Pražský mezinárodní maraton 2012

neděle 13. května 2012


    Nepamatuju si, že bych si někdy přál, aby se ochladilo - až teď, a splnilo se. Před týdnem byly třicítky a běžet v rozpálených Pražských ulicích by nebyl žádný med. Teď se teploměr ustálil někde kolem čtrnácti stupňů a příjemně hřeje sluníčko.
Na Staromáku mám pod orlojem sraz s Alenou Krchákovou, která byla tak hodná a vyzvedla mi startovní číslo, abych nemusel do Práglu tak brzo. Oslava Věřiných narozenin a jak se později ukázalo, i svatební hostina Věry a Petra, tak pro nás trvala o pár hodin dýl; ještě jednou díky!
   Slávinka mi pomohla namontovat startovní číslo 112, namazal jsem se všemi mastmi (ruce, nohy hřejivou espomou, třísla vazelínou). Bohužel jsem vynechal podpaží a odnesl jsem to nepříjemnou odřeninou. Znovu jsem absolvoval osvědčenou stravovací - nebo spíš pitnou procedúru; dvě hodiny před startem jsem otevřel sedmičku hypotonického isodrinxu a pomalu popíjel, abych si doplnil tekutiny a minerály. Tekutin bylo trochu moc, takže jsem se ohlížel po TOI-TOI a hned na Staromáku jich byl dlouhý dvouřad. Jenže řada chtivých běžců a běžkyň byla podstatně delší a hlavně se skoro nehýbala, nechápu, co tam tak dlouho dělali. Přece nebudu stát tak dlouhou frontu! Zajdu si do některé restaurace. Jenže je 8:35, pingli teprve chystají stoly, vchody zatarasené. Nadrzo vejdu do budovy velvyslanectví, asi Italského a na dvoře je opravdu WC. Gestikuluju se třemi běžci, asi Angličany, kteří mají stejnou potřebu, ale ukazují, že dveře jsou zamčené. Takže znovu na ulici, podél startovního koridoru dozadu Celetnou a tam další tojtojky a fronta skoro žádná, super. Lehčí se vracím na Staromák, na čísle mám napsáno Sektor A, takže startuju hned za elitou!
   Začíná hrát Smetanova Vltava, startovní výstřel a probíhám startem už po jedenácti vteřinách. Před startem jsem si všiml, že ne všichni běžci v sektoru A mají na čísle áčko, viděl jsem i "E". No a právě tihle "rychlíci" nestíhají a musím je obíhat. Naštěstí jich není tolik, aby zdržovali a na prvním kilometru jsem skoro přesně v plánovaném čase 4:12. Atmosféra je super, davy lidí okolo trati povzbuzují, musím se hlídat, abych nebyl moc rychlý. Přebíháme Vltavu, obkroužíme kolečko pod Hradčany s přeběhnutím Karlova mostu, kolem vody Holešovicemi, přes Libeňský most a Karlínem se vracíme k centru. Půlku gelu jsem si schoval do zadní kapsy v trenýrkách a jeden celý jsem si předem připevnil gumičkou na pouzdro s mobilem a pojistil páskou. Po třech kilometrech bum - a gel se válí na zemi, páska nevydržela. Naštěstí se pole běžců roztáhlo a můžu se pro něj pár kroků vrátit, aniž bych riskoval ušlapání.
    Máme za sebou deset kilometrů, ale běžíme i kolem tabulí, které hlásí o třicet víc. Zrovna běžím vedle Ivany Martincové a shodli jsme se, že by nebylo špatné být už na tom 40. kilometru a stejně svěží.

v Celetné

   Pařížskou ulicí vbíháme na Staroměstské náměstí, je to jako zkouška na doběh do cíle. V Celetné si našly Slávinka s Jarkou místo v kavárně a Slávince se daří udělat nějaké fotky. Pořád jsem poblíž Ivany, bez problémů držím tempo kolem 4:12 ńa kilometr, desítku mám za 41:36. Občerstvovačka na 15. kilometru mě trochu zaskočila, rychle saju půlku gelu, abych ji ještě stihl zapít vodou a nějak jsem zapomněl zmáčknout mezičas, nevadí, dopočítám to na 16. km.
   Na Rašínově nábřeží dost nepříjemně fouká, v tílku a trenýrkách mi moc horko není, ale pořád to ještě jde. Pod Vyšehradem probíháme tunýlkem, tady už jsem párkrát běžel, uděláme tříkilometrový závlek a zase se vrátíme k Vltavě. Aspoň se můžu podívat, jak to vypadá před náma; Africké gazely už jsem nestihl, ale vidím aspoň Dana Orálka. Moje červeno-modro-bílé morenďácké tričko spletlo plnoštíhlou dámu ze Slovenska. Probíhám kolem ní a slyším:"Toten! Toten! Slovak! Slovenskooooo!" :-)
   Pokračujem do Podolí, kolem plavečáku. Před obrátkou měří mezičas na půlmaratonu: 1:28:06 - nádhera! Vypadá to, že by dnes tříhodinová hranice mohla padnout! Pořád se mi běží docela dobře. Ivana mi sice utekla asi o 80 metrů, ale pořád držím stejné mezičasy, asi má vyšší cíle. Obracíme se zpátky, vybavuju si mapu: vrátíme se, přeběhneme po Palackého mostě a zase zpátky po druhém břehu. Za mostem mačkám mezičas na 25. kilometru, 1:44:51, až se divím, že běžím jako stroj, super. Na dalším kilometru už o tom začínám pochybovat, jsem o 6 sekund pozadu, ale zatím to neřeším, uvidíme dál. 27. kilometr a opět o 8 sekund pomalejší, tak pozor! Dělám energetickou inventuru, abych se mohl rozhodnout, jestli budu pokračovat pomaleji a doběhnu na jistotu, nebo zrychlím a dostanu se pod tři hodiny. Rozhoduju se pro druhou variantu a tempo si pečlivě hlídám. Daří se, na dalším kilometru jsem byl dokonce pod 4:12. Sil ubývá, ale žádná velká krize. Před očima mi začíná reálně svítit čas pod tři a to mi dodává energii.

radost v cíli

   Před Palackého mostem probíhám 30. kilometr a čas 2:05:48, to musí vyjít! Předbíhám Ivanu, vypadá zvadlejší, ale rozhodně ne na odpadnutí. Už se mi taky nedaří držet kilometr za 4:12, ale měl bych mít dostatečnou rezervu. Po Mánesově mostě se dostáváme na trať, kterou už jsme dnes probíhali. Dává se se mnou do řeči borec, kterého předbíhám - kritizuje Pražský maraton a chválí Vídeňský. Pak se loučí s tím, že má bolavá třísla a musí zpomalit. 35. kilometr - vysosávám poslední gel a zapíjím vodou. Někdo mě dobíhá - a ony jsou to blavá třísla, nějak se zmátořil. Zase jsme se dali do řeči, před deseti lety běžel maraton za 2:44, hmmm. Za chvilku se zase loučí, přejeme si dobrý doběh a zpomaluje. Po kilometru už přemýšlím, jestli si ze mě nedělá srandu - zase je u mě. Rozhasil si stopky a netuší, jaký má mezičas. Na čtyřicátém kilometru mu hlásím 2:48.50, je spokojený a já jsem v euforii, protože tohle už zvládnu. Na zbývající dva kilometry mám jedenáct minut. Už dost dlouho mě ostře píchá v obou stehnech a přinutilo mě to zvolnit, ale jenom tak, abych se vešel do limitu. Zatáčíme vlevo na Pařížskou, předbíhá mě mladý Polák a chystá si státní vlajku. Za sebou slyším podezřelý dusot a aniž bych se otáčel, radši rovnou přidám do kroku, už jsem na modrém koberci a cílem probíhám se širokým úsměvem. Je to doma! Oficiální čas 2:58:20, reálný ještě o jedenáct vteřinek lepší. Za cílem už na mě mávají holky, nechávám si odloupnout čip ze startovního čísla, beru medaili od hezké asiatky a dírou v plotě se deru za Slávinkou. Radostí mi slzí oči a ani necítím bolavá stehna. Ty se ale připomenou, když si chci dřepnout - nejde to. Liju do sebe Regener a posunujeme se davem k Václaváku. Hledám si volnou uličku, abych se trošku vyklusal; našel jsem, ale běžet nejde. Ve stehnech mám asi zašité jehelníčky, můžu jenom jít.
   Cíl jsem splnil, pokořil jsem tříhodinovou hranici. Moc jsem tomu nevěřil. Sice jsem natrénoval víc, než kdy jindy, ale asi jsem to trochu přehnal. Měsíčně přes 400 km a zřejmě málo odpočinku se na mě podepsalo a začal jsem být unavený. V týdnu před maratonem jsem spadl na kameny v korytě Moravy, narazil si kolena a zvrtl kotník, ale nakonec se všechno poddalo a vyšlo to!
Sumář: celkově 193., v kategorii MM45 15.