Silva Nortica maraton

sobota 4. 6. 2011

   Na tenhle maraton jsem se těšil dlouho dopředu už proto, že jsme s ním spojili rodinnou dovolenou. Pronajali jsme si domek ve Štiptoni a už dva dny předem vychutnávali krásy jihočeské přírody.
   V sobotu mě Slávinka přivezla na náměstí v Nových Hradech, odkud měl jet v čase 7:35 autobus do Karlstiftu na start maratonu. Přijely dokonce dva, pohodlně jsme se usadili a přesně na čas odjeli. Na hraničním přechodu jsme nabrali zbytek běžců a vyrazili do Rakous.
   Na lyžařském stadionu v Karlstiftu už běžely plným proudem přípravy - nafukovací brána, vytyčená trať, stoly s občerstvením, nic nechybělo. Šatny jsem ani nehledal (stejně jako většina mužských kolegů) a převlíkl se u nějaké budky. Hlavně na nic nezapomenout; občanku jsem si přišpendlil sichrhajckama pod startovní číslo, namazal si nohy proti spáleninám, do ruky dva Endurogely. Všechny věci jsem naskládal do batohu, který jsem dal do velkého bílého pytle k ostatním a šel se rozběhat. Nezapomněl jsem na nic? Zapomněl! Tablety Carbosnack pro případ krize zůstaly v batohu! Rychle zpátky, třeba se k nim ještě dostanu. Nedostal; v autobuse už jsou tři velké bílé pytle nachystané na odvoz do cíle a já ani nevím, ve kterém můj batoh je. No nic, musím si poradit bez tablet. Rozhlížím se po stolcích s občerstvením a všude mají gely, ale tablety nikde. Nakonec si beru Carbogel, aspoň něco, i když teď sebou potáhnu tři tuby gelů.
   Startovní výstřel zazněl přesně v devět hodin a ze stočlenného startovního pole jsem vyrazil asi na sedmém místě. Vyběhli jsme do kopečka (jinam to ani nešlo) a zase se vraceli zpět přez start a do lesů. Trať mírně stoupala, lesní cesta byla z uježděného písku a kamenů, dost kamínků se válelo i na silnici - ještěže jsem si neobul lehoučké závodní New balancky, to bych si něco užil! Po dvou kilometrech cedule - do cíle 40 km, to je sice hezké, ale spíš čekám na ceduli, kolik mám za sebou, abych si zkontroloval tempo. Po sedmi kilometrech další cedule - do cíle 35 km; doprčic, oni to mají celé číslované takhle opačně! Takže, teď mám za sebou asi 7200 metrů... tohle počítat nebudu. Jinak je trať pěkně značená, na sloupkách jsou značky maratonu a na zemi červené šipky se směrem trati. Zrovna je tady další - odbočit vlevo, šipky na zemi to potvrzují, jenže... Vlevo jsou odbočky dvě! Přede mnou nikdo, za mnou nikdo! Po chvilce váhání se dávám tou pravděpodobnější, první odbočkou. Jenže cesta, až doteď široká pro traktor, se najednou zúžila na pěšinu, samá mulda. Tohle asi nebude to pravé, budu muset zpátky. Začal jsem se vracet a zespodu se blíží další dva běžci a míří ke mě. Volám na ně, jestli běží správně; první rozhodí rukama, není si jistý, ale druhý, Rakušan, si jistý je a probíhá kolem nás. Dáváme se za ním a kopec je prudší a prudší, nakonec jsme přešli do chůze, nemá smysl plýtvat silami. Tady si teda maraton pod tři hodiny nezaběhnu! Konečně jsme nahoře a dokončujeme desetikilometrový okruh po seběhu do Karlstiftu. Znovu se blížíme ke staru na lyžařském stadionu, zase běžím sám, dva kolegové jsou kus za mnou. Za startovní bránou probíhá šou v podání rakouského hlasatele, diváci fandí, běží se příjemně. Pak ale mrknu pod nohy a metr přede mnou se na silnici vyhřívá had! Nestačil jsem si všimnout, jestli je to zmije, nebo nějaký její neškodný kolega a za cenu ztráty stability došlapuju v bezpečné vzdálenosti. Had se svinul, zasyčel, já jsem to ustál a pokračoval dál. Trať pokračovala mírně dolů, příjemným lesním chládkem. Připojil se ke mě kolega s číslem 218, později jsem zjistil, že to byl Jirka Syrovátko z Kerteamu, a běžel se mnou asi 20 kilometrů, docela jsme i pokecali.

někde v první půlce

Pyhrabruk se blíží

   Harmanschlagem jsme proběhli asi dvacet minut před startem půlmaratonu - čekal jsem, že to bude víc a půlmaratonci nás nedoběhnou. Spousta se jich rozbíhala po náměstí a sympaticky tleskali a povzbuzovali. Povzbuzení jsme potřebovali, protože následovalo stoupání, napřed mírné, pak prudší a nakonec jsme zase šlapali krokem. Asi na 30. kilometru v Moorbad Harbachu jsme se zastavili na další občerstvovačce, nalil jsem do sebe ionťák a čekal na souputníka Jirku, jenže ten si dával načas, nalíval si kolu do flašky, nespěchal a zezadu se blížili další dva maratonci. Jirko promiň, ale nechci je pouštět, odběhl jsem sám. Jeden z nich mě došel v dalším hnusném stoupání u Maarbachu (Petr Coufal z Poděbrad) a dýchal mi na záda ještě na 38. kilometru v Heinrichs. To už se běželo víceméně po rovině, ale na asfaltce a s horkým sluncem nad hlavou. Auto z protisměru přibrzdilo a řidič se ptal, jestli nás nepředbíhal Dan Orálek. No jo, kde vlastně je? Čekal jsem ho už v Karstiftu. Za pár minut ale bylo jasno, Dan se svižným krokem přehnal kolem nás. Čekal jsem, že u Pyhrabruku mě Petr předběhne, když se držel takovou dobu v závěsu, ale naopak se ztratil někde vzadu. Proběhl jsem vesnicí a věděl, že cíl je asi 500 metrů daleko, ale na kopci. Nohy už protestovaly, hlavě se nechtělo. Otočil jsem se a za mnou nikde nikdo, tak jsem ještě naposledy přešel do chůze. Nahoře jsem se zase rozběhl - přece cílem neprojdu?! a byl jsem tam, konečně.
   Naivně jsem si myslel, že Chřibský maraton s převýšením 300 metrů je těžký; lehký určitě není, ale tady jsme prý nastoupali 1199 metrů ! V cíli jsem vyhlížel Petra Coufala, abych zjistil, co se mu stalo. Doběhl za necelé dvě minutky, musel si prý odpočinout, bylo mu na omdlení - nebyl by první. Jirka Syrovátko doběhl jako další maratonec za pět minut.
   Můj čas v cíli 3:31:21, v Ostravě nebo Praze bych se za něj styděl, ale tady jsem skončit v absolutním pořadí 6. a druhý Čech, takže super.

konečně cíl

   Organizace závodu klapala na jedničku, autobusy jely včas, suché věci ze startu se bezpečně objevily v cíli. Občerstvovací stanice byly velice dobře zásobené, na některých byly dokonce i energetické gely. Jenom zamrzelo, že nebylo možné poslat si na ně vlastní občerstvení. Povrch tratí byl různorodý - nejčastěji různé asfaltky, hodně bylo polních cest, pár krátkých úseků bylo kamenitých a nebezpečných. Celkově bylo okolí tratě velice příjemné, asi jako z Obřan do Bílovic, k tomu až pedantsky upravené rakouské vesnice, zuřivě fandící diváci (až jsme se jednou s Jirkou Syrovátkem lekli :-) ). Říkal jsem si, že bych příští rok zkusil ultramaraton, ale nezkusím, už maraton je hodně náročný. Navíc jsem později zjistil, že trať ultramaratonu vede kolem rozhledny Kraví hora, takže je snad ještě kopcovitější, než maraton; uctivý hlubokosklon před ultras.

foto Slávinka a Hnilička, díky.