maraton Silva Nortica 2012

2. června 2012

maraton Silva Nortica 2012  

  Na tento závod jsem se těšil už proto, že jsem si ho spojil s dovolenou - týden předem jsme se ubytovali v penzionku v Hojné vodě. Prochodili jsme okolní kopce - Kraví hora s rozhlednou stála kousek od penzionu, Kuní hora, Vysoká - čistý vzduch, všude studánky s čistou vodou, nádhera. Bohužel jsem někde v restauraci snědl něco špatnýho, dva dny mi bylo zle a nakonec se to na mě podepsalo i při maratonu.

start

   Vloni se startovalo v rakouském Karlstifftu a celá trať vedla rakouským pohraničím. Letos byl start i cíl v Horní Stropnici. Měl jsem trochu obavy z parkování, ale zbytečně; u sportovního areálu byla velká posečená louka. S převlíkáním a přípravou jsem se zase nějak zdržel, pak se ještě vracel, takže na start jsem doběhl v hodině dvanácté. Startovní výstřel mě zastihl nepřipraveného - sportypal v mobilu teprve začal vyhledávat satelity a stopky jsem si místo spuštění přepnul do režimu hodin... Prvních sto metrů jsem to teprve dolaďoval. Docela mě zaskočilo nasazené tempo. Vloni sice taky vystřelili nějací Rakušáci, ale stejně jsem vybíhal asi na šestém místě; letos jsem byl kolem desátého, a to jsem musel nasadit docela svižné tempo. Proběhli jsme Dlouhou Stropnicí, běželi po polní cestě, která byla místy celá pod vodou, takže jsme kaluže obíhali polem. Kilometry byly označené až každou pětku a tempo se mi pořád zdálo rychlé. Lehce jsem ubral a hned mě předbíhala dvojice - dal jsem se s nimi do řeči, prý chtějí doběhnout pod čtyři hodiny... Hm, tempo máte o hodinu rychlejší :-).
   Kolem Zevlova rybníka jsme se dostali do Nových Hradů; před pár dny jsme tady byli se Slávinkou a nepřišli jsme na to, kam vede trasa od cukrárny pod hradem. Nechal jsem se vést mladou dvojicí a našli jsme to - každých pár metrů visely fáborky. Před cukrárnou jsme uhnuli vlevo a vběhli do otevřených dveří nějakého domu! Ukázalo se, že je to průchod na lesní cestu, po které jsme seběhli do Údolí a Terčina údolí. Tady jsme se vloni procházeli, ještě si to pamatuju. Před Terčiným vodopádem jsem vycucnul zbytek gelu a při hledání odpadkového koše jsem se ani nepokochal pohledem na vodopád. Někteří kolegové si takové starosti nedělali a na cestičce se válely tuby i obaly z tablet. Nutně jsem potřeboval zapít gel, začal se mi podezřele zvedat žaludek, trochu jsem ubral na tempu. Pod Cuknštejnem jsem se dočkal, ale stejně jsem si dal lok a víc nešlo - něco není v pořádku. Běželi jsme kolem Světví zpět do Horní Stropnice, skoro půlka je za náma. Slávinka čeká na návsi s novým gelem - donesl jsem ho nedotčený až do cíle, žaludek nebral.
   Následovala nejobávanější část, výběh do Dobré Vody. Asi jsem si to měl během týdenního pobytu proběhnout, abych ztratil zbytečný respekt. Jenom se cesta začala lehce zvedat, přešel jsem do chůze - hlava nechtěla, nohy nemohly... Přitom stoupání nebylo nijak zvlášť prudké, asi jako od Popeláku na Klajdovku a tohle běhám bez problémů. U kostela jsem si dal znovu lok ionťáku a vyrazil zase do kopce, tentokrát prudšího. Kolem fotografa jsem se ještě přinutil běžet, ale pak jsem víc chodil. Pořád mě někdo předbíhal, ale bylo mi to celkem jedno. K dalšímu běhu mě přinutilo až hejno dotěrných létajících mravenců. Pak se cesta srovnala, běželo se příjemně lesem. Vyběhl jsem u hospody, kam jsme občas zašli na jídlo a zase do kopce Hojnou vodou. Tady přece nepřejdu do chůze! Vydržel jsem běžet a už jsem v lese, tady už jsem si to proběhl několikrát. Na cestičce pod Kuní horou pozor na vystouplé kořeny, přes prkna, zakrývající mokřinu po pravé straně, levá moc pruží. Pod Liščím dolem další občerstvovačka a vbíháme na silnici, příjemnou, víceméně rovnou. Po pár kilometrech se oddělujeme z ultramaratonské trati a vbíháme do lesa. Tady už si moc nepamatuju, kudy se běželo. Cesta vedla dost často do kopce, žádné prudké hanky, ale stejně jsem většinu šel. Občas se běželo po asfaltu, místy to byly ubohé trosky dávné silničky. Dobře si pamatuju až občerstvovačku u nájezdu na silnici pod Liščím dolem. Zastavil jsem se, snažil se do sebe dostat trochu vody a nepozvracet se a přitom jsem se zeptal, jak daleko je čtyřicátý kilometr - prý kousek dál, na silnici. A taky jo, po necelých dvou kilometrech krásná cedule 40 km. Na druhé straně silnice byla ultramaratonská cedule 100 km, chudáci... Soustředím se na to, že do cíle mám dva kilometry, silnice hezká, asfaltová, hladká, mírně z kopce, takže za 9-10 minut to mám za sebou! Vzadu slyším plácat chodidla o asfalt a trochu jsem přidal, abych si nepohoršil už tak mizerné umístění. Daleko před sebou někoho vidím, ale toho asi nedoběhnu. Poslední kilometr trasy znám, autem jsem ho projel mockrát - ale... už bych to tady měl poznávat a pořád nic. Začal jsem být lehce nervózní, ale přede mnou běžec, za mnou běžec a nebylo kde uhnout z trasy, takže zuby nehty držím tempo. V dálce se pak místo cíle objevila poslední občerstvovačka a ... cedule 1000 metrů, to přece není možné! Ale aspoň už vím, kde jsem. Doběhnu do Stropnice, hned vpravo je hřiště a konečně cíl. Kilometr byl nekonečný, ale už vbíhám do vesnice, směřuju se vpravo, ale co to? Cesta zamachlovaná páskou a pořadatel mě žene dál na náves! To už je na mě moc! Že bych se na to vykašlal? Ale blízkost cíle mě přece jenom přinutila pokračovat. Proplížil jsem se návsí a zezadu vběhl na hřiště a do cílové brány. Tak konečně! 

konečně cíl

   Sportypalová GPS mi naměřila 44,5 kilometru, na fóru se to hodně probíralo, kritizovalo, pak někdo dokonce uzavřel diskuzi a vymazal příspěvky. Docela škoda, byla to jediná kaňka na krásném závodě.

Brněnský půlmaraton 2013

23. dubna 2013

Brněnský půlmaraton

Pro Brno byla docela ostuda, že se tady nepořádá žádný delší běžecký závod. Několik let se snažila pořádat půlmaraton firma Čiba sport; nebylo to úplně ideální - draze placení Afričtí běžci, kopcovitá trasa - ale byl jsem rád, že se aspoň něco pořádá. Vloni už asi narazili na nedostatek financí a nebylo nic.
Letos se pořadatelství ujalo občanské sdružení Maraton Brno (třeba dostojí svému jménu a přijdou i s "dospělým" maratonem). Přes menší zádrhele akce proběhla hladce a u pořadatelů bylo vidět nadšení a snahu o co nejlepší práci.
Trasa vycházela ze starého závodu - start na Svoboďáku, Masarykovou, Novými sady, kolem Ronda po Poříčí, kolem výstaviště na Hlinky, pak ale nově Pisáreckou tramvajovou smyčkou na Výstaviště, po Bauerové k velodromu, po absolvování kolečka na dráze zpět po Poříčí stejnou trasou na Svoboďák a pak ještě jednou dokola.
Velice dobře pořadatelé zvládli předstartovní přípravu. Ve škole na Rašínově byly převlékárny, osobní věci jsme naházeli do připravených očíslovaných pytlů a ty jsme odnesli do úschovny; jednoduché, bezpečné, rychlé a bezvadně zvládnuté.

předstartovní srocení

Start jsem si zkomplikoval sám; přišel jsem deset minut před výstřelem a jelikož startovalo skoro tisíc lidí, nepodařilo se mi procpat se dopředu. Během prvního kilometru jsem předběhl snad dvě stovky lidí. Běžel jsem dost rychle, takže jsem hledal u trati kilometrovníky, abych se naladil na tempo 4 minuty na kilometr; bohužel první jsem našel až trojku a čas 11:22 - o 40 vteřin rychlejší. Hned jsem ubral a Laďa Rozman, kterého jsem zrovna doběhl, se mi začal zase vzdalovat. V Pisárkách jsme odbočili přes smyčku, proběhli výstavištěm na Bauerovu, kilometrovníky nikde. Odbočili jsme k velodromu, v půlce dráhy stála docela dobře zásobená občerstvovací stanice. Bohužel zároveň na stejném místě vyhrávala kapela, takže vybrat si mezi ionťákem a vodou mě málem stálo hlasivky. Rozmístění občerstvovacích stanic se moc nepovedlo - první po 7,5 km, další hned na 10. a pak zase až 17. se mi nezdá jako dobrý model. Na desátém kilometru jsem objevil kilometrovník; 41:08, jsem pomalejší, ale kašlu na to, pokud si můžu tempo zkontrolovat jednou za 40 minut, nemá to valný smysl. Na Masarykové a Svoboďáku stojí docela dost lidí, někteří i fandí. První kolo jsem stihl za 43:23, to docela jde, jenom vydržet. Nové sady - neoblíbený úsek, v protisměru se valí hlavní startovní pole. Lehce mě to zpomalilo, až na Hlinkách zjišťuju, že nejsem se silami na dně a přidávám. Tou dobou už mě nikdo nepředbíhá, naopak já stíhám lidi, kteří byli několik set metrů přede mnou. Na velodromu už vím, kde mají ionťák a skoro jsem zastavil, abych ho celý vypil. Pak pokračuju ve stíhací jízdě, i když rozestupy jsou hodně velké. Před Rondem jedna výjimka - předbíhá mě borec s bílými návleky na rukách, ale spolu se dostáváme před dva vysílené a v dálce vidím Radka Dočkala. Ten docela zvolnil, na Masarykové se připojil ke mě. V družném hovoru jsme doběhli až k otáčce 60 před cílem, kde jsem sebral síly ke sprintu a předběhl i Laďu Rozmana, kterého jsem poznal až za cílem.

finiš

Celkový čas 1:27:26 (reálný 1:27:13) - na osobák to nestačí, ale špatné to není. Závod jako celek se mi líbil, pokud pořadatelé vydrží a doladí pár drobností, bude to super.

maraton Silva Nortica 2013

maraton Silva Nortica

1. 6. 2013


Vloni jsem vyběhl plný optimizmu a sebevědomí, protože jsem měl za sebou Pražský maraton, kde jsem se poprvé dostal pod tři hodiny. Kopce mě pak hezky vyškolily, takže předsevzetí znělo: zvolna a opatrně.
Počasí se nakonec vyvedlo ideálně; bylo asi 15 stupňů, občas svítilo sluníčko. Předtím ale dva dny pršelo (a potom další týden...), takže všude bylo dost mokro. Po doběhu hlásil moderátor Škorpil, že o tom ani nechce mluvit, aby to nezakřikl, ale v celé republice prší, jenom kolem Horní Stropnice je hezky.
Poslední dobou se nějak neosvědčuje zaběhnutý model výživy před závodem a mívám žaludeční problémy, proto jsem tohle dnes trochu ošidil. Ionťák jsem si vůbec nebral a sebou jsem měl jeden gel a tabletu Carbosnacku.

Po startu jsem se držel asi kolem 20. místa, ale pořadí se dost míchalo, takže jsem si držel svoje tempo. Příjemně mě překvapilo, že za Dlouhou Stropnicí bylo skoro sucho - vloni jsme tam obíhali velké kaluže až po poli.
Musím uznat, že trať byla spolehlivě značená, každých pět kilometrů stála tabule. Hlavně ze začátku bych přivítal častější výskyt k nastavení správného tempa, ale šlo to i tak. Prvních pět kilometrů trať mírně stoupala, u první cedule jsem měl mezičas 23:11. Pak se profil zlomil a další pětka vedla hezky z kopce příjemnou lesní cestou. Zvládl jsem ji za 20:50, takže desítku za 44:01. Otevřel jsem gel a ještě před občerstvovačkou třetinu vycucnul. Vystoupali jsme mírný kopec v Nových hradech, proběhli průchodem v domě a dostali se na rozblácený, kluzký chodníček dolů do parku. Ukázalo se, že jsem vybral ideální obutí - New Balance MT310. Mají podrážku vhodnou do terénu i na silnici, pro dnešní podmínky super. Hůř na tom byli borci v lehkých silničkách, kteří klouzali jak kozy na ledě. Předběhnout nebylo jak, tak jsem se přizpůsobil - aspoň šetřím síly, stoupání k Hojné vodě se blíží. V Terčině údolí je cesta samá kaluž a bláto, zlaté boty se vzorkem! Ceduli s patnáctkou míjíme ještě v údolí, pětka za 23:29 - vzhledem k mírnému stoupání rychlost akorát, patnáct kilometrů za 1:07:31.  U Cuknštejnu si v klidu vestoje dávám ionťák a pokračuju po rozmáčené pěšině k Horní Stropnici. Jsem tam o pár minut dřív, než jsem předpokládal, takže jsem se minul se Slávinkou. Za vesnicí mám u cedule 20 km mezičas na pětku 24:37, dvacítka za 1:32:08. Louka je vzorně čerstvě posečená a můžu si vybrat, jestli běžet v mokrých stopách po traktoru, nebo rozmočeným středem. Zavěsil jsem se za borce, oblečeného jako z výkladní skříně běžeckého obchodu - super kombinéza, startovní číslo na pásce, aby ji nepropichoval sichrhajskama, na nohách kompresní podkolenky a běžíme oba středem. Tempo je na mě až moc pomalé, ale vzpomínám na loňský rok, kdy jsem tady vyhořel a držím krok. U kostela v Dobré vodě je další občerstvovačka, dávám si ionťák a vbíhám do nejhoršího stoupání lesem k Hojné vodě. Borec přede mnou už běží už opatrné tempo přehání, nebo možná nemůže, předbíhám ho, ale snažím se rychlost nepřehánět. Teď je přede mnou dlouhá mezera, občas před sebou zahlídnu borce v červeném triku, do kopců chodí.

nad kostelem v Dobré vodě

Do Hojné vody vbíhám pěkně z kopce, snažím se nabrat trochu sil. Vbíhám na silnici, míjím penzion Lencových a v lese na 25. kilometru mám pětkový mezičas 35:20 - stoupání opravdu stálo za to, celkový čas 2:07:28. Úsek kolem Kuní hory znám a běží se mi dobře, na 27. kilometru běžím nejvyšším bodem trasy, podle mojí gps 913 metrů nad mořem. Cesta je sice samý kořen a kámen, ale suchá. To přestalo platit, když se stočila víc k jihu. Obě koleje lesní cesty se proměnily v potoky, běžím prostředkem, kde občas voda není. Před sebou teď nikoho nevidím a lehce jsem znervózněl, protože jsem se chvilku nesoustředil a nevím, jestli jsem neminul odbočku. Běžel jsem tudy předevčírem, odbočka byla za krátkým úsekem hustého smrkového lesa. Po pár stech metrech už byla nadohled, odbočil jsem vpravo z kopce a v dálce zahlídl červené tričko. Cesta ústila na asfaltce a před ní občerstvení - narychlo sosám gel a zapíjím vodou. Míjím třicítku, pětka za 24:57, celkový čas 2:32:25, po asfaltce běžím mírně z kopce asi dva kilometry a pak před Černým údolím odbočuju vpravo do lesa, který místy přechází v pastviny. Pod nohama mám trosky dávné asfaltové cesty, samá díra a kámen, běží se dost špatně. Míjím Velký Jindřichov, docela ironický název, protože u cesty stojí jediný statek. Podle mapy ale budou někde za stromy další aspoň dvě chalupy :-). Někde kolem 35. kilometru (26:43 na pětce, 2:59:08 celkem) se zastavuju na občerstvovačce, dorážím gel a zapíjím čajem, prohodím pár slov o počasí a šinu se dál. Na 37. kilometru se cesta prudce stáčí vlevo a z protisměru vidím přibíhat běžce! Trochu jsem znejistěl, ale běžíme teď stejným směrem. Chci se ho zeptat, jestli zakufroval, ale v uších má sluchátka, tak předbíhám, z kopce lehce zrychluju a ztrácím ho z dohledu. Občas před sebou zahlídnu červené triko, pořád se zhruba stejným odstupem asi 200 metrů. Dobíhám k poslední občerstvovačce a ze srandy se ptám, jestli má trať zase o dva kilometry víc, jako vloni. Smějí se, že ne.... Vbíhám na silnici a hned vidím nasprejovaný údaj 4,8 km do cíle. Pořadatelé slíbili po loňských problémech přesnější značení a dodrželi slovo. Bohužel po pár stech metrech míjím ceduli 40km (pětka za 25:27, celkem 3:24:35). To znamená, že zase poběžím přes 44 kilometrů.... Ale dnes s tím na rozdíl od loňska trochu počítám. Na silnici je teď vzorně každý kilometr nasprejovaný, běžím z kopce docela rychle, ale maraton už hodně cítím v nohách, rychleji to nepůjde. Červené triko vidím sto metrů před sebou a snažím se přiblížit. Kilometr před cílem má pořád asi 60 metrů náskok. Mícháme se s půlmaratonci, kteří mají na silnici otáčku a snažím se je předbíhat. Vbíhám do Stropnice, na náměstí zatáčím pravo a pak ještě jednou a ve stoupání ke hřišti najednou vidím červené tričko pár metrů před sebou! Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil a sprintem ho rychle předbíhám pár metrů před cílem. Viditelně už se mnou nepočítal podle hlasitého "kurva!" když si mě všiml.

finiš

Závod se vydařil - celkově jsem doběhl 10., v kategorii 4., ale hlavně jsem si to letos užil, nebylo to trápení jako vloni. Úprava délky trati neproběhla, ale byla slíbena na příští ročník. Pokrok je už i přesné značení posledních čtyř kilometrů, i když se rozchází s údaji na cedulích. Občerstvovací stanice byly výborně zásobené, někdy byly dokonce k dispozici i gely. Jako bonus se pořadatelům povedlo zajistit ideální počasí, pršet začalo až při vyhlašování výsledků a zmokli jen později doběhnuvší ultras.

rozhledna Mařenka

26. 8. 2013

rozhledna Mařenka

Cestou z Předína na Brno jsme odbočili ve vesnici Štěměchy doprava a dojeli do vesničky Dašov, kterou ani Google ve své mapě nezná. Vydali jsme se po značce mírně stoupající lesní cestou. Asi po kilometru ukazovala šipka vyrytá na sloupku doleva na lesní cestu - sice bez popisku, ale usoudil jsem, že tudy by se k rozhledně dalo dojít. Po pár stech metrů už jsme byli u ní; moc pěkná, dokončená vloni a hlavně veřejnosti přístupná celý rok. Dnes není zrovna počasí k návštěvě rozhledny, ale aspoň můžu zhodnotit její vzhled.

Nebyl jsem zklamaný, určitě jedna z nejhezčích, které jsem viděl.
Základním stavebním materiálem je dřevo. Spodní základnová část je zevnitř dřevěná, zvenku obestavěná kamenem. Schodiště, tvořené ze 157 schodů, je kovové a točité kolem kovového sloupu. Na základnové části je spodní vyhlídkový ochoz.
Nahoře docela pofukuje, ale rozhledna stojí pevně a nejsou cítit žádné výkyvy.
Žádné informace o viditelných zajímavých objektech tady nejsou, ale nejsou tady ani žádné stopy po vandalech, což oceňuju. Rozhled je možný na všechny strany, ale díky mlhavému počasí dost omezený. Zato ale vidíme krásně roztrhaná nízká mračna, jak se ztrácí v lesích.

Technická data: rozhledna je postavená ve výšce 711 metrů, výška stavby 32.5 metru a stavbu provedl Brněnský Lavimont.