trati, je možné, že ani nedoběhnu a hlavně - tohle je chřibský maraton, v kopcích budu energii potřebovat.
První mezičas jsem si mohl zkontrolovat na třetím kilometru - 12:50, takže kilometr za 4:17, to je docela rychlé, ale běží se dobře, takže v tom vydržím. Proběhli jsme kolem odbočky na Kotojedy, po silnici směr Kvasice. Pátý kilometr vzorně vyznačený na obou stranách silnice a čas 21:08. Sedmý kilometr v Trávníku a první občerstvovačka, dávám si horký čaj. Pokračujeme na Střížovice a předbíhá mě borec v červenobílých botách NB, které mu vržou tak hrozně, že obětuju něco sil a dostávám se zase před něj, abych to nemusel poslouchat.
Desátý kilometr je uprostřed prvního většího stoupání, čas 42:50 pořád v pohodě, žádné zrychlování není potřeba a koleno drží. Předbíhá mě borec s holkou a s nima - Vrzavé boty :-(. Budu to muset vydržet, nemá smysl se uštvat v první půlce, zvlášť na Chřibském maratonu, tady se láme chleba kolem 25. kilometru. Probíhám Kvasice, na konci vesnice je další občerstvovačka, beru si Carbogel, mocně sosám a zapíjím vodou. Gel si strkám do kraťasů za pas, ale sjíždí dolů, tak ho otáčím šroubením dolů, hranaté dno se zachytává o gumu v pase.  Jestli se mi to šroubení při běhu otevře, budu vypadat,  že mám z běhu orgasmus :-). Za Kvasicema už jde do tuhého, vybíháme dlouhé, nepříjemné stoupání kolem Nového Dvora. Dnes si běh užívám a vychutnávám si krásný výhled, který se otevřel na pravé straně - kolem Kvasic se obtáčí Morava, s ní se leskne i plocha Tlumačovské tůňky, která mi přijde spíš jako docela velký rybník. Odhaduju, že jsme vystoupali o dobrých sto metrů výš. Pořád mi sjíždí hrudní pás pulsmetru, musím ho vytahovat nahoru a teď mě navíc začalo píchat v boku, asi jsem si dal moc gelu s vodou. Snižuju už tak nízké tempo a čekám až bolest odezní. Probíhám Novou dědinou, na značce 15 kilometrů ukazují stopky 1:07:07, tempo je pomalejší, ale tak jsem si to naplánoval, trasa už je dost kopcovitá. Mám tak víc času kochat se krásným okolím - louky, údolí, barevné lesy - paráda. Občas už běžím i z kopce, takže trošku zrychluju, dvacítku mám za 1:30:33. V Kostelanech je vyznačená polovina trasy - 1:35:40, což by znamenalo výsledný čas kolem tří hodin a dvanácti minut - na tenhle závod super výsledek (aspoň pro mě). Vybíháme z Kostelan, jak jinak, než zase do kopce, pak zase dolů, je to jako na houpačce. Při seběhu pouštím nohy, aby si běžely a tak předbíhám borce v dresu Barnex sportu, naopak mě v dalším stoupání předbíhá třetí holka a s ní - málem jsem padl v šoku - borec v plátěných tříčtvrtečních kalhotách a fleesové mikině!

To si snad dělá srandu a vyběhl tady někde z auta, přece takhle oblečený neběží maraton? Držel se přede mnou asi kilometr, pak mu holka utekla a předběhl jsem ho i já. Cesta vede lesem a mírně, ale vytrvale stoupá. Bunč se blíží, cesta se stáčí do serpentin a stoupání je prudší. Tohle je nejhorší úsek trasy - sil ubývá, stoupání je prudké, serpentiny vedou lesem; unavený běžec doufá, že za zatáčkou už uvidí vrchol, ale je tam zase jenom další kopec; náročné je to i na psychiku, ale dnes jsem na to připravený. U Bunče si dávám na další občerstvovačce čaj, vybíhám ještě kousek stoupání a pak prudce dolů na Zdounky - po vyběhnutí z lesa je vidím sice blízko, ale pěkně hluboko. Předbíhám nějakého veterána, pár seniorů v Daewoo Matiz mi nabízí rozinky, ale děkuju a spoléhám se na Carbogel. Mezičas na 30. kilometru mám 2:17:22; pohoda. Před občerstvením ve Zdounkách jsem vycucnul zbytek gelu, bylo ho tam míň, než jsem čekal. Je přede mnou další nepříjemný úsek - frekventovaná silnice ze Zdounek do Kroměříže. Běží se mi celkem dobře, i když únava se hlásí, ale s tím se počítá. Kolem 35. kilometru (2:40:12) předbíhám Vrzavé boty, které už kupodivu nevržou. před sebou pořád někoho vidím, ale nemám chuť je stíhat, docházejí síly a to dost rychle. Celou cestu jsem neměl krizi a i teď to hlava zvládá dobře, ale nohy těžknou a musím zvolnit. Proběhl jsem Jarohněvice a očima přitahoval Vážany, to už je vlastně Kroměříž. Ve Vážanech nechávám bez povšimnutí poslední občerstvení, probíhám kolem značky 40 km v čase 3:05:00. Poslední dva kilometry už dobíhám setrvačností, široko daleko kolem mě nikdo, nemám důvod finišovat a výsledný čas 3:15:15, takže spokojenost. Celkově 15., v kategorii už tradičně 4.
V šatně si vedle mě sedl borec s vrzavýma botama, nedalo mi to a řekl jsem mu o tom. "Ani mi to nepřipomínej. Zapomněl jsem si dát do bot vložky, ale až mi popraskaly puchýře, už se to dalo". Ukázal mi nohu se zakrvácenými prsty a já jsem musel v duchu smeknout, protože si musel hodně vytrpět, ale vydržel. A vo tom to je, ne? :-)
Pokud mám závod zhodnotit, pak musím rozhodně pochválit pořadatele, jako každý rok byla organizace na jedničku, občerstvovacích stanic bylo dost a dobře zasobené, dvacet metrů před každou stál špion, který hlásil dozadu, co si kdo přeje, aby se běžec nezdržoval.
Trať není stavěná na lámání rekordů, převýšení je přez 300 metrů (mě se zdá i vyšší), docela nepříjemný je úsek Zdounky - Vážany po frekventované silnici, ale pohled na krásnou krajinu Chřibů tohle všechno převáží, vždycky se sem rád vrátím.