Maraton Ostrava

9. 10. 2010

První dojem z Ostravy nic moc - město nebylo přez mlhu skoro vidět a po vystoupení z auta nás rozklepala pěkná kosa. Místo startu - Masarykovo náměstí jsme našli (s pomocí navigace) bez problémů, vystál jsem si asi desetiminutovou frontu na startovní číslo a čip, pořadatelé přihodili i tričko závodu velikosti XL, což se na mé 165 cm vysoké postavě bude určitě vyjímat :-). Přímo na náměstí byly stany, kde bylo možné se převlíct, oficiální šatny v lázních na Čapkárně, ale ty jsem ani nehledal a vzal zavděk azylem v obchodním domě na náměstí. Rodinka si sedla ko kavárny na kafčo, já jsem se převlíkl a zahřál. S oblečením jsem řešil dilema - původně jsem chtěl běžet v lehkých trenýrkách a tričku s krátkým rukávem, ale na náměstí byla taková zima, že jsem uvažoval o dlouhých nohavicích. Nakonec jsem zvolil kompromis - triko s krátkým rukávem a elastické kraťasy nad kolena, což se ukázalo jako dobrá volba.



škaredá, studená mlha

 Na startu nás znejistil pořadatel informací, že vybíháme zároveň s půlmaratonci, kteří někde po kilometru běží rovně a my odbočujeme doprava. Paráda! Už jsem se viděl, jak běžím půlmaraton. Startovní výstřel zazněl tři minutky po desáté, obkroužili jsme náměstí, seběhli k Ostravici běželi pohromadě i s půlmaratonci. Snažil jsem se sledovat žluté tričko Dana Orálka, abych věděl, kde mám zabočit, ale bylo mi jasné, že mi brzo zmizí z dohledu. Zkusil jsem se zeptat kolegy, jestli ví, kde je ta odbočka. "Nevím, dívám se, kam běží Orálek". Hm, tak dík :-). Naštěstí to měli pořadatelé zajištěno, stál tam vyvolávač, který nás poslal vpravo na vyvýšené nábřeží, po kterém jsme běželi kolem Komenského sadů až k Muglinovské ulici, před kterou jsme sady oběhli, překonali stometrový travnatý úsek a po krásně hladkém asfaltu krásným prostředím Komenského sadů se vraceli zpátky k náměstí. Teda - že jsou sady hezké jsme ještě kvůli mlze nevěděli. Probíhal jsem kolem chlapíka, který hlásil: "V Beskydech už sviti slunko naplno, za chvilku to bude tady". A naštěstí měl pravdu, během druhého kola se začala mlha trhat a se sluníčkem nad hlavou se hned běželo líp.
Nedal jsem si žádný velký cíl, za čtrnáct dní běžím Chřibský maraton, tak hlavně si běhání neznechutit. Trať byla po pěti kilometrech vzorně označená tabulemi, první kilometry byly ještě vyznačeny křídou na chodníku. Podle nich jsem měl první kilometr za 4:04, druhý 8:10, což bylo hooodně rychlé, ale nutné, když jsem měl chvilku sledovat Dana aspoň zpovzdálí. Poprvé jsem zkusil běžet maraton s pulsmetrem, tak jsem se spolehl na něj; trošku jsem ubral, protože rychlost 4 minuty na kilometr bych dlouho nevydržel, snížil jsem tep asi na 140 za minutu. Po pěti kilometrech jsem byl zvědavý na mezičas - pod 4:30 na kilometr, dost rychlé, ale cítil jsem se dobře, tep v mezích, tak proč zpomalovat? Proběhl jsem 20. kilometr, čas 1:24, to znamená půlmaraton za 1:29 - jéžišmarjá, půlmaraton běhám jenom o málo rychleji, to nevydržím. Doteď se mi běželo fajn, ale najednou se hlava šprajcla a přesvědčovala nohy, že už nemůžou. To známe, mám natrénováno, takže to musí být v pohodě; na chvilku jsem ubral a slabost přešla. V žaludku se mi udělalo nějaké prázdno, tak jsem vycucl něco gelu - dlouho před čtyřicetiminotovým intervalem. Občerstvovací stanice byla na trati jediná, na náměstí, takže asi po šesti kilometrech. K pití měli teplý čaj, vodu a ionťák, chtěl jsem si vzít banán, abych zahnal hlad definitivně, ale zahlídl jsem jenom rozinky a piškoty; nevadí, vystačím s gelem. V druhé půlce jsem tempo o poznání snížil, pětikilometrové úseky se protáhly o minutku až dvě a přesto přišla kolem 35. km další slabost - schválně nepíšu krize, protože to byl problém spíš hlavy, než svalů; zrosolovatěly mi kolena, zase jsem měl pocit, že už nemůžu, do cíle daleko... Nasadil jsem tradiční medicínu, zpomalil jsem, tep spadl ke 120 a po pár minutách zase bylo dobře. Pak jsem proběhl náměstím do posledního kola a najednou se objevily nějaké zbytky sil a dokonce jsem i zrychlil. Musel jsem se trochu brzdit, protože jsem myslel na Kroměříž; nikdy jsem neběžel dva maratony ve dvou týdnech. Na čtyřicítce jsem mrkl na stopky - 2:55, to znamená celkový čas kolem 3:06, super!!! Myslel jsem, že osobák z roku 2008 (3:09:56) už nemám šanci překonat a je to tady! Poslední dva kilometry už jsem dobíhal v euforii a cílem proběhl v čase 3:05:59. Ani mě moc nemrzelo, že jsem skončil v kategorii 4., celkově 24. Běžel jsem od začátku jenom proti času a vyhrál jsem.



v cíli s úsměvem


Ještě k jídlu během dne: ráno po šesté jsem posnídal hrnek müsli s mlíkem, před devátou asi půlku banánu, popíjel jsem slabý ionťák. Deset minut před startem jsem si sosnul trochu energetického gelu, vzal jsem si ho sebou a naplánoval si sosání po čtyřiceti minutách. Nakonec to bylo jinak, řídil jsem se pocitem, měl jsem hlad dřív, ale celkově mi bylo fajn, žádné píchání v hrudníku nebo boku. Po doběhu jsem snědl karamelovou tyčinku s BCAA, což určitě pomohlo regeneraci.
A celkový dojem z ostravského maratonu? Běžel jsem ho poprvé a určitě ne naposledy. Pořadatelé zvládli úlohu bezchybně, běželo se sedm kol v podstatě po rovině, takže proti Kroměříži velká výhoda. Jedna občerstvovací stanice po šesti kilometrech stačí, zásobená byla dostatečně. Trať zajištěna perfektně pořadateli i policií. Po doběhu jsme dostali pohár (medaile by byla praktičtější, máme malý byt :-) ), pití, dokonce pivo, gulášek... Naprostá spokojenost, pořadatelům píšu 1.