20. září 2014
Nejsem žádný ultra vytrvalostní běžec - maraton je tak akorát, ale takový závod pořádaný v Brně si nemůžu nechat ujít. Běžel jsem už vloni první ročník, letos došlo k několika změnám. Běžím sám bez Dana, kvůli zdravotním problémům nemám natrénováno tolik, co vloni a nějaké změny hlásí pořadatel i ve vytyčení trati.
Tradičně se vybíhá čtyři minuty po východu slunce, v 7:00. Oproti loňsku je příjemně teplo. Beru si běžecký pás, na kterém mám dvě lahvičky s pitím a kapsu s gelem, carbotabletou, vazelínou a samozřejmě na paži pouzdro s mobilem a zapnutým sportypalem. Oblíkl jsem si trenýrky a triko s krátkým rukávem, obul terénní boty Altra Superior. Startovní číslo 193 si nikam nepřipínám, přečíst se dá jenom na kontrolní kartě.
Po startu se nikam neženu, počítám s umístěním v první padesátce a tam se taky držím. První pořádné stoupání na Velkou babu zvládám v pohodě, nikam se neženu. V seběhu se celkem úspěšně vyhýbám bahnitým místům; hůř to zvládl "sympaťák", který mě dvakrát zablokoval při Blanenském půlmaratonu - šlápl do bahna a zabořil se do půli lýtka. Dobře mu tak, je to asi boží trest, už mu budiž odpuštěno :-). Vloni jsme se už tady kochali výhledem do krajiny, teď ale skrz mlhu vidíme sotva půl kilometru.
Probíháme Českou a blížíme se k lesíku Březina, který jsme vloni oběhli dokola, byl to docela příjemný úsek. Teď ale trať vede rovnou nejprudším stoupáním, z vršku pak dolů do Lelekovic. Tam už po známé trase na rozhlednu Babí lom, závěrečné stoupání zvládám po čtyřech. U rozhledny je kontrola, ale kartu neoznačují, prý až ve Vranově. Pouštím se do úžasného úseku po skalnatém hřebenu. Výhledu si letos moc neužijeme, mlha se ještě nezvedla a navíc zjišťuju, že moje Altry nejsou na skály dělané - kloužu jak koza na ledě, běžci před sebou bych padl na záda, kdyby mě nezachytil. Za skalama už odpočinkový úsek do Vranova, na lesní cestě mě dost nepříjemně tlačí kameny do chodidel, podrážky Alter mohly být o něco silnější. Ve Vranově jsem se i zasmál; běžel jsem v tričku s nápisem Ostravský maraton na zádech, předjíždělo mě auto a řidička se mě otevřeným okýnkem s vyvalenýma očima ptala, jestli běžím až z Ostravy...
K občerstvovací stanici ve Vranově jsem doběhl v čase 1:24, snědl jsem půl banánu, vypil ionťák a naplnil lahvičku a opatrně vyběhl nepříjemné stoupání k lesu. Tam mě nepříjemně překvapila cesta, nějaký dobrák ji vysypal velkými kusy asfaltu, po pár desítkách metrů naštěstí rozbitý asfalt zmizel a mohl jsem si užít nejpříjemnější a nejrychlejší úsek závodu dolů do Adamova.
Po asfaltové cyklostezce jsme vyběhli z Adamova. Zjišťuju, že volné tričko mi začíná nepříjemně odírat prsní bradavky - skleróza je hrozná, zapomněl jsem je zalepit. Hledám v příruční kapse nějakou náplast, ale nacházím jenom vazelínu, bude muset stačit. Běžím kolem studánky, ale vodu zatím nepotřebuju. Hned za ní odbočuju z cyklostezky vpravo a po chvilce zase vlevo na úzkou pěšinu. Stoupání na Nový hrad zdolávám střídavě během a chůzí. Nechávám si označit kartu, čas 2:10, sbíhám stejnou cestou dolů a zdravím se s běžci za mnou. Seběh je prudký a dost krátký, teď mě čeká tříkilometrové mírné stoupání k Máchovu památníku. Tady se taky místy otevírá krásný výhled do krajiny a mlha se začíná rozpouštět, takže se nedívám jenom před sebe. Už mám dost velkou žízeň a lahvička je prázdná, těším se na studánku v seběhu do Adamova. V klesání se snažím nabrat síly, bavím se s kolegou. Zajímá ho, jak jsme daleko a já odhaduju 28. km. Vytahuju z pouzdra mobil a sportypal ukazuje 28 km - to je odhad! U studánky plním lahvičku vodou. Po pár kilometrech dobíhám v čase 2:52 k 5. kontrole a občerstvovačce v Adamově. Hodně piju, plním lahvičku a zjišťuju, že od druhé jsem ztratil uzávěr, takže je mi celkem k ničemu. Jím zase banán a do hrsti beru rozinky, které zobu cestou k Alexandrově rozhledně. Stoupání nemá konce a místy je dost prudké. V jednom místě konzultujeme s kolegou směr a pak běžíme správně po turistické značce. Rozinky jsem neměl jíst, mám v puse sladko a v jediné lahvičce sladký ionťák. Konečně jsem v čase 3:15 u rozhledny, nechávám si procviknout kartu a do lahvičky bez uzávěru jsem vyprosil čistou vodu. Půlku piju hned a se zbytkem opatrně běžím dál. Předbíhám závodníka před sebou a vedu menší skupinu v klesání z Babic k nádraží. Trasa je dobře značená, ale nějak mi není povědomá. Zavedla mě na lesní chodník, který padá prudkým srázem plným kořenů - to teda není moc šťastně vybraná trasa, dá se tady sotva jít. Dole u kontroly na 38. kilometru (3:42) probírám trasu s pořadatelem, prý se chtěli vyhnout asfaltu, proto ten krkolomný úsek. Ale co, je to trail, nejsme cukrové panenky.
Stoupám lesem ke kontrole Nad arboretem (4:00), otáčím se a vidím, že mě stíhá nějaká závodnice. Mužské ego mě přinutilo kopnout do koní a trochu jsem jí poodběhl. Teď mě čeká celkem příjemný úsek, mírné klesání do Bílovic k občerstvovací stanici a časové bráně. Hodí se mi to, protože už mám zase žízeň, že bych se o ni mohl opřít. Cestou míjím skupinu turistů, kteří ochotně uvolňují cestu. Na schodech v Bílovicích dobíhám borce před sebou, vytřásl lahvičku s pitím. Zvedl jsem ji a po pár metrech vrátil. Děkoval a nabízel napití, ale teď už nechci, díky, občerstvení už bude po pár desítkách metrů. Přebíháme silnici, Svitavu a konečně jsme v časové bráně Bílovice na kilometru 42, čas 4:11. Dopřávám si relativně delší pauzu - piju ionťák, kolu, jím banány, doplňuju lahvičky. Tu bez víčka plním vodou a ponesu ji zatím v ruce. Během občerstvování se okolo přehnala holka, kterou jsem zahlídl u arboreta. Hlásili jí, že je první žena, zavtipkoval jsem o jejím pokrytí bahnem; byla obalená až k pasu. V rychlosti pobrala živiny a hned zase vyrazila. Já tak nespěchám, vím co mě čeká. Krátkou rovinku za občerstvením opatrně běžím a snažím se vylít co nejmíň vody. Další kopec je tak prudký, že se špatně i jde. První žena má asi sil dost a zmizela mi z dohledu. Docházím do lesa, stoupání už je mírnější a občas běžím. Konečně se trasa srovnala, můžu nabrat tempo, jestli se tomu tak dá ještě říct.
Sbíhám k další kontrole U luže, čas 4:34, proštípnutí karty a čeká mě zase cesta dolů ke Svitavě. Je pěkně hnusná, vyskládaná z menších kamínků, které vůbec nesvědčí mojí tenké podrážce. Snažím se hledat nejměkčí trasu, ale nedaří se, tak se aspoň snažím tenhle úsek proběhnout co nejdřív a předbíhám dva borce.
U řeky zatáčíme vlevo, cesta je pořád kamenitá, chodidla už mám rozklepaná jako maso na řízky. Je už dost teplo, dopíjím zbytek ionťáku a už mám zase žízeň. Další kontrola je na 47. kilometru, čas 4:46, bohužel bez občerstvení. Za ní probíháme Myší dírou a už zase stoupáme k Útěchovu. Místy se cesta zvedá docela prudce, takže vkládám chodecké pasáže. Předjíždí mě cyklista a nabízí čokoládu nebo banán, pumpnul jsem ho o lahvičku vody, do Útěchova je to ještě daleko a vysoko. Nakonec jsem se doplížil i tam. 50.5 km a čas 5:20, doplnil jsem zásoby pití, dal si ionťák a kolu a povzbuzování obecenstva mi pomohlo rozhýbat nohy do klusu. Útěchov byl v závěru závodu nejvyšší bod, takže teď si užíváme seběhu po solidně hladké cestě. Spolu s dalším běžcem předbíháme prvního (z našeho pohledu) "polovičního masakristu" s modrým náramkem. V dalším seběhu předbíhám dalšího, který jde i z kopce. Povzbuzuju ho, takže se taky rozbíhá a bavíme se pár set metrů, než přechází znovu do chůze. Brzo jdu taky, protože stoupání není sice strmé, ale zato vytrvalé.
Konečně vybíháme k Soběšicím a já se zase těším na pití. Sám obíhám vesnici zprava a najednou si nejsem jistý, jestli rovně nebo vlevo. Zastavil jsem se a vytáhl mapu z kapsy na opasku. Formát A3 jsem poskládal na 5x10 cm a mapa byla tak mokrá od potu, že se mi nepodařilo ji rozložit, vždycky jsem jenom utrhl další kousek. Nakonec jsem ji schoval a vydal se nejpravděpodobnějším směrem - rovně. Brzo jsem našel i oranžovou šipku a dušička se uklidnila; nechtěl bych si zaběhnout nějaké kilometry navíc. Předbíhám dalšího chodícího běžce s modrým náramkem a toužebně vyhlížím občerstvovačku na 59. kilometru. Nakonec jsem se dočkal, čas 6:20, nalívám se ionťákem a kolou a vybíhám na poslední tři kilometry. S pitím jsem to přehnal a chvilku zápasím s obsahem žaludku. Vyhrál jsem a užívám si měkké lesní cesty. Blížím se k další dvojici z polovičního masakru a sleduju, že neodbočují vlevo, kde vedla trasa vloni, ale běží pořád dál. Radši jsem se zastavil a ujistil se, že trasa opravdu vede rovně. Oba už toho mají docela dost a já jsem v sobě najednou objevil nějaké skryté rezervy. V nejbližším stoupání mi uvolňují cestu a sto metrů před sebou vidím první holku, asi už toho má dost, ale běží. Na konci hájku mě pouští před sebe, sbíháme dolů na silnici k poslední občerstvovací a kontrolní stanici Zamilovaný hájek na 62. kilometru. Piju jenom trochu vody a dávám se do posledního úseku. Ohlížím se a za mnou je docela velká díra. Šplhám do příkrého svahu k Řečkovickému fotbalovému hřišti, nahoře hledám cestu kolem odstaveného autobusu. Možná je to způsobeno blížícím se cílem, ale mám relativně dost sil a konec si celkem užívám. Vybíhám z podchodu u smyčky šaliny, z jedničky na mě kýve sojka Ondráček.
Zdolávám poslední mírné stoupání před cílem na Družstevní. Holky to sem stihly, Bára volá "dědo do toho!", chytily se toho i cizí fanynky a volají totéž :-). Cílem probíhám ruku v ruce s Bárou v čase 6:43:58, celkově 28. z 260, v kategorii 8.
V šatně dělám inventuru končetin, chodidla mám díky tenké podrážce rozklepaná, ale žádný puchýř, žádný modrý nehet, jenom lehká odřenina na holeni od nějakého klacku. Bohužel skoro nové Altry mají v místě ohybu nártu trochu odtržený svršek od podrážky - tohle jsou poslední boty téhle konstrukce, které jsem koupil, odteď už jenom pěkně poctivě žebrované.
Organizátory musím opět pochválit. Všechno klapalo, občerstvení bylo dostačující i pestré, upravená trať zajímavá; co nás bude čekat v příštím ročníku? Těším se na něj.
foto dao; díky
