sobota 11. 12. 2010
Poslední dobou běhání trochu šidím - z měsíční dávky 300 kilometrů jsem klesl na 150, za 11 prosincových dní mám naběháno jenom 33 kilometrů, a to jsem v pátek 10. zaběhl 20 kilometrů. Večer jsem pak našel na internetu, že v sobotu se běží třicítka k Býčí skále.... Ale řekl jsem si, co to je pro "ostříleného maratonce", jdu do toho.
Ráno bylo čerstvě napadaných asi pět centimetrů sněhu a pořád ještě sněžilo. Autem jsem dojel k fotbalovému hřišti na Novoměstské, v místních šatnách jsme se převlíkli. Příjemně mě překvapila kamarádská atmosféra, bylo nás asi 40, každý se bavil s každým, nikde žádná primadona. Startovné (20 kč!) pořadatel vybíral bez toho, aby si poznačil, kdo platil a kdo ne - prostě důvěra v poctivost.
Ke startu jsme přesunuli asi 300 metrů na hráz retenční nádrže. Neznal jsem trasu a na nějaký super výkon jsem se necítil, takže dopředu jsem se netlačil. Jenže hned po startu se skupinky začaly trhat a já jsem nechtěl běžet zase úplně pomalu, takže jsem se pořád snažil držet na dohled rychlejší skupiny. Nebylo to lehké, trasa vedla po lesních cestičkách, z devadesáti procent zničených koňskými kopyty, podlézalo se pod spadlým kmenem, pak se další kmen přeskakoval... Stoupání bylo hooodně nepříjemné, dlouhé, prudké, boty klouzaly na sněhu.
V Útěchově jsme vběhli na silnici, v autobusové točně se otočili běžci, kteří si vybrali patnáctikilometrovou trať, mezi nima i Ivana Martincová, kterou jsem chvilku před tím předběhl; asi dnes běžela jenom jako relax. Z mokré hlavní silnice jsme odbočili a zasněženou vedlejší a podrážky, pokryté solankou nepříjemně prokluzovaly. Vběhli jsme do lesa a znovu - nahoru, dolů. Pak už to bylo jenom dolů, dlouho a prudce. Až budu tenhle kopec vybíhat zpátky, něco si užiju! Navíc zjišťuju, že místy je pod sněhem led, takže zastavit nemůžu a směr koriguju jenom velice opatrně. Podběhli jsme můstek pod železnicí a jsme v Adamově. Teď už jenom 4-5 kilometrů mírného, ale vytrvalého stoupání po ujetém sněhu a jsme u Býčí skály. Tady je jediné občerstvení na trati, docela dobře zásobené jídlem i pitím. Dávám si jenom horký čaj a běžím zpátky. Asi to byla chyba, měl jsem něco sníst; jedinou iso tabletu jsem vycucal v první půlce a ke konci už jsem běžel bez energie.
Seběhl jsem do Adamova a přede mnou obávané stoupání. Běžel jsem drobnými kroky a pomalu, ale po dvou stech metrech jsem toho měl dost, tak jsem přešel do chůze, kterou jsem střídal s během až nahoru. Špatné bylo, že nikde kolem ani noha, za sebou jsem sice v kopci někoho viděl, ale zřejmě se dostali nahoru ještě pomaleji než já. Mám obavy, abych nezabloudil, ale už jsem tady jednou byl, tak to snad zvládnu. Nezvládl. U Útěchova se cestička rozdvojuje a oranžové fáborky nikde, stopy vedou doleva i doprava, volím levou a dělám chybu (levice byla vždycky na h...o). Po sto metrech se stopy skoro vytratily, tady určitě neproběhla skupina běžců. V botách mi čvachtá voda, je mi zima, jsem unavený, hladový, ztracený... Krokem procházím les, až narážím na další chodník, tady už je stop hodně, rozeznávám i vzorek terénních bot, to bude ono. Únava už pokročila tak, že občas jdu i rovné úseky a nemůžu se dočkat konce. Překročení padlého kmene je těžký úkol... Sbíhám dolů pod vedením vysokého napětí, odbočuju doleva, tohle si pamatuju, do cíle už by nemělo být daleko. Už vidím další padlý strom, který se podlézá, opravdu už se to blíží! Vyběhl jsem z lesa na rovnou cestu a po nekonečných třech stech metrech byl v cíli. Dalších tři sta metrů do vyhřátých šaten, horká ! sprcha a honem do suchého oblečení. Nikde v šatnách jsem nenašel horký čaj, ale mám sebou ionťák, sice studený, ale je.
Pokud mám hodnotit závod jako celek, skvělá byla atmosféra, práce dobrovolníků okolo, teplé šatny horká sprcha, mínusem snad jenom hrbaté stezky, rozšlapané od koní, což se ale dá připsat k celkové náročnosti trati. Terén mi dal tak zabrat, že doma jsem zalehl k televizi a během dvou minut jsem spal. Příští rok si pohlídám termín, abych běžel odpočatý a určitě poběžím.
Žádné komentáře:
Okomentovat